JUDr. Oldřiška Luňáčková
O co se opírá vaše INFORMACE, že u společné výchovy na rozdíl od minulosti již není požadavek společného bydlení rodičů? Pokud se jedná o judikát, nebo odborný článek, prosím o jejich bližší identifikaci, případně odkaz, kde je lze nalézt.
M. V.
Společná výchova (společná péče) jako pojem zavedený původně zákonem o rodině a používaný i nyní v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) není zákonem blíže definována. Zákonná definice společné výchovy (společné péče) tak vlastně vůbec neexistuje. A podrobnější vysvětlení neposkytuje ani důvodová zpráva. V takových případech nezbývá, než vycházet z výkladové praxe, což znamená zejména z názorů soudů v jejich rozhodnutích či odborníků na úpravu poměrů nezletilých dětí v odborné literatuře. Ani tady ale není příliš z čeho čerpat, vzhledem k tomu, že o společné péči je soudy rozhodováno oproti jiným formám výchovy zřídka. A odborná literatura se většinou omezuje na stručné konstatování, že při společné péči oproti svěření dítěte do péče jednoho z rodičů mají stejně jako před rozvodem rodiče oba zachovanou rodičovskou odpovědnost, včetně osobní péče, ve stejné míře, resp. že výkon práv a povinností obou rodičů vyplývajících z jejich rodičovské zodpovědnosti není specificky upraven. A na porovnání společné péče s péčí střídavou, při které dochází k oddělené péči jednoho z rodičů v konkrétně určeném čase a v jiném časovém období u druhého z rodičů.
Střídavé péči je však věnována podstatně větší pozornost, když například i Ústavní soud ve svých NÁLEZECH z poslední doby velmi podrobně stanoví a rozebírá kritéria, která je třeba při rozhodování soudů o střídavé péči uplatňovat. Obecně je společné péči věnována výkladová pozornost v minimálním rozsahu a rozhodně nejmenší ve vztahu k ostatním dostupným formám výchovy.
Má zkušenost se společnou péčí vychází především z činnosti PORADNY STŘÍDAVKY, kam se občas přijdou informovat rodiče – často oba společně – na možnost takovéto formy péče o děti, a případně z jejich zjištění a dosavadních poznatků. Pokud je u nich dobrá vůle a oboustranná snaha se dohodnout, pak jim stačí poskytnout základní informace a upozornění, související se soudním řízením, jež se v této věci dají očekávat, a tím má činnost v poskytnutí právní pomoci za dané situace v podstatě končí. Tito rodiče si zatím vždy dokázali u soudu poradit sami a nepotřebovali právní zastoupení. Je-li to obdobné i u jiných právníků/advokátů, není nás v opatrovnických řízeních, kde si oba rodiče přejí zachovat společnou péči o děti, zásadně zapotřebí. Tudíž naše zkušenosti vycházejí spíše z informací o jednotlivých případech od konkrétních rodičů, či např. z tisku, studií, statistik a z toho mála, co je o společné péči vůbec publikováno.
Z charakteru institutu společné péče a z povinnosti soudu rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte pak logicky plyne, že určit společnou péči nelze bez toho, aniž by s tím oba rodiče souhlasili. Velmi silným vodítkem je pak zjištění, jak spolu rodiče v minulosti komunikovali. Pouze zprostředkovaně mám informace, že dříve soudy rozhodovaly o společné péči v případech, že se předpokládalo, že rodiče nadále (např. dlouhodobě po rozvodu manželství) budou bydlet v jednom bytě či domě. Bylo by tak v podstatě nereálné rozhodovat o jiné formě péče, když by bylo nemožné zabránit dítěti, aby se obracelo na každého z rodičů dle své potřeby, když s ním sdílí jednu domácnost, a péče obou rodičů, na kterou je dítě zvyklé, není fakticky oddělitelná. Zaregistrovala jsem například rovněž názor, že dříve soudy v minulosti často bránily společné péči, když každý z rodičů bydlel v jiném městě. To svědčí o tom, že i v případě společné péče se názory liší a vyvíjejí, a nakonec vždy záleží na konkrétních okolnostech a posouzení každého specifického případu.
Do budoucna se spíše kloním k názoru, že soudy budou postupně stále více benevolentnější k vnějším podmínkám pro společnou péči o děti za situace, kdy oba rodiče se budou schopni na této formě výchovy svých dětí dohodnout a budou-li tak dobře zajištěny citové i materiální potřeby dětí. Obvykle totiž platí, že jsou-li rodiče schopni dohody o péči o děti, jsou schopni dohodnout se i na dalších záležitostech, spojených s rozvodem manželství. Tím, že zákonná definice společné péče neexistuje, je pro takovýto vývoj základní předpoklad. Otázkou tedy především bude, jak mnoho rodičů upřednostní zájmy svých dětí před vzájemnou nevraživostí a averzemi, které k sobě často chovají, a o tuto formu výchovy bude stát. Protože se jistě jedná o užitečný institut, neboť je-li dlouhodobě funkční, dětem rozvedených rodičů nejvíce připomíná péči rodičů před rozvodem manželství (který si děti v naprosté většině případů nepřejí).
Otázky do Poradny pište na e-mail: PORADNA@STRIDAVKA.CZ
19. 6. 2015 at 0:50
A vo tom to je, aneb v jednoduchosti je síla. Kdyby totiž napřed a zásadně, při podání návrhu na rozvod soud rozhodl jednoduše, ano chcete se rozvádět, máte společné dítě, tedy společná péče. Hotové. Nelíbí se ? Odvolání a zdůvodnění proč se to matce/otci nelíbí. Podotýkám dítě je společné.
Následuje střídavá výchova 50/50. Nelíbí ? Zdůvodnění komu a proč ? Pokud kvůli výpalnému na něž si majitelky podle zvykového práva zvykly, a nesouhlasí se střídavkou – dítě se svěří do péče rodiče který souhlasil s péčí společnou/střídavou – tedy má jednoznačný zájem se o dítě osobně starat. A opět tu máme spoustu nezaměstnaných opatrovnických soudkyň, protože by výrazně ubylo rozvodovo-opatrovnických sporů a co pak s nima ???
19. 6. 2015 at 8:40
Zbytečné a hlavně neschopné české opatrovnické soudkyně vyvézt za valuty do USA. Ovšem tam se soudci volí a nevím, jak by je tamější občané zvolili, navíc kdyby poznali, jaké jsou to nevzdělané husičky, neznalé zákonů a závazných rozhodnutí vyšších soudů.
19. 6. 2015 at 9:27
Podle mého názoru společná péče by měla být stanovena tehdy, pokud se rodiče jsou schopni dohodnout (to je zákonná podmínka) a ani jeden nemá zájem na striktním oddělení péče o děti a striktním určení časů péče každého rodiče. Tedy pokud preferují flexibilní úpravu, což je ideální při nepravidelné pracovní době apod.
19. 6. 2015 at 15:35
Take ten smysl vidim tam. Ale prijde mi, ze je to cele zbytecne komplikovane. Spolecna, stridava, vylucna se stykem, dokonce ted od expertky kolarove padlo ze se stykem nadstandardnim, rovnajicim se polovine casu s ditetem :)…
Ja bych naopak moznosti omezil. Vyhradni jen a pouze v pripade, ze otecvubec nema zajem se o deti starat. Ve vsech ostatnich stridava, a zkoumejme zajem deti, v jakem rozsahu. Rodicum co se bez problemu domluvi, to stejne bude jedno, nechaji si rozhodnout stridavou 50-50 a budou si to delat jak chteji.
19. 6. 2015 at 17:47
správná myšlenka směrem k zákonodárci. Odpor k ní bude úměrný příjmům, generovaným nepřehlednou legislativou a nepředvídatelností rozhodování.
20. 6. 2015 at 2:16
ad zdroje informací:
rozsudky jsou v anonymizované podobě veřejnosti přístupné
a tak si o ně stačí napsat správě soudu žádostí podle InfZ
jednoduchým emailem na podatelnu soudu
tedy např. kopie rozsudků o společné péči za poslední rok
ze zákona musí správa soudu takovou žádost vyřídit do 15 dnů