Mgr. Pavlína Kysilková

1.2 Rozvod

Rozvody jsou velmi diskutovaným tématem dnešní doby. Rozvod patří mezi dvě nejstresovější události v životě člověka. Nekončí vyslovením rozsudku, ale je to ,,běh na dlouhou trať“. Jeho následky jsou v lidech uchovány po dlouhou dobu. Poupětová (2007) uvádí, že doba vyrovnávání se s rozvodem bývá od jednoho do dvou let. Rozvod je pro každého účastníka ztrátou. Je těžký jak pro partnery, tak i jejich děti, ale mohou ho těžce prožívat i příbuzní či přátelé (Matějček & Dytrych, 2002; Mühlpachr, 2008).

Při posledním sčítání rozvodovosti statistickým úřadem bylo zjištěno, že v roce 2013 soudy rozvedly 27 895 manželství, což je o 1500 více než v roce předchozím. Pokud je ale počet srovnán s lety 2001 až 2008, je to o 3 až 5 tisíc méně. To je ale zapříčiněno dlouhodobě se snižujícím počtem uzavíraných sňatků. A i přesto, že se počet sňatků zmenšuje, intenzita rozvodovosti zůstává nezměněná. Již od roku 2001 se pohybuje mezi 45 až 50%. Můžeme tedy konstatovat, že až polovina uzavíraných manželství končí rozvodem. Nejčastěji se rozvádí páry, kteří spolu žijí 3 až 5 let. Také se však zvyšuje rozvodovost manželství, které trvaly více jak 25 let. Průměrná délka trvání manželství je právě kvůli těmto trendům 13 let (czso.cz).

V dnešní době může být příčinou vysoké rozvodovosti možnost nesporného tzv. rychlého rozvodu. Rozdílem mezi rozvodem sporným, kde se kvalifikuje rozvrat svazku, a rozvodem nesporným je, že u tohoto typu rozvodu se před soudem ,,nepere špinavé prádlo“. Nezjišťují se příčiny rozvratu. Tento typ rozvodu ale obsahuje podmínky. Manželství musí trvat minimálně rok, manželé spolu již půl roku nebydlí a k návrhu o rozvod se musí připojit i druhý manžel. Samozřejmostí je vyrovnání majetku a hlavně rozhodnutí o péči nezletilých dětí. Právě tato poslední důležitost zabraňuje rozvodu sporného i nesporného. Nikdy soud nerozhodne o rozvodu, dokud není vyřešena úprava styku s dětmi (Francová & Dvořáková Závodská, 2008; Novák & Průchová 2007).

Samotný rozvod nezačíná pouze podáním žádosti, ale jeho začátek může přicházet s prvotními závažnými konflikty. Newman a Grauerholz (2002) vnímají rozvod jako cestu, která začíná měsíce nebo dokonce roky předtím. Prvním krokem často bývá manželský nesoulad, kdy začínají vznikat spory. Manželé přestávají zvládat konflikty nebo nedokážou nalézt kompromis. Dále pokročí do stádia manželského rozvratu, kdy bývají narušené funkce emoční, ekonomické či výchovné. Posledním stádiem je stádium samotného rozvodu. Rozvod je chápán jako formální ukončení vztahu. Mnoho párů do rozvratu dospěje, ale formální krok bývá odkládán. Dostávají se tak do rozvodu nedokladovaném, jak o něm píší Matějček a Dytrych (1994). Novák a Průchová (2004) popisují rozpad rodiny v krocích, které zahajuje fáze pochybností, následuje fáze ochabnutí vztahů, fáze předrozvodových fantazií, která povětšinou pokračuje fází rádoby usmíření. Manželé se často vrací do fáze fantazií a následuje rozhodnutí k rozvodu. Stejně tak i Newman a Grauerholz (2002) uzavírají cestu fází rozhodnutí k rozvodu a ne jejím formálním potvrzením. Plaňava (2000) začíná hovořit o fázích rozvodu při vzniku manželské krize, která je často dlouhodobá a nemusí být vnímána oběma partnery. Další fázi vymezuje jako rozhodnutí k rozvodu, kdy se manželé shodují v tom, že takhle nadále setrvávat nechtějí. Následná fáze začíná podáním žádosti o rozvod a poslední fáze je charakterizována tím, že si manželé zvykají na novou životní etapu. Je časté, že partneři se mohou vyskytovat v různých fázích a často se vrací do fází předchozích (Novák & Průchová, 2004; Plaňava, 2000).

Příčin k rozvodu může být mnoho. Lengerová (1992) rozděluje důvody k rozvodu na tři možnosti. První důvody jsou viditelné pouhým okem, druhou skupinou jsou sekundární příčiny a poslední kategorií, kterou staví mimo tyto kategorie, je nevěra. Sledovatelné příčiny jsou například drogová závislost, násilí nebo duševní onemocnění. Sekundární jsou například nesnesitelnost partnerových rodičů, pocit zmaření života, nenaplnění životního snu nebo profesní nespokojenost. Francová a Dvořáková Závodská (2010) uvádějí, že mezi hlavní příčiny funkčního vztahu lze řadit věrnost, vzájemnou pomoc, společnou péči o děti, respektování partnera či společné soužití. Pokud tyto podmínky nejsou dodržovány, mohou jejich následky vést partnery k rozvodu. Před vstupem do manželství by měly být splněny podmínky, které by mohly šanci na rozvod eliminovat. Podmínkami může být znalost životního stylu partnera, jeho rodiny a sexuální přitažlivost. Rizikový je velký věkový rozdíl nebo nesoulad nálad partnerů (Piler, 2010). Mezi velmi časté příčiny rozpadu manželství se dnes vnímá i rozdíl povah. Již v roce 1970 byl hlavní příčinnou a od té doby jeho podíl stoupal. Ve zmíněném roce byl důvodem u 20% párů, v roce 2008 již u 87% a v roce 2010 již kolem 90%. Pokud se u rozvodu objeví jiný objektivní důvod, který je konkrétně prokazatelný, je to nejčastěji nevěra. Ta byla v roce 2013 určena jako důvod rozpadu manželství u mužů v počtu přes 900 případů a u žen méně než 700 případů z celkového počtu rozvodů. Je zajímavé, že v roce 2008 byla nevěra kvalifikována u téměř 1500 mužů a přes 900 žen (czso.cz). To je ale možné lehce vysvětlit. Dnes se u soudu méně propírají důvody rozpadu svazku, protože se manželé čím dál více shodují na rozdílnosti povah jako na hlavní příčině. Nemůžeme tedy říct, že nevěry ubývá, jelikož jsou příčinyrozpadu vztahu těžko ověřitelné.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST