Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
–
O tom, že trestat neplatiče výživného středověkým „vězněním pro dluh“ není příliš smysluplné, se hovoří už dlouho. Věznění neplatičů nic potřebným dětem nepřinese a navíc stojí náš stát nemalé peníze (které by třeba mohly pomoci těm dětem). Především však nijak neodstraňuje – a naopak ještě výrazně prohlubuje – nespravedlnost, která často stojí na počátku neplacení výživného: Neúměrně vysoko stanovená částka, kterou povinný nedokáže platit a kterou soud není schopen v případě potřeby rychle snížit.
Své o tom ví například bývalý fotbalista Tomáš Řepka. Tomu hrozil až jeden rok vězení za neplacení výživného, v roce 2019 jej však soud zprostil obžaloby. Server iROZHLAS.cz o tom tenkrát napsal:
Řepka dostal na začátku března od soudu možnost výživné uhradit, aby se trestu vyhnul. Nemusel navíc platit původně vyměřenou výši kolem 175 tisíc korun, ale jen částku kolem 20 000 korun. Řepka totiž uspěl u soudu se snížením alimentů z 15 000 měsíčně na 5000 korun a usiluje o snížení na 2000. Z této částky brněnský soud vycházel.
„Je na místě vycházet z reálné situace reálného výdělku a majetkových poměrů obžalovaného v předmětném období,“ uvedl samosoudce v krátkém odůvodnění.
Z toho ovšem logicky vyplývá, že původně stanovené výživné, kvůli jehož neplacení byl Řepka souzen, z jeho reálného výdělku a majetkových poměrů opravdu nevycházelo. Jak je to možné? Proč musela situace dospět až do trestního řízení?
Proti věznění neplatičů výživného se dnes staví i exekutoři. Samozřejmě, že jim jde především o vlastní byznys, protože z vězňů toho obvykle moc nevymohou. Argumenty prezidenta Exekutorské komory Jana Mlynarčíka ve včerejším rozhovoru na iDNES.cz jsou však pravdivé:
Trestný čin zanedbání povinné výživy považujeme v oblasti neplacení výživného na děti za vysoce nešťastný. Předpokládáme, že společnost chce, aby se výživné platilo, aby ho platili rodiče. Proto je dobré se ptát, zda je vhodné poslat neplatiče do vězení? Takový člověk má ve vězení velmi omezené možnosti výdělku. Takže dítě se výživného nemusí dočkat i dost dlouhou dobu.
Problém samozřejmě začíná často už u rozhodnutí o péči o dítě. Rodič, který se chce podílet na péči a osobně se tak o dítě starat, je od něj odstaven a degradován do role chodící peněženky. Jeho motivace tak dramaticky klesá. K tomu se pak někdy přidruží nesmyslně stanovené výživné z teoretických příjmů, které „by rodič mohl dosahovat“ (ale nedosahuje). Nebo se prostě zhorší jeho finanční situace, třeba ztrátou zaměstnání, a soudy na to nejsou schopny rychle reagovat. Roztáčí se dluhová spirála, exekuce, hrozba věznění…
Místo zavírání neplatičů tak raději řešme to, aby rodičům především nebylo bráněno postarat se o své děti osobně. A těm, kdo nemohou nebo nechtějí, aby bylo vyměřeno výživné v přiměřené a spravedlivé výši, která je nebude stahovat do dluhové pasti.
10. 6. 2022 at 7:29
V této souvislosti si dovolujeme upozornit, že Ministerstvo spravedlnosti není schopno vyčíslit, kolik nás daňové poplatníky stojí naprosto zbytečné řízení na určení výživného (povinnosti mohou být ukládány pouze zákonem), ani kolik stojí důsledky takového řízení, tedy trestní řízení pro zanedbání bez zákona určené vyživovací povinnosti
Více zde: https://www.adikia.cz/news/cerna-dira/
10. 6. 2022 at 12:43
I podle současné právní úpravy musí pachatel TČ porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
Jestliže platí zákon o náhradním výživném, pak neplatič může ohrozit nanejvýš majetková práva plátce náhradního výživného (ČR), dítě neplacením výživného ohrozit nelze. Podle § 2 (1) TZ: „Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“ Vysvětlí mi někdo, jak je možné, že i přesto jsou vězení stále plná neplatičů výživného? Děkuji.
11. 6. 2022 at 6:44
Především je zde v Trestním zákoníku zakotvena subsidiarita trestní represe, která je takto definovaná:
Zásada subsidiarity trestní represe, někdy též nazývána jako princip ultima ratio, vyjadřuje, že trestní právo je prostředek určený k ochraně zákonem stanovených zájmů, který musí být užíván jen tehdy, pokud užití jiných právních prostředků ke sjednání nápravy nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné.
Trestní stíhání pro neplacení výživného by tedy mělo přicházet v úvahu až po neúspěšném vyčerpání všech možností civilního práva. V daném případě po neúspěšné exekuci, což žádný soud nedodržuje. V neposlední řadě je zde pak otázka, zda po neúspěšné exekuci dává smysl neplatiče zavřít.
11. 6. 2022 at 8:55
Aha, ale to je pak tzv. vymáhání výživného spíš vydíráním neplatičových příbuzných a blízkých osob, aby zaplatili za něho, nebo aby si neplatič na výživné půjčil – a v podstatě tak okradl jiného věřitele. Soudy se přece nesmí podílet na vydírání a okrádání dalších osob, které ani nejsou účastníky řízení. Nebo jo?