Stridavka.cz

–

IV.ÚS 654/25

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. R., zastoupené JUDr. Petrem Crhou, advokátem, sídlem Obchodní 41, Most, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2025 č. j. 14 Co 44/2025-389, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a D. R., zastoupeného JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9 , Plzeň a nezletilé A. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

2. Podstatou této věci je předběžná úprava poměrů v řízení o návrhu na určení bydliště nezletilé dcery s Aspergerovým syndromem, se kterou se matka bez vědomí a souhlasu otce přestěhovala do místa značně vzdáleného od původního bydliště. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka (matka) a vedlejší účastník (otec) jsou od roku 2021 rozvedeni. Mají čtyřletou dceru, která je podle soudem schválené dohody rodičů ve výlučné péči matky. Otec je oprávněn se s dcerou stýkat v místě jejího bydliště každý sudý týden v sobotu od 10:00 do 12:00 hodin a každý lichý týden v pátek od 17:00 do 19:00 hodin. Nezletilá po rozvodu rodičů bydlela společně s matkou a babičkou ve Š. v Plzeňském kraji, kam otec pravidelně dojížděl ze svého bydliště v P. Dne 16. 8. 2024 stěžovatelka informovala otce o záměru přestěhovat se na jižní Moravu do obce V. Otec s tím nesouhlasil. Na základě jeho návrhu Okresní soud v Klatovech vydal předběžné opatření, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se přemístění ze stávajícího bydliště. Následně se stěžovatelka s nezletilou přestěhovaly na jinou adresu v Plzeňském kraji (v J.). Proti tomu otec nic nenamítal, také na této adrese se mohl s nezletilou pravidelně stýkat. Mezi rodiči došlo k dohodě o novém bydlišti a dřívější předběžné opatření bylo zrušeno. Ještě předtím, než usnesení o zrušení předběžného opatření nabylo právní moci, se matka i s nezletilou odstěhovala do V. v Jihomoravském kraji. Stalo se tak bez vědomí otce.

3. Návrhem podaným u okresního soudu se otec domáhal určení, že bydlištěm nezletilé je původní adresa ve Š., eventuálně jiná adresa v Plzeňském kraji. Současně podal též návrh na vydání předběžného opatření, aby soud uložil stěžovatelce povinnost předat nezletilou do péče otce, případně ji navrátit do bydliště její babičky do Š. Okresní soud usnesením ze dne 29. 1. 2025 č. j. 0 P 113/2023-351 návrh otce na vydání předběžného otce zamítl. Nepovažoval za důvodné svěřit nezletilou předběžným opatřením do péče otce v situaci, kdy podle dřívějšího pravomocného soudního rozhodnutí byla ve výlučné péči matky. Zdůraznil, že nezletilé byl diagnostikován Aspergerův syndrom, a jakákoli změna pečujících osob by pro ni představovala značnou zátěž. Nezletilá byla toho času psychicky stabilizována a matka o ni pečovala příkladně. Okresní soud nevyhověl ani požadavku na navrácení nezletilé do Š. Nebylo totiž zřejmé, kdo by o nezletilou pečoval (matka tam pro neshody s rodiči bydlet nechce). O bydlišti nezletilé mělo být rozhodnuto až v řádném řízení po provedení dokazování.

4. Otec se proti usnesení okresního soudu odvolal. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že matce uložil povinnost vrátit se s nezletilou do J. (původní bydliště nezletilé) nebo do místa, které bude na trase mezi J. a P., a to do 10 dnů od doručení usnesení matce (tímto místem tedy může být i Š.). Matka svým jednáním otci znemožnila pravidelný kontakt s dcerou. Současné bydliště nezletilé je při použití automobilu vzdálené zhruba 350 km od bydliště otce. Otec však údajně auto neřídí. Cesta veřejnou dopravou je ještě delší a v průměru trvá šest hodin. Otec by musel vynakládat na dopravu značné finanční prostředky, trávit cestováním mnoho času a zajišťovat si ubytování v místě, kde jeho dcera žije. Nejde o situaci, kdy by svévolná změna bydliště dítěte byla opodstatněná (např. z důvodu domácího násilí). Matčino tvrzení, že na Plzeňsku nebylo možné najít vhodné zaměstnání, bydlení či školku nepůsobí přesvědčivě, zvláště když v tomto regionu má nezletilá nejen otce, ale i prarodiče z obou stran. Navrácení nezletilé nebránil ani její zdravotní stav. Stěžovatelka předkládá řadu argumentů, které však svým jednáním sama zpochybňuje. Tvrdí, že nezletilá špatně snáší změny, avšak v minulosti se s ní opakovaně stěhovala. Lékařské zprávy, jimiž se snaží doložit zlepšení zdravotního stavu nezletilé po změně bydliště, vychází převážně z jejích jednostranných tvrzení. Krajský soud zohlednil, že nezletilá respektuje jako pečující osobu jen matku. Proto předběžně upravil poměry tak, že nezletilá zůstane v péči matky, avšak na určeném místě v Plzeňském kraji. Zatímní úprava byla nutná, jelikož vzhledem k požadavku obou rodičů na vypracování znaleckého posudku se řízení o určení bydliště nezletilé časově prodlouží.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že změna bydliště byla nevyhnutelná kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nezletilé. Nezletilá je hypersenzitivní na hluk a trpí poruchami spánku, proto nemůže žít v rušnějším prostředí. Otec tuto skutečnost ignoroval. Stěžovatelka musela rychle dceři zajistit vhodné bydlení. Lékařské zprávy potvrzují, že nezletilá měla problémy s adaptací v nájemním bytě v J., zatímco po přestěhování do rodinného domu ve V. se její stav stabilizoval – zlepšil se jí spánek, spolupracovala s lékařem a navazovala oční kontakt. To vše díky klidnému prostředí a absenci konfliktů s otcem. Stěžovatelka nově předkládá zprávu z psychologické kliniky ve Fakultní nemocnici v Brně, která (podobně jako zprávy jiných lékařů) zdůrazňuje význam stabilního rodinného prostředí a nutnost vyhýbat se i drobným změnám, které mohou nezletilou velmi rozrušovat. Jakákoli změna bydliště není možná, tím méně rychlá a neuvážená, jak požaduje krajský soud. Nezletilá je po třech měsících ve V. plně adaptovaná. Nucené přestěhování nezletilé jen proto, že si to přeje otec, by bylo krajně nevhodné a v rozporu s jejími zájmy. Je třeba zohlednit její specifickou situaci a psychické zdraví. Stěžovatelka otce o změně bydliště neprodleně informovala a s realizací styku s dcerou mu vychází vstříc, v budoucnu se nebrání jeho rozšíření. Nemůže však dceru vychovávat v nevyhovujících podmínkách jen proto, aby byla na blízku dalším příbuzným. Konečně krajský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a „rovnost zbraní“. Zatímco ona musela lékařskými zprávami prokazovat, že je vhodné setrvat v místě aktuálního bydliště, soud bez dalšího zkoumání vyhověl otcovu návrhu. Navíc byla zbavena práva na zákonného soudce, neboť bez jasného důvodu došlo ke změně senátu. Nejprve u krajského soudu rozhodoval senát 11 Co, nově již senát 14 Co v jiném složení.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí v rodinněprávních věcech zdrženlivě. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou civilních soudů, které jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení, znají rodinnou situaci a mohou nejlépe posoudit zájem dítěte. Stěžovatelka nadto napadá předběžné opatření krajského soudu. Přezkum podobných rozhodnutí zatímní povahy se soustředí jen na posouzení, zda nejde o akt založený na libovůli, resp. jinak excesivně zasahující do základního práva účastníka řízení (tzv. omezený test ústavnosti; srov. např. nález ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 1858/24, body 18 až 19). K ničemu takovému v této věci nedošlo.

8. Krajský soud předběžným opatřením reagoval na svévolné rozhodnutí stěžovatelky, která bez souhlasu otce změnila bydliště nezletilé. Stěžovatelka bagatelizuje dopady svého jednání, tvrdí, že nelze upřednostnit přání otce, otec se může s dcerou stýkat v jiném místě za cenu nepříliš zvýšených časových i finančních nákladů atd. Krajský soud však přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelka svým postupem fakticky znemožnila otci pravidelný kontakt s dcerou, respektive ho natolik zkomplikovala, že po otci nelze spravedlivě požadovat, aby nesl časovou i finanční zátěž spojenou se stykem.

9. Při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí je třeba vycházet z premisy, že dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Jako prvořadý musí být zohledněn nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Omezení styku s rodičem proto musí sledovat tento zájem a být přiměřené. Poškození vztahu mezi rodičem a dítětem v důsledku odcizení je později jen těžko napravitelné. Proto již předběžná opatření musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou být v účinnosti i několik měsíců a mohou podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem nejen po dobu trvání předběžného opatření, ale i do budoucna. Hrozí nebezpečí, že si dítě zvykne na uspořádání vztahů nastavené či naopak nenastavené předběžným opatřením a s ohledem na zájem dítěte bude komplikované ho v budoucnu změnit (viz nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3399/23, body 24 násl.).

10. Nezletilá má diagnostikovaný tzv. Aspergerův syndrom, jehož projevy stěžovatelka popsala v ústavní stížnosti. Krajský soud zohlednil skutečnost, že nezletilá přijímá jako pečující osobu výhradně stěžovatelku. To však nesnižuje význam rodičovské role otce v životě nezletilé. Je v zájmu nezletilé při respektování jejích specifických potřeb vazby k otci udržovat, respektive s ohledem na její sociální vývoj je dále prohlubovat. To není možné, pokud otec bydlí stovky kilometrů daleko. Ústavní soud rozumí argumentům stěžovatelky, že péče o nezletilou vyžaduje klidné prostředí a respektující přístup. Jak ovšem krajský soud uvedl, takové podmínky lze nepochybně zajistit také v Plzeňském kraji, kde nezletilá vyrůstala, má kromě otce i širší rodinu a kontinuálně docházela do psychologické poradny. Dosavadní zjištění tak svědčila spíše pro zachování bydliště nezletilé v Plzeňském kraji. Krajský soud současně vysvětlil, že v řízení o určení bydliště nezletilé byly podány návrhy na vypracování znaleckého posudku, což pravděpodobně prodlouží dobu trvání řízení. Pokud by soud poměry zatímně neupravil, hrozilo, že nezletilá ztratí kontakt s otcem a vzhledem k jejím obtížím s navazováním vztahů by si později k otci jen těžko hledala citovou vazbu.

11. Ústavní soud si je vědom lékařských závěrů, že nezletilá špatně snáší změny a další stěhování pro ni bude obtížné. Zachování současného stavu, který matka svévolně nastolila, by však v dlouhodobém měřítku mohlo mít pro nezletilou a jejího otce závažnější dopady. Úvahy a závěry krajského soudu vyjádřené v napadeném usnesení proto Ústavní soud nepovažuje za jakkoli svévolné.

12. Konečně Ústavní soud neshledal ani žádné procesní pochybení ústavního významu. Právo na „rovnost zbraní“ garantuje účastníkům soudního řízení rovné postavení co do práv, která jim v určitém typu řízení přiznává právní řád. Nejde o rovnost v tom smyslu, že účastníci řízení musí vždy vyvinout stejnou procesní aktivitu. Porušení „rovnosti zbraní“ tak nelze dovozovat z toho, že stěžovatelka na rozdíl od otce musela v řízení doložit lékařské zprávy. Důkazní povinnost účastníků souviselo se způsobem jejich argumentace. Ani pouhá skutečnost, že nyní o věci rozhodoval jiný senát než dříve, nebyla zásahem do práva na zákonného soudce. Nelze požadovat, aby o různých procesních návrzích (byť vzešlých ze stejného řízení) rozhodoval vždy stejný senát odvolacího soudu. Přidělení věci senátu 14 Co odpovídá rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni platnému od 1. 1. 2025. Stěžovatelka v tomto směru ostatně nevznáší žádné konkrétní námitky.

13. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu