PhDr. Jozef Tinka, PhD.
–
Případ děvčátka slovenských rodičů, které vyrůstalo v Brně s matkou, je asi všeobecně známý. Stal se tématem šíleného mediálního lynče všech, kteří věci neviděli prizmatem matky a jejího okolí. Případ skončil až u Ústavního soudu České republiky.
Matka si stěžovala, že byla porušena její lidská práva, ale především nejlepší zájem dítěte a jeho právo na slyšení před soudem. Meritem problému bylo, že soud dítě vyňal z rodiny (od matky), umístil ho na půl roku ve zdravotnickém zařízení (tzv. krizovém centru) a po doléčení se má holčička přesunout do Prešova, kde bude žít s otcem, nicméně kontakt bude mít i s matkou. Matka se obrátila na Ústavní soud se stížností na porušení práv svých i svého dítěte. Soud dospěl k jinému závěru a stížnost odmítl.
Nebudeme komentovat rozhodování soudů. Kauza je zajímavá proto, že je sice velmi podobná slovenské opatrovnické realitě, ale mívá zcela opačný konec.
I u nás se masivně s dětmi manipuluje (mluvíme o obou rodičích, protože manipuluje ten, kdo má dítě v moci, a ne ten, kdo má jedno nebo druhé pohlaví), i u nás soudy rozhodují, co se zmanipulovanými dětmi. Jenže oproti Čechům jsme ještě někde v dobách první republiky. K manipulujícím rodičům přiskočil stát, který manipuluje soudy! Zejména některé úřednice z ministerstva spravedlnosti. Jak? Adorují institut slyšení dítěte před soudem a pseudonejlepší zájem dítěte. Pokud se před soud postaví zmanipulované dítě a řekne, že s matkou nebo otcem nechce být, sice neví proč, ale ví, že je špatný/špatná, a proto s ním/s ní nechce být, tak soud rozhodne – šup k manipulátorovi, neboť to dítě chce!
Soudcům se ani nedivím. Musí v tom mít hokej. Nemohou být i psychology. Zato například právnička Marica Pirošíková, roky působící na ministerstvu spravedlnosti ve vysoké a vlivné funkci, chodí a učí soudce, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby nebylo s tím rodičem, kterého odmítá. Že takto to vidí i evropský soud.
Marica zavádí. Nebo (na rovinu) lže. Protože manipulace je lež a lží je, pokud něco účelově vytrhnu z kontextu nebo jiné, co se mi nehodí, zatajím. Později přineseme podrobnou analýzu všeho, co lží je, jako například tzv. Prohlášení o syndromu zavrženého rodiče, které dosud visí na zdi webu ministerstva spravedlnosti a na které se soudy nejednou odvolávají. Přitom existují judikáty (rozhodnutí) evropského soudu, které syndrom akceptují jako důvod pro změnu rozhodnutí o dětech, a “zavrhování rodiče” je jedním z hodnotících kritérií v diagnóze QE 52.0 “Problém vztahu mezi pečovatelem a dítětem”. Do naší praxe přijde tato diagnóza od 1. ledna 2022, avšak již nyní lze s ní pracovat.
Prozatím se však soustřeďme na Alexiin případ a na názor Ústavního soudu na to, co se dělo a jaká je souvislost se základními lidskými právy dítěte. Z usnesení vybíráme to, co je důležité vědět i v naší právní praxi.
“Podle ustálené judikatury Ústavního soudu při úvaze soudu o tom, který z rodičů bude lépe zajišťovat péči o dítě, a vychází-li oba rodiče při porovnání shodně, pak soud přihlédne k tomu, který z rodičů dává větší záruky v tom, že bude umožňovat styk s druhým rodičem a nebude bránit druhému rodiči ve styku a kontaktu.“
“Ústavní soud konstatuje, že názor nezletilé byl sice zjištěn toliko prostřednictvím jejího opatrovníka, soudních znalkyň a na základě zpráv ze školského zařízení, které nezletilá navštěvuje, nicméně Ústavní soud vzhledem ke zcela specifickým skutkovým okolnostem v projednávané věci nepovažuje tento postup za neústavní. Vzhledem k věku stěžovatelky (v době rozhodování krajského soudu jí bylo 11 let) a vzhledem k judikatuře Ústavního soudu lze (v případě takto staré nezletilé) za standardní označit takový postup obecných soudů, že nezletilou vyslechnou přímo, a to vhodnou formou. Nicméně v nyní projednávané věci existují takové zvlášť významné okolnosti, pro které nebylo nutné (a podle Ústavního soudu ani žádoucí) postupovat tak, aby nezletilá byla slyšena přímo před soudem. Jak vyplývá na více místech z předloženého soudního spisu, nezletilá vykazuje symptomy zvýšeného neuroticismu, míra úzkostnosti i úzkostlivosti je taktéž výrazně zvýšená, přičemž byla dokonce medikovaná psychiatrem pro depresivně-úzkostnou poruchu a úzkost z odloučení. Za takového psychického stavu nezletilé a s přihlédnutím k faktu, že její verbálně sdělovaná stanoviska jsou obecným soudům zprostředkovaně známa, neshledává Ústavní soud žádného důvodu, aby obecné soudy musely již tak těžce narušenou dětskou psychiku zatěžovat (pro dítě tak) náročným úkonem jako je výslech u soudu. Takovýto postup obecných soudů, kterého se dovolává stěžovatelka, by jistě nebyl v souladu s nejlepším zájmem nezletilé.“
“… Obecné soudy vedly dokazování až nadstandardně … změnu výchovného prostředí nezletilé je nutno považovat za jediné možné řešení dosavadní krizové situace. (…) Co se týče absence či nemožnosti komunikace mezi rodiči … jednoznačně vyplývá, že od počátku rozpadu vztahu rodičů nezletilé vládnou mezi rodiči nepřátelské vztahy. (…) nelze dle Ústavního soudu dovodit nic jiného, než že neschopnost komunikace je zejména na straně matky …“
Celé znění rozhodnutí Ústavního soudu ČR najdete v usnesení č. IV. ÚS 154/20 ze dne 25. 02. 2020.
Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa – Slovenská republika, přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
Okomentovat