Stridavka.cz
–
IV.ÚS 980/2
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P. Š., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 – Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2024 č. j. 100 Co 262/2023-1063 a I. a IV. výroku usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 26. října 2023 č. j. 7 Nc 123/2021-707, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a M. Š. a nezletilého A. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva a svobody, zejména podle čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 18 odst. 1 a čl. 20 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen „okresní soud“) v záhlaví uvedeným usnesením nařídil podle vykonatelného rozsudku výkon rozhodnutí odnětím nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen „nezletilý“) z péče stěžovatelky a jeho předáním otci (I. výrok), další návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí podle předběžného opatření zamítl (II. výrok), jmenoval nezletilému opatrovníka (III. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit otci náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Soud dospěl k závěru, že návrh na výkon rozhodnutí je důvodný, vzhledem k tomu, že stěžovatelka dlouhodobě neplní žádná rozhodnutí soudu, otci nezletilého ke styku nepředávala a podle vykonatelného rozsudku okresního soudu dítě otci nepředala a v místě bydliště se nenacházela. Soud nepostupoval ve smyslu § 502 a 503 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), neboť měl za to, že tento postup by zjevně nevedl ke splnění povinnosti stěžovatelkou.
3. Stěžovatelka podala proti I. a IV. výroku usnesení okresního soudu odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který odvolání shledal nedůvodným a oba výroky potvrdil (I. výrok), neboť se plně ztotožnil se závěrem, že pro nařízení výkonu vykonatelného rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Porušení základních práv stěžovatelka spatřuje v nesprávných zjištěních okresního soudu o skutkovém stavu nejen před vydáním podkladového rozhodnutí (tj. rozsudku okresního soudu), ale i napadených rozhodnutí. Využily-li by soudy v průběhu soudního řízení všech opatření, která mají k zajištění ochrany práv dítěte k dispozici, nemusela exekuce nezletilého, a tedy zásah do jeho života, vůbec nastat. Odpovědnost za chování rodiče nelze přenášet na nezletilé dítě a zásah státu do jeho života musí být vždy adekvátní situaci, ve které se uskutečňuje.
5. Okresní soud oddálil předběžnou vykonatelnost rozhodnutí prodloužením zákonné lhůty k vypracování soudního rozhodnutí o jeden měsíc, ačkoliv předběžnou vykonatelnost lze vyslovit pouze tehdy, hrozila-li by účastníku závažná újma. Dále tento soud nevyužil před vydáním rozhodnutí jiné prostředky intervence do rodinného života, tedy zásadním nedostatkem tohoto postupu je skutečnost, že soud, aniž by použil prostředky nižší intenzity, zvolil možnost nejrazantnější. Soud přistoupil k exekuci kojeného dítěte bez ohledu na traumatické zážitky, které mu tímto naprosto necitlivým a nestandardním zásahem způsobil. Z napadeného usnesení nevyplývá, že by soud rozhodující o návrhu na exekuci vynaložil během předchozího řízení judikaturou požadované úsilí k zajištění opatření, a tudíž nemusel k tomuto krajnímu prostředku přistoupit. Vydání napadených usnesení bylo nejen v rozporu se zákonnou úpravou, ale bylo bezpochyby předčasné.
6. Stěžovatelka má za to, že soudy situaci posoudily nesprávně a zasáhly do jejích ústavně garantovaných práv a především práv nezletilého, protože nebylo rozhodnutími v nejvyšší možné míře zabezpečeno zachování dosavadního života a rozvoje nezletilého. Odnětí dítěte z péče matky představuje až nejkrajnější opatření, které lze uplatnit pouze v nejvážnějších případech, a musí se tedy opírat o dostatečně závažné argumenty motivované nejlepším zájmem dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat důvody rozhodnutí obecných soudů o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje jen výjimečně [viz např. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4088/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
10. Pochybení, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a zrušit napadená usnesení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil; další přehodnocování učiněných závěrů mu vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
11. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení podle Ústavního soudu vyplývá, že v dané věci jde o problematický vztah mezi rodiči, kteří se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti. Je nutno zdůraznit, že tytéž argumenty, jimiž stěžovatelka v ústavní stížnosti ospravedlňovala své jednání, uplatnila jak v řízení před okresním soudem, tak následně ve svém odvolání. Důvody, pro něž se s nimi ani jeden ze soudů neztotožnil, jsou přitom podrobným a přesvědčivým způsobem popsány v obou napadených rozhodnutích a Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by měl řádně odůvodněné závěry soudů jakkoliv přehodnocovat.
12. Ústavní stížnost přes svoji obsáhlost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci; stěžovatelka v ní jen vyjadřuje nesouhlas s výsledkem řízení a žádá od Ústavního soudu, aby jako další přezkumná instance přehodnotil závěry obecných soudů. To je však role, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Věcí se pečlivě zabývaly oba soudy, jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na soudní ochranu nezaručuje účastníkovi výsledek řízení podle jeho představ, ale proces podle příslušných pravidel daných procesním předpisem, což se v tomto případě bez jakýchkoliv pochybností Ústavního soudu stalo. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, vycházely z řádně provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a srozumitelným způsobem zdůvodnily, proč vzhledem k opakovanému a dlouhodobému neplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím (ke kterému navíc docházelo navzdory dvěma předchozím výzvám) již za adekvátní řešení považovaly odnětí dítěte. Ústavní soud uznává, že zejména výkon rozhodnutí odnětím dítěte matce je krajní možností, která může mít vliv na psychický stav tohoto dítěte, a vždy jsou proto na místě úvahy o přiměřenosti takového postupu. Zároveň však zdůrazňuje, že tomuto kroku předcházela snaha soudu i kolizního opatrovníka přimět matku, aby respektovala rozhodnutí o péči dobrovolně. Nelze přehlédnout, že výkon rozhodnutí byl reakcí na neochotu stěžovatelky nezletilého otci vrátit.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení namítaných základních práv, a proto stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
22. 10. 2024 at 14:42
Degenerativní činnosť matiek by mala byť posudzovaná aj s ohľadom na to, že súdy, média a spoločnosť k matky už niekoľko generácií k tejto zločineckej činnosti povzbudzujú a zabezpečujú im ochranu.
23. 10. 2024 at 16:48
Tak mne napadá, proč není nepředávání dítěte druhému rodiči možné stíhat jako maření soudního rozhodnutí?
24. 10. 2024 at 10:45
Pane Petr . Nejde to proto, že to mnohým mužom, otcom vysvetlujem aj niekoľko rokov, ale oni vědeckému vysvětlení nerozumí a nejsou je schopni pochopit.
Pokúsim sa preto ešte raz. Muži vychovávaní niekoľko generácií v izolácii od otcov, mužov, učiteľov sú mozgovo a už aj geneticky tak zmrzačení, že pseudo – ženy považujú za bohyne.
A bohyne predsa nie je možné súdiť podľa zákonov namierených proti mužom, deťom, rodinám.
Verím, že aspoň moja Českoslovenčina bude pochopená a zapáči sa 🙂
24. 10. 2024 at 15:39
V r. 1972 to ještě možné bylo:
https://www.aspi.cz/products/lawText/4/1515/0/2/rozhodnuti-rt-c-11-tz-108-71-styk-rodicu-s-detmi-vs-vychova-deti
Tady tvrdí, že to jde i dnes:
https://hwlegal.cz/pece-o-dite/
28. 10. 2024 at 21:31
Jde to, ale trvá to. V mém případě trvalo cca 3 měsíce dostat se do stavu, že matce byla udělena pokuta a opět nepředala dítě. Podal jsem trestní oznámení a policie je naprosto neschopná. Víc jak 3 roky to šetří, vymlouvají se, že nemohou nahlédnout do spisu, protože ten je jednou za pár měsíců převezen mezi obvodním a městský soudem apod.
Matce už bylo 2x sděleno obvinění, jednou to městské SZ shodilo na formalitě (policie neprokázala datum doručení rozsudku), ale že se TČ stal potvrdili, teď už to znovu leží na odvolání na městské SZ. Než se matka dostane před soud, možná bude syn plnoletý.
Nicméně pokuty zabraly a po 4 měsíční odluce od syna jsem se dostal až ke střídavé péči.
24. 10. 2024 at 16:12
No ono to slo i v 95, a nemyslim, ze by tomu neco ted branilo … Jen neni vule. Ono se staci podivat, jak vypadaji pokutovane navrhy na vykon rozhodnuti … Ale trosku myslim, ze tohle se lepsit zacina, a pokud za tim otec jde a navrhy podava, soud casem neco delat zacne.
https://www.aspi.cz/products/lawText/4/9610/1/2
25. 10. 2024 at 8:39
Šlo by to kdykoliv, zákonné podmínky jsou, a byly i za komunismu. Potíž je v tom, že spravedlnost u nás vykonávají lidé, kteří ji sami chápou zvráceně a selektivně. Matka je většinou bohyně, která se v protiprávním jednání jen povzbudí. Znám řadu případů, kde maření styků trvá roky bez jakékoliv pokuty nabo napomenutí. Plachá má „smůlu“ v tom, že otec jejího dítěte je mediálně známý a režim a soudci zase nechtějí žádný humbuk v médiích. Naopak, mediálně propírané rodičovské spory známých lidí slouží jako cirkus pro občany, že rodičovská rovnost existuje a maření se trestá. Všimněte si, jak bezproblémově získávají střídavku, právo na styk nebo dokonce péči celebrity typu Soukup, Plekanec nebo zde Štilec. Já jim to samozřejmě přeju, ale tak to má být u všech občanů. Justice u nás funguje jako v banánové republice, mocnému, vlivnému se raději pro klid vyhoví, a na neznámém, mediálně nevlivném otci si celá ta parta smlsne. Na odhodlání Plaché, Spoustové a celé té paty roztleskávaček je vidět, že to s těmi bláboly o nenahraditelné matce zkouší výš a výš, protože všude kolem sebe vidí, jak to v 99% prochází.
24. 10. 2024 at 17:00
Tak proč tolik stížností k ÚS? Stačí jedna pokuta a pak zahájení TŘ proti matce. 6 měsíců soudkyně nerozhodne o styku, zahájení TŘ proti soudkyni. Tři takové akce a je po problému s nepředáváním dítěte. Tisíce advokátů mají po kšeftech, tisíce soudkyň po leháru za 100k, znalkyně, psycholožky, mediátorky atd. nemají co na práci a stát ušetří miliardy. Jak prosté.
25. 10. 2024 at 10:43
Dovolím si upozorniť, že nepodstatným počtom normálnych súdnych rozhodnutí sa protirodinná zlodejská, degeneratívna, genocídna rozvodová mafia snaží ohlupovať verejnosť, že je objektívna! Že nie je chorobne zameraná proti mužom, rodinám a deťom.
Každý, kto vám podsúva ojedinelé správne rozhodnutia justície ako dôkaz, že justícia nie je organizácia zločincov, je ich spolupáchateľ.