Mgr. Bc. Jiří Štágl

–

Brzy bude mému synovi, kterého jsem na základě vašeho rozhodnutí 6 let neviděl a neslyšel, 18 let. Vaše rozhodnutí, abych nesměl vidět své dítě, trvá a stále tak každý den přináší neštěstí a zmar. Jsou chvíle, kdy se na to dá zapomenout. Je jich ale málo a není úplná pravda, že to časem pomine. Prostě mé srdce miluje. Je to hodnota, kterou u sebe rozvíjím a rozvíjet budu. Jakmile jednou láska vstoupí do našeho srdce, není žádná síla, která by ji zastavila. To je podstatné, paní soudkyně. Každé vaše rozhodnutí může působit bolest, ale žádné vaše rozhodnutí mně nezatemní lásku v srdci. Jen v jistém kontextu je pravda, že čas vše urovná, že časem můžeme na příkoří a nespravedlnost zapomenout. Jen v jistém kontextu můžeme říct, že na zneužití dítěte zapomeneme, že na moment, kdy jsme neochránili své dítě před státním aparátem, zapomeneme, přestaneme si dávat vinu za své selhání. To, že se mnoho lidí podvoluje, nebo dokonce hledá způsoby, jak si zatemnit vědomí, aby se bránili před svědomím, před svým vědomím, že něco není v pořádku – neznamená, že toho jsou schopni všichni.

Křivda, kterou jste způsobila, samozřejmě, že existuje mnoho jiných popisů, jak vaše rozhodnutí pojmenovat, ale křivda je srozumitelná, je to křivé ohýbání zákona, křivé morální hodnoty, pokroucené podivné podvádění společnosti.

Na stole jste měla desítky důkazů, že v naší bývalé rodině se matka nikdy o děti nestarala tak, jak si to běžně představujeme, ale že konkrétně v rodině, kterou jste se rozhodla soudit a děti od rodičů a prarodičů oddělit, to bylo naopak. Muž, otec byl tím, kdo s dětmi psal úkoly, kdo s nimi chodil k zubaři, doktorovi, na třídní schůzky, kdo jim četl, zpíval, tančil s nimi, kdo k nim v noci stával, kdo je nosil na rukou, v klokánce, kdo je bral na výlety, kdo si s nimi dlouhé hodiny povídal, kdo si plně užíval jejich přítomnosti a věnoval jim svůj veškerý volný čas. Nestěžoval bych si, že žena taková nebyla, mě prostě život s dětmi naplňoval a žena domina mi přinášela jiné přednosti – kdybyste do toho nevstoupila vy a ze své moci nerozmetala naše vztahy.

Přesto, že jste věděla a víte, že má bývalá žena se k dětem nikdy neměla, jste rozhodla: že své dítě již nikdy neuvidím a své bývalé ženě budu platit a platit, a to i zpětně, ačkoli si veškerý luxus rodinné ekofarmy ponechává pro sebe, a já budu jen platit dluhy, které nadělala.

Tak se stalo.

Svého syna jsem již nikdy v klidu neviděl. Nikdy v klidu neslyšel. Vaše trapné rozhodnutí, že mohu synovi jednou za čtrnáct dní volat, snad neučí na žádné právnické škole, a doufám, že ani prezident, který vás pověřil mocí, takové představy neměl.

Samozřejmě, že se takový telefonický hovor nikdy neuskutečnil. Zabránit takovým hovorům nebylo pro mojí bývalou manželku žádný problém. Oproti jejímu  požadavku, aby se její muž zabil, oproti její energii a schopnosti zkorumpovat státní aparát, aby otce jejich dětí stíhali a co nejvíce zbavili majetku, tohle opravdu nebylo žádným problém, aby se žádný telefonický kontakt neuskutečnil.

Jak jste rozhodla, tak se stalo.

Svět se stal horším. Nespravedlnost zjevnější.

Jedna nespravedlnost plodí druhou. Tak se stalo. Jedna neochota chyby napravit, jedna neochota se omluvit, generuje další a další, dokud to zřejmě nepraskne.

Máte takovou moc, že se proti ní sám nemohu postavit. Přesto jsem nepřijal jsem roli zavrženého rodiče. Chyba není ve mně. Chyba není milovat své děti. Chyba není starat se o své děti. Chyba není ctít druhého rodiče. Chyba není respektovat druhého rodiče. Chyba není dopřát druhému rodiči štěstí z dětí. Chybou ani není rmoutit se, když vám mocné síly nějaké samosoudkyně zamezí styku s dětmi. Chybou ani není svůj smutek prožívat. Chybou není o tom s druhými mluvit. Chybou není, když vám z beznaděje uklouznou slova, která byste jinak nikdy neřekli. Chybou není napsat samosoudkyni, jaké dopady mají rozhodnutí.

Chybou je nepoznat, kdo vás skutečně platí, kdo osnuje vaše kroky. Slovy Napoleona Hilla (Jak přelstít ďábla) si děláte z lidského neštěstí živnost. Tak, jak jsem vnímal svoji kauzu, necháváte si platit za to, že podporujete nespravedlnost, že nadržujete drzým, nemorálním rodičům, že klidné a slušné lidi zbavujete dětí, sociálního statusu a nakonec i majetku – protože v takové společnosti vám, ještě v příměru N. Hilla, padají pečení holubi z nebe rovnou do huby.

Jen doufám, že dny a hodiny lidí, jako jste vy, budou sečteny a že změny, které ve společnosti probíhají, povedou k tomu, aby se podobné věci nikdy nikomu  neopakovaly. Aby se soudci stávali lidé, kteří nepracují pro zlo. Aby již přestali být soudci lidé, kteří v rukavičkách vraždí – Sokraty, Husy, Horákové, Píky a další a další slušné lidi. Aby se buďto soudy zrušily – na to, že dítě má dva rodiče, nemusíte navštěvovat právnickou fakultu ani brát nadprůměrný plat – nebo aby to byli lidé, kteří drobné jiskry sváru nemění v plameny destruktivního žáru. Aby to těžké, co v lidech vzniká, tišili, upokojili, nerozvíjeli svými vlastními traumaty. Aby nepodléhali krizím a dočasným poklesům vibrací druhých.

Paní Fendrychová, dosud jste se neomluvila. V prvním veřejném dopise jsem vám psal, že vím, že se soudci neomlouvají – nikdy, nikomu. Váš rozum chápe, co se může skrývat v člověku, který se nikdy, nikomu neomluví.

Je to i váš případ. Ublížila jste, zle jste rozhodla, poškodila jste osudy lidí, a to stále mluvím jen o své kauze. Jen neskutečně bezcitná … nemám slov … může oddělit dítě od rodiče. Trvale, definitivně. Za poplatek vám a tomu, kdo dítě získá.

Dokud nepoznáte, kdo řídí vaše kroky, kdo mluví vašimi ústy, jste nebezpečím pro vše laskavé, něžné, milé, láskyplné.

Každý máme svůj díl odpovědnosti. Záleží mi na lidech, které potkávám, na společnosti, ve které žiji. Přeji si, abychom pěstovali lásku, dobrosrdečnost, osobní odvahu jít za štěstím. Když jsem si sedl v roce 2021 před bránu vašeho úřadu, doufal jsem, že odpustím všem lidem za těmito zdmi. Že jim odpustím a tak je snad opustím a již nikdy je nevpustím do svého života. Chvílemi jsem měl dojem, že vám mohu plně odpustit. Že mohu svojí kontemplací napravit vaše selhání. Zejména když mě chlad hladil hezkými vzpomínkami na to dobré, co jsem pro mnohé v České Lípě udělal. Profesorka Hogenová moje knižní vzpomínky na toto období ocenila jako fenomén roku. Z mého pohledu však ke zlaté tečce něco chybělo. Možná to byla náhoda, kdo ví. Státní aparát prodloužil v únoru 2021 noční vycházení, taková drobná čertovina, a já se musel večer zvedat od zdí vašeho úřadu a odcházet. Přerušit kontemplaci a hladový a vymrzlý již hledat přístřešek. To mě z meditací velmi rušilo. Mnohem silněji bych se cítil, kdybych tehdy usedl u vašich zdí a bran a nikam neodcházel.