Mgr. Jiří Štágl
–
Jaké to je – jít za hlasem svého srdce? Odhodit masky a přetvářky. Sednout si na ulici a čekat, co se bude dít.
Týden protestní hladovky byl jeden z mých nejsilnějších zážitků. Nevěděl jsem, co mě čeká, jak dlouho budu v této situaci, a jak to skončí. Nic jsem si nepřipravoval, nic jsem nepromýšlel, s nikým jsem to nekonzultoval. Vydal jsem se na ulici, abych protestoval proti tomu, jak je naše země řízena.
12. 2. jsem si sednul před budovu Okresního soudu v České Lípě. Na Čechy byly relativně silné mrazy, ale druhého dne měl skončit nouzový stav. Vzal jsem si dvoje kalhoty, dvě bundy a do kapsy hrst vlašských ořechů jako případný lék pro nepředvídatelné chvíle, láhev vody, která stejně během hodiny zamrzla. Šel jsem si sednout před soud jako protest proti šlendriánství vyšších státních úředníků. Zároveň jako projev smutku, že se rozpadá náš stát.
Dal jsem na popud svého srdce. Na popud svých hlubších vrstev vědomí. Když jsem v předchozích letech ustupoval od cesty srdce ke svému rozumu, a nakonec se řídil jen tím, co je racionální, vedlo to špatným směrem. Myslím, že stejné to je i s naší civilizací. Čím racionálněji mluví vrcholní úředníci (politici, soudci, státní zastupitelé…) tím mnohdy chystají větší past na své posluchače.
Protestní hladovku jsem vnímal ve dvou rovinách. V materiální a duchovní. První je racionální, pochopitelná běžnými argumenty. Druhá míří do hlubokých rovin poznání.
V té první jsem po letech úspěchů zažil strmý pád. Nekalými pomluvami za údajné domácí násilí jsem byl vykázán ze svého domu. Aby toho nebylo málo, bylo mi zakázáno 3 roky podnikat, přesněji vstupovat do svých sadů. Nakonec jsem přišel i o práci. Podobné se záhy po mém vykázání stalo i mému synovi. Do očí bijící nesmysl se stal realitou. Celý život jsem si představoval, že mám klidnou, mírnou až ustupující povahu. I své ženě jsem spíše ve všem ustoupil, než abych ohrozil funkčnost rodiny. Své děti jsem vedl stejně, žijte spravedlivým životem a budete šťastni. Když mě vykázali za domácí násilí, považoval jsem to za takový nesmysl, že jsem tomu téměř nevěnoval pozornost. Jak by taková zjevná hloupost mohla uspět u soudu? Leč, lež zvítězila nad pravdou.
Začal jsem vidět, že kolem nás je víc iracionálních věcí, než jsem předtím viděl. Policie nedokáže pomáhat a chránit, a vyšší státní úředníci nemají ani ambice se aspoň maskovat vznešeným heslem “pomáhat a chránit”. V logické rovině jsem měl plné zuby lidí, kteří o nás rozhodují, aniž by si uvědomovali dosah svých činů. Měl jsem hořkou osobní zkušenost se šlendryánstvím důležitých státních zaměstnanců (od státního zastupitelství až po nižší státní úředníky) v České Lípě. Protestní hladovka byla namířena proti jejich špatné práci.
V druhé, hlubší rovině jsem chtěl pochopit, proč jsem se do takové situace dostal. Co je za logickým: proč ho nepřipravit o majetek, práci, rodinu, když stačí nařčení z domácího násilí. V meditaci, ve svém srdci, jsem chtěl požádat o odpuštění a opuštění špatných cest. A odpustit těm, kdo špatně spravují náš stát. Meditace v chladu, hladu a bez pohybu, je jako cesta ke zdraví Wim Hofa. Vydržel bych týdny sedět před soudem šťastný a naplněný klidem a mírem. Pouze noční transport mě vytrhával.
Zkušenost to byla silná.
Potvrdilo se, že vyšší státní úředníci vás klidně na ulici překročí a budou dělat, že vás nevidí. Nečekal jsem to. Přesto je to velmi silná zkušenost. Nezaznamenal jsem jediný pohled od zaměstnanců vstupujících do budovy soudu. Až jednou večer tajně přišli dvě nižší soudní úřednice mi povědět, že mi drží palce. Když jsem před lety vodil svého syna do školky, občas jsem v MŠ potkával jednu soudkyni, vždy jsme se pozdravili, vyměnili úsměv. Když jsem byl na dlažbě před soudem, před “jejich druhým domem” nebyl jediný pohled, jediný dotaz: Proč tam sedím? Co se stalo? Profesorka filosofie A.H. mi za dané situace bez skrupulí řekla, že jsou to preparáti a hajzlové bez svědomí. Myslím, že i to jsem se měl naučit, nazývat věci pravými jmény a umět se na svět podívat i bystrým rozumem bez růžových brýlí.
Za nejzásadnější a hlavní důvod tohoto příspěvku, považuji chování prostých lidí. Prostý není sprostý. Oproštěný je, kdo se neztratil sám sobě pod nánosy masek.
Jejich péče byla tak silným a vřelým projevem lidství, že jsem během týdne bezdomovectví pravidelně plakal štěstím. Nevypadal jsem vábně. Přesto přicházeli mladí a krásní, staří a moudří, upravení i neupravení, aby mi podali ruku, nebo se zeptali, co pro mě mohou udělat. Nečekal jsem takovou vlnu ohleduplnosti. Nečekal jsem, že jsou schopni se o cizího člověka v nouzi postarat. Nečekal jsem všechny ty dary, které mi nosili. Knihy, šálu, deky, pláštěnky, čaje, umělecká díla, ale také prosby, modlitby, touhy abych je vyslechl, abych se s nimi modlil, aby mi dovolili se za mě pomodlit, abych se já za ně pomodlil. Nečekal jsem, že tak průkazně zažiji propojenost materiální a duchovní roviny. Že žiji ve světě (Česká Lípa), kde je tolik dobrých lidí. Lidí ochotných vám darovat ponožky, šály, tedy věci materiální až po ty nejhlubší duchovní vhledy.
Převzato z blogu Jiřího Štágla
Okomentovat