Soudce zpravodaj Jaromír Jirsa

Stridavka.cz

–

Našemu webovému portálu se podařilo získat souhlas s uveřejněním jedné ústavní stížnosti, k níž přidáváme i rozhodnutí o ní. Bohužel jde o typickou ukázku práce Ústavního soudu, který místo ochrany práv pouze hledá cesty, jak vadnou práci obecných soudů posvětit. S argumentací stěžovatele se fakticky nevypořádá, ani ji do odůvodnění raději neuvádí. Signifikantní je apel Ústavního soudu na nutnost dohody obou rodičů. Soud tuto svou hraběcí radu vyslovuje přesto, že z vývoje případu je zcela zjevná snaha matky o minimalizaci péče otce, která bez soudního rozhodnutí nepovolí dítěti s otcem ani minutu.

Níže tedy publikujeme kompletní anonymizovanou ústavní stížnost, její doplnění stěžovatelem a odmítnutí  Ústavním soudem. Ten stihl takto vyřídit stížnost za 13 dní. Soudcem zpravodajem byl JUDr. Jaromír Jirsa, soudcovský aktivista proti střídavé péči.

Ponecháváme na čtenářích, ať sami zhodnotí způsob, jak a zda vůbec Ústavní soud vystihl podstatu stížnosti a jak se vypořádal s právní argumentací stěžovatele. Posuďte sami, jak se Ústavní soud vyrovnal s námitkami otce, zejména s námitkou, že byla provedena úprava v právní formě styku, nikoliv střídavé péče.

1. Ústavní stížnost:

Ústavní soud České republiky
Joštova 625/8
660 83 Brno-střed

V Praze dne 23. září 2020

Stěžovatel:
otec: M. M., dat. nar. … , trvale bytem ….. , kontaktní adresa ….. , právně zastoupen: …..

Účastníci řízení:
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, tř. kpt. Jaroše 1851, 390 03 Tábor
Okresní soud v Pelhřimově, tř. Legií 876, 393 01 Pelhřimov
Vedlejší účastníci řízení:
matka: T. Ch., dat. nar. …. trvale bytem…..
nezletilá: B., dat. nar. ……2019 , trvale bytem ……., v řízení zastoupena opatrovníkem: Město Pelhřimov, IČ: 00248801, sídlem Pelhřimov, Masarykovo náměstí 1, doručovací adresa Pražská 2460, PSČ 393 01

ÚSTAVNÍ STÍŽNOST

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor č.j. 15 Co 114/2020-652 ze dne 26. 6. 2020 a Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 6 Nc 62/2019-499 ze dne 16. 3. 2020.

Přílohy:
Speciální plná moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem
Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 6 Nc 62/2019-499 ze dne 16. 3. 2020
Odvolání stěžovatele ze dne 15. 4. 2020 a jeho doplnění ze dne 4. 5. 2020
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor č.j. 15 Co 114/2020-652 ze dne 26. 6. 2020

Stručně k případu
1. Ve věci byla projednávána úprava styku, dále úprava péče a výživy po změně poměrů. Matka zneužila svých práv k tomu, aby v maximální míře vyloučila stěžovatele ze života dcery. Ačkoliv v porodnici se stěžovatelem sepsala dokumenty, kde stěžovatel byl uveden jako otec, bezprostředně poté je vyměnila tak, aby otec nebyl určen. Tímto postupem dosáhla možnosti odloučit otce od dítěte s nutností domáhat se určení otcovství soudně. Toto bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově dne 29. července 2019 č. j.: 6 Nc 62/2019-288, tedy ve věku půl roku dítěte, současně s tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o svěření dítěte do péče matky a vyměřeno výživné ve výši 4000 Kč.

2. Teprve následně soud řešil úpravu styku, když matka neumožňovala styk dobrovolně. Nejprve upravil styk dcery se stěžovatelem předběžným opatřením usnesením soudu ze dne 1. 8. 2019 č. j. 6 Nc 62/2019-274 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 15 Co 307/2019-303 na pouhé 2x 2 hodiny týdně, následně byl usnesením soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 6 Nc 62/2019-409 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 1. 2020 č. j. 15 Co 11/2020-41 rozšířen na 7 hodin 2x týdně.

3. V mezidobí, po navázání vztahu dítěte a stěžovatele, se otec domáhal novým návrhem změny úpravy péče na péči střídavou. Okresní soud rozsudkem ze dne 16. března 2020, č. j. 6 Nc 62/2019-499 zamítl návrh otce na změnu úpravy péče, pouze velmi nepatrně rozšířil styk na 2x 8,5 hodiny týdně bez nočního přespávání nezletilé u otce.

4. K odvolání stěžovatele odvolací soud potvrdil napadeným rozsudkem zamítnutí návrhu na změnu úpravy péče a rozšířil styk na 5 dní a 2 noční přespání dítěte u stěžovatele za 14 dní, po půl roce (od 1. 1. 2021) pak na 5 dní a 3 noční přespání dítěte u stěžovatele za 14 dní.

5. Odvolací soud odůvodnil zamítnutí návrhu stěžovatele na střídavou péči jednak tím, že nebyl shledán důvod pro změnu úpravy péče, dále argumentoval tím, že občanský zákoník neobsahuje preferenci některého z typů péče, odkázal na kritéria svěřování dětí do péče dle ustanovení o.z., odmítl konstatování stěžovatele, že mu matka bránila ve styku s dítětem, odkázal na příliš krátkou dobu pro podání návrhu na změnu péče po právní moci prvního rozsudku, odkázal na věk nezletilé 8,5 měsíce v době podání návrhu na změnu úpravy péče, když střídavou péči neshledal v zájmu dítěte navyklého na péči matky. Věkové kritérium pro rozhodování o péči ve prospěch matky, ženy, opíral o usnesení např. II. ÚS 907/16, kde ale šlo o kojené dítěte, tedy fyzickou závislost dítěte na matce, která v našem případě není, a kde bylo pracovní zaneprázdnění otce, dále II. ÚS 2028/16 a I. ÚS 173/18.

Namítaný zásah do ústavních práv
6. Stěžovatel namítá zásah do ústavních práv svých a své dcery, a to zásah do práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ÚLP) ve vazbě na čl. 32 odst. 4 Listiny. Žádá Ústavní soud o posouzení ústavní stížnosti i z pohledu nejlepšího zájmu dítěte.

7. Zásadní vadu shledává stěžovatel v pomíjení a toleranci velmi agresivní strategie matky usilující minimalizovat péči stěžovatele o nezletilou. Pokud obecné soudy přistupují takto tolerantně k úmyslnému, cílenému a bezdůvodnému vytěsňování jednoho rodiče z péče se zneužitím práva, prolamují zásadu nejlepšího zájmu dítěte na péči obou rodičů od narození, prolamují právo dítěte na ochranu před zásahy do jeho rodinného života (čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, dále jen ÚPD), prolamují Ústavou danou povinnost poskytovat ochranu právům, neplní svůj aktivní závazek vyplývající z čl. 8 ÚLP a nesprávně hodnotí kritéria pro svěřování do péče, zejména kritérium zachování identity a rodinných vztahů a kritérium schopnosti zajistit řádný vývoj dítěte. Matka aktivně bránila péči otce těmito postupy:

a) výměnou matričního listu v porodnici, kdy matriční list se stěžovatelem jako otcem vyměnila za matriční list bez uvedení otce, čímž založila nutnost domáhat se určení otcovství (o němž ale sama neměla pochyb), a do doby, než bylo otcovství postaveno najisto, zamezila zcela styku dítěte se stěžovatelem
b) odmítáním rychlejšího ověření otcovství a trváním na soudně znaleckém posudku
c) odmítání umožnit styk dcery se stěžovatelem i poté, co se seznámila s výsledky znaleckého posudku, tedy bránila ve styku nadále i s vědomím, že stěžovatel je otec, včetně odmítnutí výzvy pracovnice OSPOD k umožnění styku dcery s otcem
d) styk umožnila až na základě soudně nařízeného minimalistického styku
e) nikdy neumožnila ani minutu styku dcery se stěžovatelem navíc
f) odmítla vyzkoušení přespávání dítěte u stěžovatele, přes doporučení okresního soudu i opatrovníka
g) zcela nepřiměřeně vyvolala policejní akci jen proto, že stěžovatel byl s dítětem v době styku na louce u vesnice za P. jen proto, že se mylně domnívala, že to již není v katastru obce, v níž má dcera trvalé bydliště, jak bylo soudem zcela nedůvodně omezeno místo realizace styku.

8. Stěžovatel tedy namítá, že toto zjevně závadné účelové jednání matky v rozporu se zájmem a právem dítěte na péči od narození, garantované čl. 7 ÚPD, soudy vůbec nedokázaly pojmenovat a v rozhodování zohlednit a nepromítly jej do hodnocení základních čtyř kritérií posuzování vhodnosti svěření dítěte do péče toho kterého rodiče. Pokud se jeden z rodičů snaží vytěsnit druhého ze života dítěte, musí na to soudy reagovat. Opačný postup, tedy tolerance takového jednání, vede k šíření tohoto závadného a děti poškozujícího jednání a zásahům do ústavních práv rodiče i dítěte.

9. Odvolací soud zcela pominul, že matka podvodným jednáním, kdy vyměnila již vyplněný matriční list, kde byl stěžovatel uveden jako otec, za jiný, kde otec byl neuveden, dosáhla účelově půlroční izolace dítěte a stěžovatele a z tohoto svého jednání nadále těží za přihlížení soudů. Místo toho, aby soudy splnily svůj závazek ochrany rodinného života a co nejrychleji napravily důsledky tohoto záludného jednání matky, využívají důsledky jejího jednání, tedy převažující péči matky, k pokračování vylučování otce z péče. Jde o typické prolomení zásady Ex iniuria ius non oritur.

10. V prvním rozhodnutí o úpravě péče bylo aplikováno ustanovení § 422 z.ř.s., které ukládá soudu spolu s určením otcovství rozhodnout i o svěření dítěte do péče. Stěžovatel považuje toto ustanovení za protiústavní, neboť automaticky při určování otcovství je dítě svěřeno matce pouze na základě toho, že otce dítě prakticky nezná. Toto otevírá prostor pro silné zneužití práva, jako v našem případě, kdy toto první rozhodnutí, fakticky determinované stavem v době rozhodování navozeném účelově matkou, zakládá další zasahování do práv dítěte a otce, zde stěžovatele. Soud pak v dalším rozhodování pouze konstatuje, že dítě bylo převážně v péči matky, a tím fakticky odůvodní svůj rozsudek i ve změnovém řízení, aniž by objektivně hledal nejvhodnější uspořádání pro dítě.

11. Další vadu spatřuje stěžovatel v nesplnění povinnosti odvolacího soudu vysvětlit přesvědčivě, proč jím upravený rozsah styku nebyl upraven v právní formě střídavé péče. Toto ukládá obecným soudům usnesení I.ÚS 1906/19: „neopomene pečlivěji vyložit i to, z jakých důvodů je úprava širokého styku druhého rodiče, který nemá děti ve své péči, v lepším zájmu dětí než péče střídavá.“ . Pokud už odvolací soud vyšel z důsledků závadného jednání matky omezující péči druhého rodiče (aniž by je vyhodnotil jako závadné) a upravil menší rozsah péče otce než matky, pak měl dle uvedeného právního názoru Ústavního soudu vysvětlit, proč tuto úpravu nevolil v právní formě střídavé péče. Pro střídavou péči není rozhodující podíl péče každého z rodičů, ale fakticita péče. Pokud by stěžovatel vozil pouze dítě v kočárku, lze uvažovat o styku, ale pokud v rámci 14 dnů je dítě u stěžovatele 5 dní a 3 noci, pak stěžovatel musí pečovat, tedy úprava styku je právní fikcí. Touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval. Stěžovatel se musí vypořádat s odlišností úpravy stykem a asymetrickou střídavou péčí, aby přesvědčil Ústavní soud o tom, že rozdíl není pouze formální (jak vyčetl stěžovateli v usnesení III.ÚS 946/18):

a) styk je právo osobní (§ 881 vs. § 887 o.z.), péči lze delegovat (III.ÚS 4038/18). Stýkající se rodič nemůže využít pomoci třetí osoby, prarodičů, partnerky, aniž by porušil zákon, rovněž nemůže tyto osoby pověřit předáním dítěte pečujícímu rodiči, zatímco pečující rodič tyto možnosti využívat může. Faktická péče stýkajícího se rodiče je tak značně ztížena.
b) v případě asymetrické střídavé péče je zajištěna výživa pro dobu péče obou rodičů, zatímco zajištěním výživy dítěte pro dobu styku se nikdo nezabývá (srov. i řešený případ, kdy soud vůbec nereagoval na zásadně širší péči stěžovatele úpravou rozdělení finančních prostředků na výživu dítěte, v rozporu s právním názorem Ústavního soudu I.ÚS 1906/19: „Městský soud ovšem nevzal patřičně do úvahy, že náklady na péči se tím také blíží nákladům vynakládaným rodičem při střídavé péči.“
c) na výchově se v případě střídavé péče podílejí i partneři rodičů, v případě styku jim zákon tuto možnost nedává (§ 885 o.z.)
d) při právním jednání třetí osoby vůči nezletilému je rozdíl v režimu péče a styku (§ 879 o.z.), toto ustanovení se uplatní např. v důležité otázce jednání školského zařízení vůči žadateli – dítěti v případech zápisu, přestupu, kdy při výlučné péči postačuje jednání vůči pečujícímu rodiči apod.
e) v případě úpravy styku zde není druhá osoba, která by měla povinnost péče v případě delší indispozice výlučně pečujícího rodiče. Je tak při právní formě střídavé péče pro dítě bezpečnější zajištění péče, dítě se s nižší pravděpodobností ocitne ve stavu nedostatku řádné péče.
f) při střídavé péči mají oba rodiče vybavení pro péči vlastní, tedy sníží se nároky na přenášení věcí (tedy výrazně se zmenší „baťůžek“ – což je paradoxně oblíbený argument proti střídavé péči)
g) součástí péče je i péče o zdraví dítěte, tedy v právní formě střídavé péče dohlížejí na zdraví oba rodiče, což je jen ku prospěchu zdraví dítěte.
h) v rámci současného nastavení (výlučná péče matky) nemohl ani jeden z rodičů čerpat pro dítě daňové zvýhodnění (otec z důvodu, že není právně pečujícím rodičem, matka z důvodu nedostatečných příjmů ze závislé/samostatně výdělečné činnosti) – právě u takto malého dítěte je důležité, aby bylo v péči obou rodičů, a tudíž alespoň jeden z rodičů (většinou ten, který není s dítětem na rodičovské dovolené) mohl daňové zvýhodnění čerpat
i) právní forma střídavé péče je menším zásahem do povinností a práv rodičů a není zásahem do ústavního práva dítěte na péči obou rodičů, zatímco svěření dítěte do péče jednoho rodiče je vždy a bezvýjimečně zásahem do vzájemného práva dítěte a rodiče na rodičovskou výchovu a péči, srov. důvodová zpráva k § 906 a § 907 o.z.: „Mluví-li se o péči obou rodičů, vždy se tím rozumí společná nebo střídavá péče.“

12. Důvod pro právní formu výlučné péče odvolací soud v podstatě obhajoval stabilitou výchovného prostředí, ale změna na střídavou péči při totožném rozdělení péče mezi rodiči, jako soud upravil styk, nemá se stabilitou nic společného, větší změna ve stabilitě je rozšíření styku stěžovatele s dítětem o přespávání, ale nikoliv právní forma, jejíž změnu dítě vůbec nezaznamená. Rovněž důvod spočívající ve věku, je zcela neopodstatněný, neboť právo na péči má dítě od narození, ale zejména čím menší je dítě, tím méně vnímá právní formu, ve které je vychováváno. Tedy věk dítěte nemůže právní formu péče vůbec ovlivňovat, nanejvýš rozsah kontaktu s každým z rodičů, který však na právní formě nezávisí. Ani tvrzené pouto s matkou, ani její dosud převažující péče, dokonce ani rozdílné názory rodičů na některé otázky vůbec nesouvisí s právní formou. Změnou na střídavou péči by nebyla popřena ani dřívější převažující péče matky, ani by se nezměnily nároky na komunikaci a hledání shody při řešení otázek péče a výchovy, rodiče řeší zcela stejné věci. Odvolací soud tedy přesvědčivě neodůvodnil, proč nastolené rozdělení času mezi rodiči neupravil s menší intenzitou zásahu do práv všech účastníků, tedy v právní formě střídavé péče, čímž prolomil i princip proporcionality. Přitom rozsah pobytu dítěte u otce (5 dní a 3 noci za 14 dní) je srovnatelný s Ústavním soudem aprobovanými úpravami střídavou péčí v rozsahu 4 dnů a 4 nocí (II.ÚS 1654/17, II.ÚS 1626/17). Odůvodnění soudu tedy nenaplňuje právní názor Ústavního soudu z I.ÚS 1906/19: „neopomene pečlivěji vyložit i to, z jakých důvodů je úprava širokého styku druhého rodiče, který nemá děti ve své péči, v lepším zájmu dětí než péče střídavá.“

13. Stěžovatel namítá i projev svévole, kdy se odvolací soud odchýlil od jednoho návrhu stěžovatele ve shodě s doporučením dodaným znaleckým posudkem, tedy počáteční úpravu péče v rozsahu 3x dva dny vždy s jedním přespáním (pondělí/úterý, sobota/neděle v jednom týdnu, středa/čtvrtek ve druhém týdnu, kdy místo doby od pondělí ráno do úterý večer soud upravil pouze pondělí přes den. Toto v rámci ústního odůvodnění při vyhlášení rozsudku obhajoval tím, že v daném kalendářním týdnu by dcera byla u otce již 4 dny, což je příliš a více než by dítě bylo s matkou, přitom pominul, že jde pouze o vnímání ze strany dospělých, tedy absentuje pohled dítěte, které kalendářní týdny nevnímá, a se stejným argumentem by mohl soud odstranit přespání i ve středu nebo v neděli, neboť v období od soboty do následujícího čtvrtku by dítě bylo u otce 4 dny ze 6 dnů. Toto odůvodnění se ale již neobjevilo v písemném odůvodnění, což je porušení práva na spravedlivý proces, neboť se nelze v písemném odůvodnění odchýlit od smyslu ústního odůvodnění (Důkaz na vyžádání Ústavního soudu: audiozáznam z vyhlášení rozsudku). V písemném odůvodnění soud pouze uvedl, že považoval ve shodě s doporučením znalce za vhodné tři úseky péče od rána jednoho dne do večera druhého dne ve 14 dnech, ale zkrácení jednoho z těchto styků o přespání odůvodnil pouze tak, že to považuje za vhodné, bez přesvědčivého odůvodnění této „vhodnosti“. Soud nevysvětlil, proč je v zájmu dítěte, aby dva styky byly dvoudenní a jeden jednodenní, místo pravidelného dvoudenního styku s přespáním. Ono to totiž v zájmu dítěte není, neboť dítě při pobytu u otce po dvou stycích s přespáním očekává opět přespání a pokud není, nechce zpět k matce tak brzy. Soud tak nelogickou úvahou rozhodl v protikladu se zájmem a potřebami dítěte na stabilitě jeho režimu.

14. Závěrem stěžovatel shrnuje hlavní námitky vůči rozsudku:
a) nezohlednění a faktické tolerování agresivní strategie matky usilující o minimalizaci péče otce o dceru zejména účelovým a podvodným popíráním otcovství, o němž neměla reálně pochyby, a neochotou umožnit péči více, než byla donucena soudními rozhodnutími, včetně neochoty umožnit péči v době, kdy již bylo otcovství znalecky prokázáno.
b) založení rozhodnutí na předchozím rozsudku a neshledání důvodu pro změnu, ačkoliv svěření dítěte do péče matky bylo založeno dle stěžovatele protiústavní zákonnou úpravou vynucující svěření do péče matky současně s určením otcovství, kdy fakticky je vyloučeno jakékoliv jiné rozhodnutí než svěření dítěte do péče matky, když stěžovatel k dítěti vůbec nebyl připuštěn.
c) neshledání významné změny poměrů spočívající v tom, že v době prvního rozhodnutí se dcera a stěžovatel fakticky neznali, v době nového rozhodnutí již měli bezproblémový vztah a dítě bylo na péči otce rutinně navyklé včetně přespávání u otce (odpoledního). Není snad větší změna poměrů, než z neexistence vztahu rodič-dítě na funkční a emočně naplněný vztah rodič-dítě.
d) nevypořádání se s důvody, proč nebylo v zájmu dítěte upravit (byť časově zcela shodně) poměry v právní formě střídavé péče místo širokého styku 5 dní a 3 noci za 14 dní, když střídavé péče podobného rozsahu jsou Ústavním soudem aprobovány.
e) svévolné a nelogické zkrácení dvoudenního styku s jedním přespáním z pondělí na úterý o přespání, v rozporu s doporučením znalkyně, pravidelností styku a zájmem dítěte na stabilitě úpravy, s odlišným odůvodněním tohoto zásahu v ústním a písemném odůvodnění ve vazbě na protilogické odůvodnění v ústním odůvodnění.

Návrh
15. Stěžovatel se domáhá toho, aby
a) Ústavní soudu vydal nález, jímž vysloví porušení ústavních práv stěžovatele a jeho dcery vyplývajících z práva na rodinný život, rodičovskou výchovu a péči a práva na spravedlivý proces, a to rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 6 Nc 62/2019-499 ze dne 16. 3. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor č.j. 15 Co 114/2020-652 ze dne 26. 6. 2020
b) zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor č.j. 15 Co 114/2020-652 ze dne 26. 6. 2020. Zrušení rozsudku okresního soudu stěžovatel nežádá z důvodu subsidiarity zásahů Ústavního soudu, když ke korekci vad rozsudku soudu prvního stupně je příslušný odvolací soud.
c) zrušil § 422 z.ř.s. pro rozpor s ústavním pořádkem, zejména rovností občanů a vzájemným právem dítěte a rodiče na rodičovskou výchovu a péči, když toto ustanovení paušálně vede k právnímu vyloučení otce z péče o dítě, k němuž bylo otcovství určeno soudním rozhodnutím bez souhlasného prohlášení rodičů.
d) zvážil zrušení celého oddílu 3 – Řízení o určení a popření rodičovství Zákona o zvláštních řízeních soudních a Dílu 2 Oddílu 1 Občanského zákoníku Určování rodičovství, které jsou poplatné překonaným právním zásadám domněnek, kdy nové medicínské postupy nabízejí vhodnější postupy určování rodičovství. Protiústavnost lze konstatovat v rozporu s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, kdy dítě má právo znát své biologické rodiče a právo na jejich péči, současně toto právo obnáší i právo vědět, že určitá osoba není jeho biologickým rodičem. S ohledem na rozsah a závažnost úpravy stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud určil zákonodárci lhůtu pro přijetí modernější úpravy lépe naplňující právo dětí na znalost biologických rodičů. Stěžovatel namítá dotčení ústavních práv svých i dcery právě aplikací platné a překonané protiústavní úpravy určování rodičovství, kdy otázka určení biologické vazby nemůže být otázkou půlroku zmařeného dětství dítěte, ale měla by v souladu s možnostmi medicíny být otázkou dnů, či maximálně týdnů.

za M. M.
advokátka

2. Doplnění ústavní stížnosti (poté, co byl určen soudce zpravodaj):

29. září 2020

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti výše označeným rozhodnutím obecných soudů. Soudcem zpravodajem byl ustanoven JUDr. Jaromír Jirsa. Stěžovatel stížnost doplňuje o další argumentaci.
Předně stěžovatel oceňuje aktivní účast soudce zpravodaje v kultivaci opatrovnického soudnictví, a to jak v rámci rozhodovací pravomoci Ústavního soudu, tak přednáškami či účastí na 3. rodinně právním sympoziu Justiční Akademie právě k řešené otázce střídavé péče.
Stěžovatel si je vědom vývoje judikatury Ústavního soudu od nálezů v roce 2010 (zejména III. ÚS 1206/09, I. ÚS 266/10, I. ÚS 2661/10) k nálezům v letech 2014-2016 (zejména I. ÚS 2482/13, I.ÚS 3216/13, I. ÚS 1554/14, III.ÚS 2298/15, I.ÚS 823/16 a významné usnesení I. ÚS 955/15 z roku 2017) a následně v roce 2017 a dále (zejména nález IV. ÚS 1921/17).
Stěžovatel vychází primárně z ustáleného právního názoru Ústavního soudu, že v zájmu dítěte je především být v péči obou rodičů. Což ostatně vyplývá i z Úmluvy o právech dítěte, zejména z čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 7 a čl. 18 Úmluvy, ale i z čl. 32 odst. 4 Listiny.
V nálezu IV. ÚS 1921/17 soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa v bodě 22 formuloval názor, že: „Pojem „v péči obou rodičů“ nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte – tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou „širokého“ styku).“
Výklad pojmu „v péči obou rodičů“ dle záměru zákonodárce vtěleného do důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku, § 906 a § 907 (stejné znění měl i vládní návrh, tedy jde o výklad moci zákonodárné i výkonné) je odlišný: „Mluví-li se o péči obou rodičů, vždy se tím rozumí buď společná, nebo střídavá péče rodičů.“
K tomu se váže i postoj Ústavního soudu ČR v nálezu I. ÚS 2482/13, bod 26: „Jedná-li se pak o rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [viz mj. bod 28 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či obdobně bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)], kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že svěřování dětí do péče je polycentrická otázka. Odpověď na tuto otázku do značné míry reflektuje náhled společnosti na výchovu dětí, a tudíž zde Ústavní soud přikládá značnou váhu postoji zákonodárce , jenž nejlépe odráží názory občanů České republiky.“
Stěžovatel je toho názoru, že postoj zákonodárce k otázce výkladu pojmu „péče obou rodičů“ lépe vystihuje zájem dítěte a ochranu práv dítěte, a to zejména ve vazbě na čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, který předpokládá ingerenci státní moci v zájmu dítěte do povinností a práv jeho rodičů pouze v případě, je-li to nezbytné pro blaho dítěte.
Sám interpretační princip nejlepšího zájmu dítěte vede k potřebě aplikace výkladu pojmu „péče obou rodičů“ ve smyslu záměru zákonodárce, neboť takový přístup je výrazem většího respektu státu k povinnostem a právům rodičů dítěte (jako práva dítěte).
Zejména u menších dětí je v jejich kruciálním zájmu pečlivě vyvažovat biologickou a právní stránku rodičovství. Aktuálně soudy využívají převážně dva postupy, buď dají přednost biologické vazbě matky a malého dítěte a s tím zasáhnou zcela bezdůvodně do právní rovnosti rodičů (zde se cítí otcové oprávněně diskriminováni), nebo upřednostní právní stránku věci a spolu s právní rovností určí i rovnost času dítěte u matky a otce (a zde je soudům vytýkáno, že kvůli právům otců nerespektují přirozenou biologickou vazbu matky a malého dítěte). Tedy v obou případech „s vaničkou vylijí i dítě“. Soudy dosud nedokázaly (až na výjimky) vyvážit biologickou a právní stránku rodičovství, kdy u malých dětí je optimální řešení zohlednění biologické stránky rodičovství v rozsahu (kvantitě) upravených práv, a právní stránku zohlednit v zachování rovného právního postavení v právní formě střídavé péče (zachování kvalitativní stránky práv). Přesně v duchu čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, kdy zásah do právní rovnosti rodičů, tedy nerespektování povinností a práv rodičů dítěte, není bez dalšího rozhodně nezbytné pro blaho dítěte. Malému dítěti je fakticky jedno, v jakém právní úpravě je o ně pečováno, ale zachování právní rovnosti rodičů je podstatné pro vyváženost rodinného prostředí a nepředjímání budoucích úprav pouze na základě prvotního svěření dětí útlého věku do péče matek.
Stěžovatel tedy tímto dokládá, že jeho ústavní stížnost svým významem značně přesahuje zájem stěžovatele a jeho dítěte, ale týká se všech dětí, jejichž rodiče se rozejdou v útlém věku dítěte. Stěžovatel žádá soudce zpravodaje, aby v rámci nálezu vyjádřil právní názor souladný se záměrem zákonodárce z důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku a s čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte takto:

I. Pojem „v péči obou rodičů“, je nezbytné v souladu se záměrem zákonodárce vykládat vždy tak, že se tím rozumí buď společná, nebo střídavá péče rodičů.
II. Komponentou zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte je právo dítěte, aby soudy zasahovaly do odpovědnosti, povinností a práv rodičů dítěte pouze tehdy, je-li to nezbytné pro blaho dítěte.
III. V případě rozhodování o péči u dětí útlého věku není věk dítěte důvodem pro odlišné právní postavení rodičů bez dalšího, může být důvodem pro asymetrické rozdělení péče rodičů o dítě.

Stěžovatel je si vědom toho, že by se jednalo o přehodnocení dosavadní judikatury Ústavního soudu, ale shledává tuto změnu za nezbytnou v pozitivním smyslu k otevření většího prostoru pro rovnoprávnou spolupráci rodičů na výchově dítěte, pro respektování rolí obou rodičů, ale i pro nastupující trend tzv. Cochemské praxe, jejímž základním principem je vedení rodičů ke společné odpovědnosti za dítě, k respektu k povinnostem a právům druhého rodiče a k hledání rovnoprávného řešení rodinné situace dohodou společně s deeskalací sporů. Jednalo by se o významný signál společnosti, že snaha omezovat povinnosti a práva druhého rodiče domáháním se (velmi často bez vážného důvodu) nerovného právního postavení pouze z ekonomických (s vidinou výživného) nebo sobeckých (s vidinou samostatného rozhodování o dítěti) důvodů, není ve veřejném zájmu a je projevem rodičovské nezralosti a sníženého ohledu k potřebám dítěte.

3. Odmítnutí stížnosti Ústavním soudem:

I.ÚS 2754/20

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Renatou Prihoda, advokátkou se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, č. j. 15 Co 114/2020-652 ze dne 26. 6. 2020, spojené s návrhem na zrušení § 422 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a dále a) nezletilé B. Ch. a b) T. Ch., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. U Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „opatrovnický soud“) je pod spisovou značkou 6 Nc 62/2019 vedeno řízení ve věci péče o nezletilou vedlejší účastnici a), společnou dceru stěžovatele a vedlejší účastnice b). K návrhu stěžovatele na změnu výchovného prostředí a úpravu styku vydal opatrovnický soud dne 16. 3. 2020 rozsudek č. j. 6 Nc 62/2019-499, kterým upravil styk stěžovatele s t. č. třináctiměsíční nezletilou tak, že je k němu stěžovatel oprávněn každou lichou středu a čtvrtek, každou sudou sobotu a neděli, vždy v čase 9:00-17:30, a o vánočních svátcích v každém roce dne 26. 12. od 9:00 do 18:00, s převzetím a předáním v místě bydliště matky (výroky I až III); návrh otce na změnu výchovného prostředí opatrovnický soud zamítl (výrok IV).

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil výrok IV citovaného rozsudku opatrovnického soudu (výrok I), výroky I až III o úpravě styku změnil tak, že v období od právní moci rozsudku do 31. 12. 2020 rozšířil běžný styk o přespání v lichém týdnu od středy 9:00 do čtvrtka 17:30 a v sudém týdnu od soboty 9:00 do neděle 17:30; v období od 1. 1. 2021 pak má být podle napadeného rozsudku stěžovatel oprávněn ke styku s dcerou v každém lichém týdnu od středy 9:00 do čtvrtka 17:30 a v každém sudém týdnu v pondělí od 9:00 do 17:30 a od pátku od 17:30 do neděle 17:30; zvláštní režim vánočních prázdnin byl odvolacím soudem nastaven každoročně v rozmezí dnů 26. 12. od 9:00 až 28. 12. do 17:30 (výrok II).

3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve vazbě na čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti podle stěžovatele postačí zrušit rozsudek odvolacího soudu, výhrady však vznáší i vůči prvostupňovému rozhodnutí. Obecné soudy pomíjely a tolerovaly agresivní snahu matky o minimalizaci styku stěžovatele s nezletilou a nesledovaly v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte její nejlepší zájem. Odvolací soud podle stěžovatele dostatečně nezohlednil změnu poměrů nastalou od doby rozhodování opatrovnického soudu (navázání bezproblémového kontaktu stěžovatele s nezletilou), nevysvětlil nevhodnost střídavé péče, což stěžovatel blíže osvětluje odkazy na právní úpravu a judikaturu Ústavního soudu (zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 1906/19 ze dne 17. 7. 2019), a o rozsahu styku rozhodl svévolně, odchýlil-li se od návrhu stěžovatele podloženého znaleckým posudkem.

4. K ústavní stížnosti je připojen návrh na zrušení § 422 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále též „z. ř. s.“), podle stěžovatele z napadeného ustanovení plyne, že při určování otcovství je automaticky (protiústavně) dítě svěřeno do péče matky pouze na základě toho, že otec dítě prakticky nezná.

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“); je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel se v daném opatrovnickém řízení neobrací na Ústavní soud poprvé. Nezbývá, než zopakovat obecné východisko, aplikovatelné beze zbytku právě na projednávaný případ. Děti jako zranitelní účastníci soudních řízení požívají zvýšené ochrany ze strany státu. To plyne jak z ústavního pořádku České republiky, tak i z jejích mezinárodních závazků (zejména Úmluvy o právech dítěte). Středobodem řízení ve věci péče o nezletilé je tedy dítě a jeho nejlepší zájem. Práva a zájmy rodičů nejsou nedůležité a nemohou zůstat ponechány zcela stranou, jsou však upozaděny ve prospěch blaha dítěte. Takto je k řízení i k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat a tento přístup by měli mít na paměti především rodiče.

7. Ústavní soud neshledává důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Odvolací soud doplnil dokazování ke skutečnostem nastalým po vydání prvostupňového rozsudku, úsudek opatrovnického soudu o nevhodnosti změny péče o nezletilou zhodnotil jako správný, vytkl mu pouze nezohlednění stanoviska soudní znalkyně v otázce přespávání nezletilé u stěžovatele a rozšířil styk tomu odpovídajícím způsobem, přičemž své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Odvolacímu soudu je nepřípadně vytýkáno, že nastalou změnu poměrů nezohlednil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je naopak zřetelně zřejmé, že od doby určení otcovství stěžovatele je jeho styk s nezletilou pravidelně rozšiřován tak, aby si dítě útlého věku na osobu jemu dosud neznámou odpovídajícím způsobem navyklo. Rozšiřující tendence je ostatně patrna i z napadeného rozhodnutí a úpravy přijaté po doplnění dokazování odvolacím soudem v porovnání s úpravou stanovenou prvostupňovým rozhodnutím opatrovnického soudu.

8. Stěžovatel se ve svém podání odvolává na nejlepší zájem své nezletilé dcery a současně shledává vadným (protiústavním) úsudek obecných soudů, že není vhodné svěřit (v době rozhodování opatrovnického soudu roční) dítě do péče osoby dítěti do té doby neznámé (viz návrh stěžovatele na zrušení § 422 z. ř. s.). Podle Ústavního soudu však takový úsudek sleduje především zájem dítěte, byť je učiněn na úkor rodičovských práv, jejichž výkon je tak v danou chvíli a v nezbytné míře omezen. Výtky stěžovatele směřující k chování matky v době do rozhodnutí soudu o určení stěžovatelova otcovství k nezletilé byly odvolacím soudem přiléhavě vypořádány.

9. Závěrem Ústavní soud apeluje na oba rodiče dítěte, které je bez vlastního přičinění účastníkem soudního řízení téměř od svého narození, aby své postoje podrobili kritice a přijali reálné kroky k dosažení vzájemného porozumění, neboť žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů, čímž se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma z nich, včetně času, který s nimi může trávit a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a matce jako na rodičích, zda stráví následující roky v soudní síni, nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby a touhy ve prospěch společného dítěte a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků. Současná úprava poměrů nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů definitivní. Potřeby, zájmy i stanoviska nezletilé se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba uzpůsobit také úpravu poměrů.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních sdílí – jako návrh akcesorický – osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Požadavkem stěžovatele na zrušení celého oddílu 3 dílu 1 hlavy V zákona o zvláštních řízeních soudních, upravujícího řízení o určení a popření rodičovství, a oddílu 1 dílu 2 hlavy II části druhé občanského zákoníku, upravujícího určování rodičovství, se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť jej pro jeho neurčitost nelze považovat za vážně míněný; příslušná ustanovení nadto nebyla v řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilou aplikována, postrádají tak souvislost s napadeným rozhodnutím.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu