Jarmila Kamenáčová
Každá poušť ukrývá studnu. Příběh o naději.
,,Tento druh rakoviny je zaznamenán asi v deseti případech na světě. V podstatě nevíme, jak vaše dítě léčit. Můžete si vybrat… ” Doktor jim vyložil karty na stůl a očima říkal pravdu. Nevím. Nevíme. Nemá cenu nic předstírat, na to je čas příliš vzácný. Podepřel si dlaněmi hlavu a mlčky je pozoroval.
Před ním seděli mladí manželé, měli sotva dva roky po svatbě, skoro sami ještě děti, ale jak to bývá, museli se takzvaně brát. Narodil se jim chlapeček. Žena ho kojila, jezdili s ním ven na čerstvý vzduch, radovali se z něj. Pak se však dětské doktorce něco nezdálo. Z jejího výrazu tváře, když se skláněla nad jejich dítětem, vytušili znepokojení, až jim přeběhl mráz po zádech. Zatím poslední bod, na polopřímce z bodů různých vyšetření, značil místo dětské onkologie.
Jak se mohou rozhodnout a podle čeho? Je to hop nebo trop. Život nebo smrt jejich dítěte, které nezná slovo beznaděj a rakovina.
To teď poznávali oni. Ležela na nich tíha, která ukazovala, kolik je v nich síly. Během posledního měsíce zestárli do pouště. Do pradávné vyprahlé pouště, kde v noci pod hvězdami vyla divoká zvěř.
Když rodiče vyšli na chodbu, objali se.
,,Já už nemůžu…” zabořila se žena do ramene svého muže. Její bledá tvář skrápěná slzami připomínala svíci pokapanou voskem.
Kde má člověk hledat světlo?
,,Jdi si domů odpočinout. Já u něj dnes zůstanu.”
…
Nejkrásnější a nejsmutnější oddělení nemocnice. Vždy, když někdo procházel kolem pokojů, rodiče dětských pacientů zvedali své oči s němou touhou, že k nim míří posel dobrých zpráv. A pak zase hlavy tiše sklonili.
Bylo kolem půlnoci a vše kolem modře mlčelo. Jen z chodby byl občas slyšet telefonát noční služby a občas píplo otvírání dveří vedoucích do naprosto odlišného světa zdravých.
Seděl u postýlky, kde spinkal schoulený jak drobeček, jak ptáče v dupačkách, jeho syn.
Zadumaně se na chvíli podíval z okna na blikající město.
Co je skutečný život? Světla nočního města? Světla hvězd na poušti? Světlo v člověku? Světlo?
Jsem tak bezmocný…
Kapačka měkce a neúnavně odkapávala do žíly dítěte léky. Kolik času zbývá, než se poslední kapka rozpustí v hladině… a pak ta hladina klesne a ještě víc…
Kolik otců pohřbilo své syny?
Jako by se i on propadal do jámy… do tmy…
Každá tma však drobně jiskří barevnými světélky. Neexistuje absolutní tma.
Ne!
Nevím, kolik otců, nevím, jestli to budu i já, nevím, kolik máme času… Nevím, jak to dopadne… Ale dokud žiješ, a já věřím, že ty budeš žít, dokud budu žít i já, budu tvou silou.
Zvládni to… dám ti svoji sílu… neboj se… zvládneš to. Všichni to zvládneme.
Vždyť jsem přece tvůj táta.
A jeho tvář, tvář táty, se rozjasnila.
Převzato z JARMILAKAMENACOVA.BLOG.IDNES.CZ
28. 5. 2015 at 10:23
Mno a mnohá skutečnost?!
Dítě je nemocné, třeba i v nemocnici a táta se o tom ani nedozví, protože si to maminka nepřeje. Nemůže své dítě vzít za ruku, být u něj, navštívit ho a starat se o něj v nemoci.
Příklad: moje dcera měla banální chřipku. Já táta jsem měl volno, případně ochoten a rád si vzít dovolenou, jen abych se mohl o nemocnou dcerku starat. Vařit jí čaj, podávat paralen, číst pohádky a držet za ruku něž usne.
Hobelec, nasr. !!! Asociál báby řekly – matka se dokáže postarat !!! Otec dítě neuvidí protože je totiž nemocné, že ano.
A tak matka se starala a přitom chodila do práce, páč chuděra samoživitelka a ten (sploditel) lepí výpalné pochopitelně málo!!!
A tak se staraly kamarádky, sousedky a sousedi, a tchyně, a teta anebo tu chvilku dopoledne byla sama, vždyť už je “velká”. Táta bezradně stál před domem, nabízel pomocnou ruku. Jsem přece Tvůj táta !
Dcera smutně zamávala z okna.
Z chřipky pak byl zápal pilc!! Asociál báby žádné pochybení matky z jejich pohledu nazaznamenaly.
Fuj.
28. 5. 2015 at 15:56
Teď mám další super výplod krajského soudu, dvouleté dítě nesmí u táty přespávat, protože je zvyklé spát jen s matkou, zájem dítěte na zdraví je silnější než cokoliv dalšího, takže žádné experimenty s přespáváním se konat nebudou. Je mi na blití.
29. 5. 2015 at 1:24
Jo to je člověk tak vytočenej, že mu až přeskakujou písmenka. Samozřejmě zápal plic. Jinak stejná písnička. Teď je dítě moc malé, aby přespávalo u otce. Potom už je zase moc velké, aby přespávalo u otce protože je zvyklé přece u matky. Ku**a už jsem zase rozpálenej do běla. Zvlášť po zhlédnutí dnešního opět skvělého femofašistického pořadu Držte hubu s Jílkouvou
Z Pešana jsem taktéž málem vrhnul. Kdyby bylo co, páč poslední drobné jsem zaslal jako výpalné na cigára chuděrce samoživitelce. Což si ale vybrala sama a dítě přeci nepůjčí !!!!
29. 5. 2015 at 7:56
JTR a ForU:
Samozřejmě máte pravdu v tom, co píšete. I mne často štve to bezpráví, které tu je, ta neskrývaná diskriminace dle pohlaví, to často protizákonné chování soudkyň i soudců, OSPOĎaček, a vlastně i většiny společnosti.
Ale dle mého názoru příspěvek Jarmily Kamenáčové je příběh ohromné bolesti obou rodičů, jejich příbuzných a možná i dítěte samotného. Bolesti, za kterou snad ani nikdo nemůže, to síla přírody, příp. přírodních zákonů. Je to příběh, kdy si rodiče nedělají naschvály, ani navzájem ani ze strany jednoho vůči druhému. Uvědomme si, že existují i rodiny, kde otec, matka, dítě žijí spolu, dělají pro sebe maximum, pro svou rodinu žijí. Je to smutný příběh. A myslím si, že tento příběh si zaslouží úctu a hlubší zamyšlení. Nemyslím si, že diskuse pod takovým příspěvkem je vhodné místo na nadávání, jaké zvěrstva dělají (některé) matky a soudkyně, atd.
31. 5. 2015 at 16:32
nemocnice je trochu jiný svět – dítě je v péči\zodpovědnosti lékařů
a je na jejich dispozici zda tam vůbec nějakého otce pustí\nechají
někde to už funguje a nechají i oba rodiče, ale jinde je otec “závadný”