Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.

Adresát: Mirek Jadlovský, t. č. Madrid

Můj milý Mirku,

je dost zvláštní, abych Ti psal vzkaz, který si přečteš až po letech, a navíc veřejně prostřednictvím internetu, ale nemám v tuto chvíli jinou možnost. Je to už dva a půl roku, co Tě Tvoje matka poprvé unesla z Prahy a co mi ze všech sil brání v kontaktu s Tebou. Česká ani španělská justice nic nedělají, policie a úřady také ne, všem tato situace připadá normální. Tvoje matka nedodržuje soudní příkazy, soudy je nechtějí vymáhat a apelace na její zdravý rozum jsem už vzdal. To, že jsem po stovkách nezodpovězených e-mailů a nezvednutých telefonů vzdal snahu se s Tvou matkou domluvit, ale neznamená, že jsem vzdal boj o Tvé šťastné dětství a dospívání s oběma rodiči. Tento boj nevzdám nikdy, protože mi na Tvém štěstí záleží jako na ničem jiném na světě.

Dopis na internetu ale není tak špatný nápad. Tvoje matka ho nemůže hodit do koše nebo nevyzvednutý na poště nechat vrátit zpět, jak je jejím zvykem. A když si ho přečte mnoho cizích lidí, možná Tě na něj jen rychleji upozorní, nakonec v něm není nic tajného. Určitě budeš zvídavý kluk a sám zapátráš po mně a po své minulosti na internetu, kde najdeš nejen tento vzkaz, ale i spoustu dalších zpráv o Tobě z dob, které si ještě nepamatuješ. Snad se projeví něco z mých genů a nenecháš si vymýt mozek historkami, jak o Tebe nestojím a ani nechci za Tebou jezdit. I já jsem jako dítě žil ve vymývání mozků, které bylo přímo systémové (v učebnicích dějepisu se mu říká komunismus). Ale mí rodiče mi vždy pomohli mít na věci kolem zdravý názor, a i já Ti zatím aspoň takto pomůžu, aby sis svůj názor mohl vytvořit. Také věřím, že pro Tebe nebude problémem čeština, kterou Ti Tvá matka vytrvale vymazává z hlavy, protože si myslí, že Tě tak lépe udrží u sebe a izoluje Tě od Tvé české rodiny. Určitě si najdeš cestu, jak se svůj druhý rodný jazyk doučit, nebo aspoň budeš vědět, jak mému vzkazu porozumět. Byl bych radši, kdybys tento vzkaz nemusel číst a všechno z Tvého nejútlejšího dětství bychom Ti oba rodiče řekli sami. Ale bojím se, že já k tomu dlouho nebudu mít příležitost, a než soudy něco udělají, může se stát cokoliv. A lidé také mají tendenci špatné věci zapomínat a vytěsňovat z paměti, tak bude lepší, když začnu vzpomínky uchovávat už teď, kdy soudy teprve předstírají, že pracují.

Nejraději bych byl, kdybych Ti tento vzkaz vůbec nemusel psát. Kdybys žil ve šťastné rodině, ve které bys byl středem vesmíru obou rodičů. Tak jsem to pro Tebe plánoval, ale nepovedlo se mi to. Udělal jsem velkou chybu, když jsem nebral vážně vyzkoušené přísloví „Jaká matka, taková dcera“. Když jsem poznal Tvoji matku, zjistil jsem, že s Tvou babičkou Carmen není úplně vše v pořádku, ale Tvoje matka se proti ní vymezovala, kritizovala ji a ani se s ní moc nestýkala. Proto jsem si naivně myslel, že se od její lehkoživné životní filozofie distancuje. Tehdy jsme s Tvou matkou ještě studovali a tento model chování se u ní ještě nemohl projevit. Tvoje babička Carmen, ač statná a zdravá žena, většinu života nepracovala a nic nedělala, ale zato dovedně využívala nejrůznějších státních podpor a příspěvků, a také si vytvořila databázi svých vlastních nemocí a zdravotních problémů, které jí bránily skutečně pracovat. Svého otce Tvá matka vídala jen málo, protože hodně pracoval mimo domov, aby celou rodinu uživil. V tomto prostředí Tvoje matka načerpala poznání, že žena se má jen poflakovat, protože muž se o vše postará. Možná proto se do mne Tvá matka zamilovala (nebo to aspoň předstírala), když jsem jí nabídl bydlet u mne v době, kdy neměla kam jít, když jsem ji zabezpečil a ještě zaplatil její dluhy z minulosti. Měl jsem Tvou matku rád a rozmazloval jsem ji, a protože to tehdy situace umožnila, nemusela pracovat a také se jen tak doma poflakovala nebo jezdila na výlety za kamarádkami.

S Tvou matkou jsme se vzali v roce 2005 a dohodli jsme se, že budeme žít v Praze nebo tam, kam mne pošle i s rodinou pracovat můj zaměstnavatel. To Tvé matce vyhovovalo, peněz jsme měli dost a ona si v klidu dálkově dokončila vysokou školu. Dokonce jsem jí na to najal i učitele, kteří ji chodili k nám domů pomáhat, aby vše zvládla. V Praze jsme koupili krásný a světlý byt, ve kterém ten nejlepší pokoj patřil a pořád patří Tobě. Tento byt ale nakonec vše hezké v našich životech zničil. Naletěli jsme s Tvou matkou podvodníkovi, který měl byt rekonstruovat podle našich představ, dali jsme mu peníze jako zálohu, ale ten peníze použil někde jinde a zbankrotoval. Přišli jsme tehdy o hodně peněz, z posledních úspor jsme dokončili skromnější rekonstrukci s jinou firmou a já vynesl ortel nad mým manželstvím s Tvou matkou, když jsem jí řekl, že se musíme uskromnit. A pokud chce Tvoje matka i nadále několikrát ročně létat za svými kamarádkami do Španělska, měla by začít také pracovat, aspoň částečně z domova. Vzdělání a možnosti k tomu měla, ale chuť nikoliv. Také jsme nemohli dále finančně podporovat Tvou babičku Carmen, které po smrti jejího muže nestačily peníze na chod domácnosti, protože pracovat se jí nechtělo a nárok na vdovský důchod měla jen minimální.

Tvoje matka se tehdy rozhodla, že si svou bezpracnou životní úroveň udrží za každou cenu. Cesta k tomu byla trochu trnitá a bylo třeba přinést oběti. Tvoje matka obětovala mne a Tvoje právo na tátu. Ve Španělsku v roce 2010, když Tě Tvá matka unesla poprvé, platil zákon, že týrané ženy mají právo na státní podporu 400 eur měsíčně, a k tomu ještě výživné od manžela. Tohoto zákona využívalo mnoho podvodnic. Proto si Tvoje matka nejdříve v Praze pro mne vymyslela nezvladatelnou bezmoc Tvé babičky Carmen. To nebylo složité, babička měla desítky let propracované znalosti a zkušenosti hypochondra. Tvoje matka mi řekla, že musí babičku Carmen několik týdnů opečovávat, a potom se s Tebou vrátí domů do Prahy. Já jsem zatím dokončoval rekonstrukci našeho bytu v Praze a na Vás oba jsem se moc těšil. Místo péče o babičku však Tvá matka v Madridu oběhla policii, psychologickou poradnu a soud, kde se představila jako zbrusu nová oběť domácího násilí. K dokonalému obrazu chyběl jen nějaký ten svědek, šrám, modřina nebo lékařská zpráva. Do dnes se divím, že se Tvá matka nedomluvila s nějakou kamarádkou a nenechala si od ní dát ránu, asi se jí ale nechtělo přinášet vlastní oběti.

Policisté a psychologové sepsali, co jim Tvá matka tvrdila, ani se nepodivili, proč chce být chráněna před mužem, který žije tisíce kilometrů daleko. Soudkyně ze soudu pro násilí na ženách (tak se to tehdy opravdu jmenovalo) však Tvojí matce nevěřila, že mám tak dlouhou ruku, která se rozmáchne v Praze a udeří v Madridu, a proto Tvé matce statut týrané manželky nepřiznala. Tento statut by automaticky přinesl rozvod a Tvou izolaci ode mne. Tak Tvá matka rychle podala soudu návrh, abys byl svěřen do její péče a já byl odsouzen platit jí 400 eur měsíčně výživné pro Tebe (když už nevyšla ta podpora od státu). Abys měl představu o tehdejších cenách – byly to peníze, které dvouleté dítě nemohlo za měsíc spotřebovat ani náhodou. Tvá matka tím také nemyslela na Tebe, ale hlavně na sebe. U nás doma v Praze pak navíc podala návrh, abych platil výživné i pro ni, jako chudou, hlady umírající manželku. Asi jen čistou náhodou u španělského soudu zapomněla Tvá matka říct, že podává ještě žalobu u českého soudu, a naopak. Taková byla láska Tvé matky ke mně, prodala roky známosti a manželství za vidinu peněz, co každý měsíc bezpracně přistanou na účtu.

Já jsem tomu všemu dlouho nemohl uvěřit a bylo mi moc smutno. Přemlouval jsem Tvou matku, aby se s Tebou vrátila domů do Prahy, ale ta už se rozhodla, že začíná nový život beze mne. Co také se mnou, když došly peníze. Řekl jsem si po mnoha bezesných nocích, že když mne Tvá matka nemá ráda tolik jako peníze, je nakonec dobře, že jsem to poznal ještě jako třicátník a ne třeba až později. Řekl jsem jí tedy, že jí nebudu bránit ve štěstí s její matkou, sestrou a kamarádkami v Madridu a navrhl jí, že se rozvedeme a Ty buďto budeš žít se mnou v Praze a Tvá matka za Tebou bude jezdit, nebo že se budeme v péči o Tebe střídat. Tvoje matka však tvrdila, že patříš jen jí a její rodině. V době, kdy budeš číst můj vzkaz, už bude běžné, že děti z rozpadlých rodin budou mít oba rodiče ve střídavé péči. Ale píšu Ti v roce 2013, kdy jsme my, muži, byli ještě považováni za méněcenné rodiče. Děti se považovaly za majetek matek, za jejich investici, která přináší dlouhodobý a jistý zisk nehledě na ekonomickou situaci. Ve Španělsku to bylo přímo hmatatelné a nikdo o tom nepochyboval. V České republice se aspoň většina zodpovědných naoko tvářila, že oba rodiče jsou stejně důležití (ale byla to jen přetvářka). Proto Tě Tvoje matka dvakrát unesla do Španělska, a zuřivě usilovala o to, aby se o Tobě soudilo tam, kde bylo vše jisté.

Abych Ti dokreslil, jak se tehdy rozhodovalo – já jsem pracoval, Tvoje matka byla doma na rodičovské dovolené, přestože Tě již dávala do školky, kterou pro Tebe vybrala sama, já se to dozvěděl až po několika měsících. Měl jsem tehdy plat přibližně 18.500 korun, Tvoje matka zde pobírala rodičovský příspěvek a skromně uvážila, že bych jí k tomu měl měsíčně platit 18.000 korun a požadovala u soudu, že budeš žít jen s ní. O českém rodičovském příspěvku, který tu pobírala, u španělského soudu decentně pomlčela. Ve Španělsku takové věci neexistovaly a proto soudce ani nenapadlo se po nich ptát. U českého soudu, kde požadovala výživné pro sebe, zase zapomněla říct, že už nějakou polovinu mého platu žádá ve Španělsku jako výživné na Tebe. Pojem výživné na dítě ber s rezervou, na Tvé opravdové potřeby by šla asi jen třetina, zbytek by posloužil o 1 – 2 generace výše. Opět asi jen náhodou Tvá matka zapomněla i na to, že sám platím náš společný byt v Praze. I když jsem tento byt koupil za své peníze a za peníze mých rodičů, nechal jsem ho napsat na nás oba, aby se Tvá matka necítila v manželství nekomfortně. Tento prokletý byt se jí vůbec nějak vykouřil z hlavy, když tvrdila, že s Tebou od narození žila ve Španělsku. Myslím, že si na něj vzpomene až při vypořádání majetku manželů, kdy bude chtít polovinu tržní nebo odhadní ceny, podle toho, která bude vyšší.

Ptal jsem se Tvé matky, jestli to myslí vážně, že nebudeš mít tátu, a že by mne ekonomicky zlikvidovala, nemohl bych ani za Tebou přijet, natož někde bydlet, jíst a svítit. Kdybych jí peníze neposlal, byl bych za to potrestán vězením. Ve Španělsku tehdy bylo běžné, že muži po rozvodu končili na ulici, v lepším případě v obytném přívěsu na parkovišti. Tvoje matka mi odpovídala, že ona za nic nemůže, že to všechno navrhují její advokáti. Já si tedy nemyslím, že by advokáti rozhodovali za klienty, ale neptal jsem se jich. Jestli se budeš chtít tehdejších advokátů Tvé matky na něco zeptat, napíšu Ti jejich jména a na internetu si je najdeš. V Praze Tvé matce radila JUDr. Zuzana Suchanová a v Madridu María Teresa Santiagová Gardeová (v originále Santiago Garde). Před paní Santiagovou bojoval ve Španělsku za Tvé ošizené dětství bez poloviny rodiny ještě advokát Carlos Alvarez Porras. S tím se však Tvá matka rozešla, protože jí špatně posloužil. Zapomněl při režírování komedie o domácím násilí na to, že týrané ženy se mají svých tyranů bát. Tvoje matka mi zpočátku, když jsem jezdil k madridským soudům, které jednaly o Tvém návratu domů, ochotně nabídla bydlení u sebe v pokoji v bytě své matky. Jednak chtěla, abych jí až na místo přivezl její věci, které zůstaly v Praze, jednak nechtěla, abych utrácel za hotel, když nám po nepovedené rekonstrukci pražského bytu zůstalo málo peněz. Přece nebudu z toho mála ještě cpát hotelům, když to můžu dát jí. Když to pak můj advokát slyšel, že údajný surový tyran táta přespává na pozvání smyšlené týrané chuděry matky přímo u ní v pokoji, chvíli tomu ani nevěřil, ale když jsem zmínil, že mne už několikrát viděla řada sousedů a domovník, soudu to napsal a kvůli tomu i odvolací soud zamítl Tvé matce statut týrané ženy. Pan Alvarez asi neměl žaludek to popřít, protože svědků bylo požehnaně, a to byl jeho konec v Tvém případu.

Na předstírání strachu před manželem Tvou matku neupozornil, a ona sama o něm nevěděla, když týranou ženou ve skutečnosti nikdy nebyla. Boj o výhody z domácího násilí tudíž skončil neslavně, ale o Tebe pokračoval dál. Proto Tvá matka raději přešla k paní Santiagové, ta byla větší profesionálka a bez uzardění lhala o sto šest. Přestože ve spisech byly štosy dokladů o tom, jak jsme celá rodina do únosu žili v Praze, paní Santiagová klidně psala nová podání, podle kterých jsi prý odjakživa žil jedině ve Španělsku. Všem těmto lidem můžeš poděkovat za zkažené dětství, třeba až Ti přijde líto, že jiné děti v okolí mají tátu a Ty ne, nebo žes mohl být bilingvní od narození a mohl jsi být výborný tlumočník a překladatel, nebo že jsem Tě nenaučil hrát fotbal nebo bruslení nebo šachy nebo jak se kluci chovají k holkám. Jim vděčíš za to, že jsi neměl jako jiné děti dvě babičky a dva dědy, protože Tvá matka považovala za vhodnou jen babičku Carmen. Oba mí rodiče, Tvůj český děda a česká babička, Tě měli stejně rádi jako já, ale Tvá matka škrtla z Tvého života nejen mne, ale celou českou rodinu. Marně jsem Tvé matce říkal, že nikdy není dost lidí, kteří Tě mají rádi, ale nezajímalo ji to. Nadarmo jsem jí vysvětloval, že s koncem manželství nepřichází konec rodičovství, že každé dítě potřebuje tátu i mámu. Pro Tvou matku je Tvůj táta jen odesílatel peněz.

Advokáti nebyli jediní, kteří Tvé matce pomáhali zničit Ti šťastné dětství. Jak jsem už psal, v České republice, která byla tou dobou před Španělskem o kus napřed, se střídavá péče už občas aplikovala i přes nesouhlas sobeckých a chamtivých matek a my muži jsme se tam někdy mohli dočkat spravedlnosti. Záleželo hodně na soudcích, znalcích a kolizních opatrovnících. A s Těmi posledními jsme my dva měli velkou smůlu. Tvým opatrovníkem byl Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, tehdy to byla instituce se sídlem v Brně, která se věnovala zastupování unesených dětí. Ochranu Tvých zájmů tam předstírala m.j. samozvaná dětská psycholožka, Mgr. Eva Pávková. I jí můžeš děkovat za práci, již odvedla. Tato paní Tě nikdy neviděla, o Tvoje potřeby se vůbec nezajímala, mně se nikdy na mé plány s Tebou nezeptala, o poměrech u mne nic nevěděla, ale automaticky navrhovala, abys byl výlučným majetkem Tvé matky a abych Tě já mohl vídat jen dvakrát ročně. Stydím se za to, že jsme tehdy měli v České republice takové opatrovníky. Další taková samozvaná znalkyně dětských duší, PhDr. Dagmar Pechová, také pomáhala Tvé matce izolovat Tě ode mne. Té už asi nestihneš poděkovat, nebyla z nejmladších už v době repatriace, kdy Tvá matka hledala pro naše odcizení spojence v Praze.

O tom jsem ještě nepsal, Tvé únosy byly dva. Poprvé Tě Tvá matka unesla v červenci 2010 (více o tomto únosu najdeš ZDE) a podruhé v květnu 2012. Po prvním únosu jsem skoro rok přesvědčoval španělské soudce, aby nařídili Tvůj návrat domů, a povedlo se mi to až v květnu 2011. Proto od června 2011 do května 2012 s Tebou Tvá matka bydlela v Praze, nikoli ovšem v našem bytě. Našla si jiné bydlení, které přede mnou i soudy zpočátku tajila, abych s Tebou náhodou nebyl v kontaktu. Do našeho bytu chodila jen, když jsem byl v práci, aby si odnášela svoje a Tvoje věci, mezi něž velkoryse zahrnovala i všechny společné věci. Rok po Tvém prvním únosu ale španělský odvolací soud rozhodl, že to tak být nemá. Tento odvolací soud si poslechl jen Tvou matku a její advokátku, mne vůbec nezvali, ve Španělsku se s otci tehdy nikdo moc nepáral. A proto dali Tvé matce zelenou, aby Tě unesla podruhé, v květnu 2012. Tvé matce se rok repatriace v Praze vůbec nelíbil. Musela občas poslouchat český opatrovnický soud, a ten se snažil působit aspoň trochu nestranně. V České republice se už tehdy nemohlo jako ve Španělsku otevřeně říkat, že děti patří jen matkám. Tak Tvé matce pražský soud nejdřív nařídil, že Tě ode mne nesmí izolovat jako ve Španělsku a musí Tě pravidelně vodit zatím aspoň na víkendy ke mně, a později jí dokonce přikázal, že mi Tě má dát na dovolenou u moře a na Vánoce.

Na jednom jednání dokonce soud připustil, že bys také mohl mít střídavou péči, a proto Tvoje matka přitvrdila, abychom se znali co nejméně a tuto katastrofickou variantu torpédovala. Velmi se střídavé péče bála, protože její blahobyt by byl ohrožen. Nejen, že by nemohla chtít zhruba sto procent mého platu, ale musela by sama mně na Tvou výživu také přispívat, a z toho koukala práce! Snažila se proto soudní příkazy sabotovat a izolovat Tě ode mne, jak jen to šlo. Tak jsi před dovolenou u moře jakoby onemocněl, před Vánoci 2011 zase advokátka Tvé matky JUDr. Zuzana Suchanová lhala, že žádný příkaz od soudu jí nebyl doručen, přestože jí už dlouho ležel ve schránce. Na škodu byly i víkendy, kdys u mne moc rád přespával, proto Tvá matka zašla za jmenovanou PhDr. Dagmar Pechovou. Vyprávěla jí svoje výmysly, jak nerad ke mně chodíš na víkendy, že jsi vždy po návratu ode mne zamlklý a máš ze mne noční můry. I na tuto paní jsem se zlobil, když jsem s ní mluvil a zjistil, že se neptala na nic Tebe, a také, proč se nezeptala na noční můry mne a rovnou tvrdila, že u mne nemáš vůbec přespávat (viz ZDE). Rád bych jí vysvětlil hned zpočátku, že Tvoje matka má hodně bujnou fantazii, která se rozchází s realitou. Ale paní Pechová byla trochu prostomyslná a matkám vše věřila. Možná si jen nedokázala představit, že se mezi nimi najdou i takové fantazírky. Paní Pechová mi ale aspoň slíbila, že příště mě bude o návštěvě Tvé matky informovat rovnou, abych se nemusel o jejích nejnovějších bájích a pověstech dozvídat až ze soudního spisu. Narozdíl od paní Pávkové, která se se mnou nebavila od doručení mé stížnosti, jež se dotkla jejího pseudovědeckého ega. Nezdálo se mi totiž, že by se odborník měl rozhodovat bez jakýchkoliv důkazů (viz ZDE).

Soudní spis ke Tvé výchově je vůbec plný takových neuvěřitelných příběhů, že Tvoje matka by jako vypravěčka trumfla i barona Prášila. Třeba jednou jsem Tě prý pokousal na předloktí, ale k lékaři s Tebou šla až po pěti dnech, teprve potom si toho asi všimla. Zdůrazňuji – po pěti dnech, kdy jsi byl u ní. Většinou, ve skutečnosti, se nějaký úraz léčí na začátku, kdy také nejvíce bolí, a bolest postupně odeznívá, ale ve fantazii Tvé matky přichází bolest a nutnost léčby až po pěti dnech večer. V době, kdy Tvá matka u soudu tvrdila, že už máš v 19 hodin spát (to abych Tě musel v neděli předávat dříve, než jsem navrhoval), s Tebou jela přes celou Prahu na vyšetření, protože jako nepracující matka na mateřské dovolené to za celý týden od neděle do pátku nestihla (LÉKAŘSKÁ ZPRÁVA).

Když zapátráš na internetu ve vyhledávačích, najdeš veřejně přístupná alba se spoustou našich společných fotek na Rajčeti. Prohlédni si je a sám uvaž, jestli jsi měl jako malý chlapec ve dvou a třech letech u mne strach nebo se Ti u mne nelíbilo, jak tvrdila tehdy Tvá matka. A z počtu fotek také sám usuď, jak moc jsem stál o to být s Tebou co nejvíce. Tvá matka a její advokátky mi bránily v kontaktu s Tebou a ještě říkaly, že o Tebe nestojím.

A nešlo jen o osobní kontakt. Už tehdy fungovaly technologie jako Skype, a já jsem Tě moc chtěl vídat aspoň na obrazovce. Ale Tvé matce nikdy nešel pořádně internet, nebo nefungoval reproduktor, mikrofon, obrazovka nebo kamera, někdy také nesvítilo světlo v pokoji, nebo prostě neměla na spojení se mnou čas. Dělala vše pro to, aby mne vymazala z Tvé paměti. Na fotografii ze Skypu nám Tvoje matka pouští Skype, ale šetří při tom elektřinou. Možná, že si chtěla jen na gauči odpočinout v šeru. Když se hodně soustředíš, dá se vidět odraz čela a nos, to mi jako otci muselo stačit.

Poté, co Tě matka unesla podruhé do Španělska, to už měla s naší izolací jednoduché. Stejně jako za prvního únosu, soudní příkazy nedodržovala vůbec, ani za půl roku se španělské soudy neodhodlaly k exekuci a v České republice se všichni tvářili, jako že se jich to netýká. Hned měsíc po únosu, v červnu 2012, jsem za Tebou přijel do Madridu, zazvonil jsem u Tvé babičky přesně v dobu, ve kterou Tě Tvé matka slíbila předávat, ale ta ani neotevřela dveře. Tak jsem jen chvíli skrze domovní telefon slyšel, jak tam pokřikuješ, když mi Tvá babička Carmen sdělovala, že Tvoje matka v 11 hodin dopoledne ještě spí a jen co vstane, musí s Tebou někam odjet, takže na naše setkání nebude žádný prostor. Tak mi nezbylo než jít na policii, které to bylo jedno a nakonec do hotelu čekat na zpáteční letadlo. Potom půl roku Tvá matka neodpovídala, nebo mi maximálně nabízela skypová spojení s vysokou technickou problémovostí. Divil jsem se, že před naším spojením jsem vždy mluvil s někým jiným, dobře jsme se viděli a slyšeli, ale s Tebou to potom skoro nikdy nešlo. A Tvá matka tvrdila, že za to můžu já, že to dělám schválně. Poté, co naše nepodařené spojení skončilo, však můj počítač při spojení s jinými lidmi znovu perfektně fungoval. Tak kde, nebo spíše v kom byla chyba? Odpověz si na tuto otázku sám.

Já jsem se při hledání své odpovědi jen znovu přesvědčil, že není jiná možnost, než dále usilovat o Tvůj návrat domů ke mně. Nebudu poslouchat falešné našeptávače, jež tak rádi mluví o tom, že sis už asi na nové prostředí zvykl. I lidické děti si za války zvykly tam, kam je unesli, a chovali se tam k nim dobře. Také předstírali, že tam patří. Ale to neznamená, že tam byly doma a že tam zůstaly.

Tvůj táta.