ON

–

Pět hodin ráno. Někdo vytrvale bušil do dubových dveří. Karel se nemohl vzpamatovat, spal tvrdě. Chvíli netušil, kde je. Protřepal hlavu ze strany na stranu, rozhlédl se po okolí, poznal svůj malý pokojík. Vstal. V kuchyni narazil do Bibi, která si chvatně oblékala župan. Společně zamířili ke dveřím.
„Otevřete, policie.“ Jestli si z nich dělá srandu ožralý Ivan, tak ho zabije. Pootevřel dveře. V tu ránu v nich byla noha v kožené botě.
„Otevřete, policie!“ Něco se muselo stát v domě. Karel otevřel dokořán.
„Jste Karel Sporý?“
„Ano, jsem. Stalo se něco?“
„Otočte se, půjdete s námi.“
„Cože?!“
„Máme na vás zatykač. Máte právo nevypovídat. Vše, co řeknete, může být použito proti vám…“ Karel přestal monotónně odříkaná slova vnímat.
„Co jsem udělal?“
„Se vším vás seznámíme na služebně. Pokud máte právníka, je čas mu zavolat. Nemáte-li, bude Vám přidělen.“
„Nemám. Proč bych potřeboval právníka? Žádného zločinu si nejsem vědom.“
„Pane, nejste výjimka. Chápeme, jste zcela nevinný, všichni jsou. Vidíte papír v mé levé ruce? ZATYKAČ, pouze plníme rozkazy. Půjdeme.“
Karla otočili, na zápěstí mu zamkli pouta. Díval se na Bibi s Joannou. „Vážně netuším, co se děje.“ Horečně přemýšlel. V práci měl pár průšvihů, dobře, možná se zadíval na něčí zadek nebo… že by se patro protekční paničky nezahojilo? Blbost, kvůli pooperačním komplikacím by tolik nevyváděli. Dal si pár panáků v hospodě v pracovní době. V téhle zemi, v jeho městě běžná věc, v žádném případě zločin. Kroutil hlavou. V momentě, kdy ho otáčeli do směru chůze z bytu ven, zahlédl Bibiinu tvář.
Není překvapená. Ona ví. Udala ho vlastní žena. Podíval se na Joannu. Dcera upřeně zírala na klidnou matku. Udělala si stejný závěr, vypadala, že bude v nejbližších chvílích zvracet. Rychle se k ní otočil, zašeptal: „Kluk nebo holka.“ Přikývla.

Svezli ho dolů. Málokdy jel sám, na to bydlelo v domě moc lidí, na společnost ve výtahu byl zvyklý. S policisty za zády šlo o premiéru. Uběhly jen minuty a byl za ranní probuzení rád. Nechtěl s pouty na rukou potkávat sousedy. Dobrý den, dobrý den, kampak? Na dovolenou, na dovolenou?
Zatlačili Karla do auta. Samí chlapi. Nejspíše ani oni netuší, o co přesně jde, jen mají mají šichtu. Nejprve s nimi chtěl promluvit, ale pak koukal z okna. V takové chvíli člověk čeká romantický východ slunce. Na znamení nového začátku, reminiscenci na ztracené štěstí. Místo svítání viděl šedivé paneláky a trafikanta, kterak vztekle kope do krabice plné cigaret. V autě zavládlo hrobové ticho. Po chvíli se na něj otočil chlap na sedadle spolujezdce. Už otevíral ústa, jenže je zase zavřel. Kývl na něj.
„Nech ho, vybral si sám.“ řekl řidič.
„Že ses ozval zrovna ty, Lojzo. Z tvé staré se stala úplná saň.“ Celé auto se zasmálo. Kromě Karla s řidičem.
„Není saň. Je levhart.“
„Lojzo? Levhart?! Proč?“
„Lidožrout útočící zezadu. Však si s vašimi kočkami dokonale rozumí.“ Chvíli se chechtali čtyři.
Jsem na tom stejně jako vy, pomyslel si Karel. Rovněž nemám žádnou šanci. S útokem zezadu mojí šelmě právě pomáháte, jaký paradox.
Minuli nemocnici. Nepletl-li se, nejeli nejkratší cestou na kriminálku. Pánové se tváří soucitně, opak je pravdou, vše mají důkladně naplánované. Chtějí Karla rozhodit, jako by už dávno rozhozený nebyl. Udělali chybu. Není žádná bačkora, nenechá si hrát na city. Neúmyslně mu ukázali jedno z mála pozitiv, do té proklaté budovy nebude nucen nějakou dobu chodit. Třeba už vůbec nikdy. Nejde jen o pohovory na ředitelství. Nedokáže si představit, byť jen krátkou návštěvu laboratoře.
Auto zastavilo na chodníku přímo před vchodem do budovy kriminální policie. Prošli kontrolou, vyšli do třetího patra. Karla zamkli do malé místnosti se stolem a třemi židlemi. Pouta neměl. Rozhlédl se kolem sebe. Hledal zrcadlo, ve výslechové místnosti bývá v každém filmu. Zrcadlo nenašel, kameru ano. Určitě nechávají vězně několik hodin podusit ve vlastní šťávě. Natáhl nohy, opřel se. Má čisté svědomí, uvařený nebude. Záda ho bolí jak čert, měl by začít cvičit.

# # #

Žádné dušení nebylo. Neuběhlo ani pět minut, do místnosti vešli dva policisté. Jeden s manšestráky, modrou, kostkovanou košili, druhý s riflemi, vykasaným tričkem s nápisem Levis. Borec s košilí hodil na stůl ohromnou složku papírů. Musel ji nést v náručí. Pleskla na stůl jako facka na tvář. Karel na dokumenty nevěřícně zíral. Jak můžou o něčem, co neudělal, popsat tolik papíru? Oba se posadili, byli zticha. Tričko Levis si rozbaloval žvýkačku, pan Kostka popíjel kávu z kelímku. Podíval se na dno, vstal, za chvíli se vrátil s novou dávkou kofeinu.
„Došlo mi kafe. Můžeme.“
Levis se podíval na Karla, chvíli čekal, zřejmě doufal, že začne mluvit sám.
„Pane Sporý, vítejte u nás.“
Snad nečeká odpověď.
„Být Vámi, zvykám si,“ poznamenal Kostka, významně přitom ťukaje na spis. „Pane doktore, nechcete si ušetřit čas? Ulehčit všem práci?“
„Nabízíte mi na operační sál nový laser?“
„Vtipálek. Nemluvím o Vás.“
„Nechápu.“
„Nám ulehčit. Mně, tady kolegovi. Sobě ukrojit z trestu několik let vězení.“
„Pokud jde o mne, klidně vstanu. Odejdu. Vy dva budete mít po starosti.“
„Omyl. My máme strašnou šéfovou, čemuž VY jistě rozumíte,“ řekl Levis, tentokráte ťukal na spis on. „Ta by nás hnala. Musíme živit rodiny, chápejte. Nejsou výsledky, nejsou prémie.“ Následovala minuta ticha.
„Patrně nevíte, kde začít.“ Ticho přerušil Levis. Možná měl doma mladší ženu, více spěchal.
„Ne.“
„Nezačal jste nejlépe, nespolupracujete pane doktore. Čeká nás spousta namáhavé, zbytečné práce. Děti čekají na tatínky. Myslím naše děti, ne vaše. V době, kdy se s Joannou uvidíte, dítětem dávno nebude.“
Karel se dovtípil. Joanna bude dospělá, Kopšík nebude vůbec. Kostka zmačkal kelímek, hodil ho do koše v rohu. Netrefil se. Karel se malému, bezvýznamnému nezdaru usmál. Jestli měl být kelímkem, koš vězením, výsledek bral.
„Dvacet let až doživotí. Věznice se zvýšenou ostrahou. Nevidím moc důvodů k dobré náladě.“
„Neměli byste mně sdělit obvinění?“
„Právě se snažíme. Trestné činy proti základům republiky, cizího státu nebo mezinárodní organizace, oddíl první, paragraf devadesát sedm, odstavec jedna a dva.“
Za chvíli se Karel probudí nebo jde o nepovedený, pitomý žert. „Trestné činy proti základům republiky? Děláte si srandu?“
„Vypadáme tak?“
„Paragraf devadesát sedm?“
„Sabotáž.“
„Pokračujte a spadnu ze židle. Sabotáž?“
„Prosím nepadejte. Nikdo Vás nebude zvedat zpátky.“
„Co jsem sabotoval? Vždyť pracuji v nemocnici! V nemocnici žádná výroba stát nemůže.“
„Pane doktore, ušetřete nás, prosím, jste inteligentní člověk. Mluvíme tady o spiknutí sabotující vládní potratovou agendu.“
Karel zavřel oči, napočítal do deseti, otevřel je. Pořád byl na stejném místě ve stejném čase. „Jaké spiknutí? Jsem lékař, ušní, nosní, krční. S žádnými spiklenci nepřijdu do styku.“
Slovo si vzal Levis. „Znáte Tomáše Bártu?“
„Myslíte doktora Bártu? Znám.“
„Jste si blízcí?“
„Řekl bych, že ano. Proč?“
„Mluvili jste někdy spolu o těhotenství Vaší ženy?“
„Asi ano.“
„Asi nebo určitě?“
„Vypadá to divně, jenže Vám nedokážu přesně odpovědět. Na podobný rozhovor si nepamatuji. Musel jsem mu něco naznačit.“
„Jaké náznaky máte přesně na mysli?“
„Poznámky v tom smyslu, že mám radost, jenže těhotenství stejně nedopadne.“
„Nedopadne jak?“
„Porodem.“
„Dá se říci, že jste s potratem nesouhlasil.“
„V žádném případě. Rozhodnutí své ženy plně respektuji.“
„S ní jste o potratu mluvil?“
Karel kývl hlavou. „Mluvil.“
„Jak rozhovor probíhal?“
„Normálně.“
„Podrobněji, prosím.“
„Normálně jsme si povídali.“
„Snažil jste se jí přemluvit?“
„Vy byste se nesnažil?“
„Pane doktore, držme se Vás.“
„Snažil. Nemělo cenu příliš naléhat.“
„Výsledek rozhovoru byl pro Vás nepříznivý?“
„Nejen pro mne. Hlavně pro malé.“
„Myslíte plod?“
„Myslím nenarozené dítě.“
„Pro Vás se nejedná o plod?“
„Nejedná.“ Levis se zaklonil na židli. Pokračoval Kostka.
„Co jste s tím dělal?“
„S čím?“
„S plánovaný potratem.“
„Nic.“
„Mluvil jste přece s doktorem Bártou.“
„Ano, obyčejný rozhovor dvou přátel.“
„Jste dobří přátelé?“
„Ano.“
„Vraťme se k Vašemu rozhovoru s doktorem Bártou. Nezkoumali jste, hypoteticky, jaké jsou možnosti dítě zachránit?“
„Ne.“
„Ani on nic nenaznačoval?“
„Ne.“
„Seznámil Vás s někým?“
„Ne. Je samotář.“
„Neříkejte, my máme jiné informace.“ Kostka listoval složkou.
„Já jiné informace nemám.“
„Víte, že operace Vaší ženy není prvním případem, kdy se mu záhadně nedařilo?“
„Nevím. Interrupce se nemusí vždy povést.“
„Jistě. Víte, že nejde ani o jeho druhé, ani o třetí pochybení?“
Kurva. Mlčel.
„Víte o Bártově předchozím trestu?“
„Ano. Vše mi podrobně vysvětlil. Zapletl se s pacientkou, po rozchodu se mu pomstila.“
„Závěry vyšetřování hovoří jinak. Měl veliké štěstí, narazil na mírného soudce, zastala se ho odborná společnost.“
„Musí pracovat pod dozorem.“
„Nechal byste Bártu pracovat samostatně?“
Jistěže, je skvělý lékař, podstatně lepší než dozorující doktorka, pomyslel si Karel. „K podobným rozhodnutím nejsem kompetentní.“ Nenechá se nachytat na ženskou vlnu.
Kostka se podíval na hodinky. „Pane doktore, v případě účasti několika osob organizujících opakovanou trestnou činnost se jedná o zločinné spiknutí. Vezete se taky. Nedivím se Vaší ženě, že nás kontaktovala. Má Vás ráda, spolupracujte, trest bude výrazně nižší. Za jistých okolností nemusí být žádný.“
Chtějí ho dostat, natvrdo řekli, že udavačkou byla jeho vlastní žena. „Jak mohu spolupracovat, když nic nevím.“
„Víte, jedná se o nejčastější oznamovací větu, kterou slyšíme. Nic nevím. Rychlejší vyhrává. Přemýšlejte.“ Zmáčkl knoflík, vstoupila stráž.
„Odveďte pana doktora do vazby. Ukažte mu naše apartmá.“ Kostka se otočil ke Karlovi. „Brzy se uvidíme.“

Ukázka z připravované knihy „Bubu. I muži mají děti“. Jejímu vydání můžete pomoci zakoupením v předprodeji nebo jiným finančním příspěvkem na vydavatelském knižním serveru Pointa. Předprodej končí už 26. února, v případě nevydání knihy se veškeré příspěvky vracejí.