Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
–
„Asi by se našli kamarádi, kteří by se obětovali, ale dotyčný má pak nárok na vaše dítě.“
Je to už pěkných pár desítek let, kdy se na promítacích plátnech a obrazovkách objevil polský film Sexmise. Zdařilá karikatura totalitní společnosti měla velký ohlas zejména ve východní Evropě, kde obyvatelstvo mělo vypěstovaný cit pro nejrůznější umělecké narážky a metafory. I když boj proti totalitám je nadčasový, film působil spíše jako odvážné sci-fi, ve kterém vláda žen a nepřítomnost mužů a otců, ve scénáři nazývaných samců, chytře parodovala tehdejší komunismus a jeho nenávist k odpůrcům.
Po mnoha letech se mi některé memy z tohoto filmu pravidelně vybavují, a to zejména ve spojitosti s feminismem a potlačováním otcovské role. Naposledy to bylo, když se v rozhovoru pro jeden časopis rozpovídala o sobě a svém synovi nová nominantka této ankety, bývalá sportovkyně a dnešní profesionální samoživitelka Zuzana Bergrová.
Možná bude tentokrát nejlepší ji nechat mluvit samotnou: „Byla jsem s partnerem, který další děti nechtěl. Pro mě ale bylo důležité rozšířit populaci o dalšího člověka, toho svého. Už se mi chýlil věk, a co se týče trvanlivosti ženských orgánů…“ 35 let už je pro ženu trochu pozdě, ale zase ne tolik, aby se nepokusila založit normální rodinu. Žít s partnerem, který děti nechce, a sama dítě chtít je trochu schizofrenní. Určitě by nebyla první, která by prostě náhodou otěhotněla, jenže co kdyby plemenný samec náhodou chtěl uplatňovat svá práva? „Asi by se našli kamarádi, kteří by se obětovali, ale když se nad tím zamyslíte do detailů, tak tam je spousta možných potíží. Dotyčný má pak nárok na vaše dítě a přestože je to teď sebelepší kamarád, mohou z toho být nepříjemnosti.“ Správně se říká, důvěřuj, ale prověřuj. Žádný kamarád není tak dokonalý, aby hned po oplodnění vypadl a dále nezacláněl.
Když se novinářka zeptala, zda nebude dítěti jednou chybět otcovský vzor, bylo kupodivu jasno: „Samozřejmě bude, ale na druhou stranu chybí táta obrovskému množství dětí, kterým se rodiče rozešli. Nebo mají tátu, který se k nim nechová hezky.“ Příklady táhnou. Každý známe děti, kterým chyběl či chybí táta, a jak si na to společnost zvyká, vlastně už ani progresivněji uvažujícím nedochází, že z defektní nežádoucí situace rovnou dělají normu. „Sice jsem ve stejné situaci, jsem samoživitelka, ale plánovaná, uvědomělá, nemusím mít strach o to, že nebudu mít příští měsíc na jídlo.“ Dobře vydělávající žena nepotřebuje od chlapa výživné, tak proč by si s ním lámala hlavu.
Novinářce to ovšem pořád nedá a krouží kolem horké kaše, určitě jsou i další situace, kdy je jeden rodič prostě málo. Na to má Zuzana Bergrová pohotovou odpověď: „Ta obava je samozřejmě na místě, nikdo vás nevystřídá, když jste večer unavená, nikdo vás neodveze do nemocnice s úrazem…“ Čekal jsem při čtení rozhovoru, že aspoň zde uvědomělá samoživitelka trochu zauvažuje nad tím, jak bude synovi chybět táta, jak se bude nedokonale cítit ve škole nebo v jiném kolektivu, ale nic takového. Je sice pro ni mrzuté, že ji nikdo někam neodveze nebo za ni neudělá kus práce, ale zase ty výhody: „Odpadají diskuse nad výchovou, nad životním stylem, jestli budeme spát s miminkem v jedné posteli…“
A jaké jsou reakce okolí? Tak trochu nesouladné s uvědomělým samoživitelstvím: „Ale známí, hlavně muži mi říkávali: „A není to lepší ve dvou?“ Co na to říct?! Samozřejmě, že by to bylo lepší ve dvou! Proč jsou tak neempatičtí, že mi něco takového musí připomínat?“ Ti drzí neempatičtí muži Zuzaně kazí náladu hloupými otázkami a narážkami. Napadlo ji někdy, kolik těchto narážek a komentářů vyslechne její syn, který si na rozdíl od ní vybrat nemohl? Až si budou děti vyprávět o svých rodinách, tak Zuzanin syn se možná pochlubí, že jeho táta vypadal dobře v katalogu na reprodukční klinice. Když bude maminka sdílná, bude moci ještě přihodit, že jako student přišel prodat sperma a lékařce se líbil, fešák to byl!
Jsem docela zvědavý, jestli se za nějakých deset dvacet let dozvíme další vývoj. Tak nějak tuším, že syn jí za její sobectví nepoděkuje. Autorka píše blog, tak doufejme, že jí psavá nálada vydrží a jednou povypráví, jak to všechno proběhlo, jak dlouho spávala se synem v posteli a jak byla jednoduchá jeho výchova bez zbytečných diskusí a kompromisů. A nezbývá než popřát Zuzaně pevné zdraví, nejen proto, že ji nemá kdo odvézt do nemocnice, ale aby synek nemusel na uvědomělou mámu čekat sám doma nebo někde na návštěvě.
V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do neděle 19. února 2023. Každý má pouze jeden hlas. Připomínáme, že podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme po týdnu, vždy ve čtvrtek (přehled všech najdete zde).
Okomentovat