Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
Vážená paní komisařko,
již delší dobu korespondujeme ve věci porušování unijního práva Španělskem a ČR, naše korespondence měla naposledy čísla:
JUST/A1/MVB/jeh D(2014)4010257
Ares (2014) 900030
Ares (2013) 3095585
Ares (2013) 3199190
Ares (2016) 4300727
Na všech svých stížnostech, uvedených v naší předchozí korespondenci trvám, nově chci stížnost na podkladě stejné situace rozšířit – stěžuji si na porušení Nařízení Rady EU č. 2201/2003, konkrétně článku 15, bodu 5. Tento zní takto:
Soudy tohoto jiného členského státu mohou z důvodu zvláštních okolností věci v zájmu dítěte přijmout soudní příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byly požádány v souladu s odst. 1 písm. a) nebo b). V tomto případě se soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za nepříslušný. Jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.
Podle tohoto článku Nařízení, které je závazné pro všechny státy EU, existuje nepřekročitelná lhůta 6 týdnů, po jejímž nedodržení nemůže dojít ke předání soudní příslušnosti k dítěti. Jak jsem Vás informoval už ve svých dřívějších přípisech, v případě mého syna Mirka Jadlovského došlo k porušení této nepřekročitelné šestitýdenní lhůty jak u obvodního, tak i odvolacího soudu. Tato soudní rozhodnutí jsem Vám doložil již dříve. Nyní ve věci rozhodl Nejvyšší soud ČR, který porušení nepřekročitelné lhůty v rozporu s unijním právem akceptoval. V příloze Vám toto aktuální rozhodnutí zasílám k analýze a dalšímu postupu. Věnujte, prosím, pozornost zejména pasážím, kdy Nejvyšší soud ČR přiznává, že ke překročení lhůty nesmí dojít, že v případě mého syna k jejímu překročení došlo – Nejvyšší soud uvádí v usnesení na str. 7 konkrétní termíny: český soud požádal o převzetí příslušnosti 11. 7. 2014 a k domnělému převzetí příslušnosti španělským soudem došlo až 23. 2. 2015, které prokazují, že předání příslušnosti trvalo 7 měsíců. Nejvyšší soud dále vykládá unijní právo a dochází k závěru, že šestitýdenní lhůta nesmí být překročena, jak se mylně v zájmu matky domnívaly nižší české soudy. Dále dokonce uznává, že není jasné, kdy lhůta začala běžet, protože český soud odeslání žádosti o převzetí příslušnosti nedal účastníkům na vědomí. Na str. 11 usnesení však Nejvyšší soud dochází k závěru, že není jasné, jak to s lhůtou 6 týdnů bylo a že český soud 1. stupně pochybil, nicméně překročení lhůty neshledává jako porušení práva, zcela v rozporu s předchozím tvrzením, že k překročení lhůty nesmí dojít. Dokonce Nejvyšší soud ČR odkázal účastníkům řízení mužského pohlaví, že se proti překročení lhůty měli odvolat u španělského soudu. Mohu říct nejen za sebe, ale i za synova opatrovníka, se kterým jsem v této věci komunikoval, že o rozhodnutí španělského soudu jsme nevěděli. Opatrovník ani není účastníkem žádného zahraničního řízení, je teritoriálně omezen na ČR. Stejně tak jsme nevěděli ani o zahájení předání příslušnosti českým soudem, neboť k předání příslušnosti došlo tajně. Šestitýdenní závazná lhůta tak vypršela někdy v měsíci září 2014, a přesto soudy obou zemí v rozporu s Nařízením Rady č. 2201/2003 předaly/převzaly příslušnost v únoru 2015. Toto je porušením unijního práva, neboť český soud měl v řízení pokračovat ihned po vypršení šestitýdenní lhůty a neměl mne ani opatrovníka odkazovat na opravné prostředky ve španělském řízení. Tím spíše je absurdní tvrzení českého Nejvyššího soudu, že se měli účastníci odvolat u španělského soudu, když předávací lhůta už dávno vypršela. Článek 15, který má sloužit k urychlení soudních řízení, tak posloužil k jeho zpomalení a české soudy zcela rezignovaly na možnost opravného prostředky – pouze čekaly, až španělský soud příslušnost přijme nehledě na termín. Aby nebylo absurdit na české straně málo, předseda senátu Nejvyššího soudu Lubomír Ptáček, podepsaný pod přiloženým rozhodnutím, je zároveň českým styčným soudcem, který korespondenci mezi českým a španělským soudem zajišťoval. Tento pán tedy navenek vytýká českému soudu prvního stupně, že nesledoval termíny korespondence, přitom se na korespondenci aktivně podílel a termíny by měl znát především on sám. Nyní je však třeba svést vinu za svou vlastní (pravděpodobně i úmyslnou) chybu na někoho jiného a tak je místo něho vinen otec a opatrovník tím, že se neodvolali proti něčemu, o čem vůbec nevěděli.
Nejvyšší soud se ani nezabýval tím, že manželství rodičů nyní nelze rozvést, ani že nemůže předat příslušnost k výživnému. Protože na tyto argumenty by nešlo odpovědět jinak než zrušením předchozích rozhodnutí, byly zcela ignorovány, jak víte z naší korespondence, soudy všech stupňů. Jak nyní vidíte z mého dopisu a předchozí korespondence, v ČR a Španělsku dochází k promyšlenému porušení unijního práva, nejdříve k odepřením možnosti být slyšen při návratovém řízení (tuto část stížnosti jste již akceptovala a komunikujete se Španěly, na výsledek se těším), poté na základě tohoto nespravedlivého návratového řízení dochází k uchvácení druhé místní příslušnosti a porušení pravidla litispendence (viz naše předchozí korespondence, kdy v letech 2012 – 2015 byly v rozporu s elementárními právními zásadami k mému synovi dva příslušné soudy a čekalo se, jaký si matka zvolí), následně došlo k vydání nezákonného zatykače za vymyšlený únos (viz naše předchozí korespondence) a nakonec je celý proces porušování unijního práva završen porušením článku 15, kdy došlo k mnohonásobnému překročení závazné šestitýdenní lhůty a navíc k takovému výkladu zájmu dítěte, že poměry za stávajícího stavu nemohou být nijak upraveny a syn bude žít podle věčného španělského předběžného opatření bez otce a poloviny své rodiny. Všechny argumenty proti takovému postupu jsou ignorovány, hlavně, aby bylo splněno přání matky. Soudy ČR a Španělska tak nejen že nekonají v zájmu dítěte, ale porušují unijní právo, aby legalizovaly jeho únos matkou, poskytují matce volbu soudu podle její libosti a výslednou situací je, že syn je unesen ve Španělsku, které nemůže manželství rozvést ani konečně upravit poměry k synovi (ledaže by justiční rádobyexperti obou zemí znovu porušili unijní právo například tím, že by považovali za přenesenou i soudní příslušnost k výživnému, což je v rozporu s Nařízením, případně že by manželství bylo rozvedeno nezákonným způsobem). O posloupnosti kroků při rozvodu a úpravě poměrů k dětem v obou zemích jsem Vám psal již minule. Dodávám, že je mi bráněno v jakémkoliv kontaktu se synem a české instituce nejsou schopny (či ochotny) získat ani základní informace o jeho životních poměrech. Neexistuje žádná platná úprava výchovy a rodičovské zodpovědnosti. Český ústřední orgán, který zároveň vykonává funkci opatrovníka, jsem již několikrát vyzval, aby rovněž podnikl kroky k nápravě a v ČR probíhá vnitroresortní diskuse o porušování unijního práva v obou zemích, postup je však pomalý a vidím jen malý zájem situaci jakkoliv řešit, zejména, pokud postiženými občany jsou muži.
Žádám Vás proto, abyste neprodleně zahájila řízení o porušení unijního práva vůči ČR, kde jsem vyčerpal všechny možné opravné prostředky proti porušení článku 15, které nevedly k nápravě, ale naopak k matematicky odvážnému tvrzení českých soudců, že lhůta od 11. 7. 2014 do 23. 2. 2015 ve Španělsku vlastně trvá jen šest týdnů a dále rozšířila už běžící řízení proti Španělsku, kde jsem tradičně ani žádnou možnost opravného prostředku nedostal, tamním soudům k rozhodnutí stačí znát přání matky, tak jako v návratovém řízení, které již prošetřujete. Navíc je nesmyslné tvrzení českého Nejvyššího soudu, že účastník řízení spolu s českým soudem by měl i přes existující propadnou lhůtu neomezeně dlouho čekat na převzetí příslušnosti, kdyby byla například žádost o převzetí ztracena, český soud by nedělal vůbec nic a čekal neznámo na co. Nebudu rozebírat tzv. zájem dítěte, který slouží soudům v obou zemích pouze k odůvodňování nadřazenosti matek, ale jako komisařku pro justici by Vás mělo zajímat, že soudy v domnělém zájmu dítěte nastavily takovou situaci, kdy roky nefungující manželství nelze rozvést (aktuálně 6 let). Jak vidíte, Nařízení Rady EU č. 2201/2003 nejen že neslouží k urychlení a usnadnění řízení, ale naopak k ohýbání práva. Povinnost setrvávat v nefunkčním manželství řadu let považuji za právnický unikát, který je vizitkou poměrů v současné EU, zejména tolerantního postoje Komise k porušování vlastních právních norem.
Dejte mi, prosím, vědět, o přijatých opatřeních. Usnesení Nejvyššího soudu přikládám a pokud potřebujete k analýze další informace a podklady, jsem pružně k dispozici. Zároveň, prosím, vezměte na vědomí, že tento dopis i další výběr z naší korespondence zveřejním. Občany bude jistě zajímat, jak Evropská komise dbá na své vlastní předpisy a jak komisařka pro spravedlnost dohlíží na základní právní zásady jako právo na zákonného soudce, nepřípustnost retroaktivity či propadnou lhůtu v nařízení. Uvítám i Vaši radu jako nejpovolanější autority na unijní soukromé právo, jak se mám v současné situaci rozvést.
Příloha: ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR
1. 9. 2016 at 16:06
Bývalém ministra nespravedlnosti máme nyní jako europoslance. Dostal dokonce desítky tisíc preferenčních hlasů od pomýlených spoluobčanů. Ovšem jako ministr se svou slavnou ODS pro nápravu justice nic neudělal a nevinné občany ponechával licoměrně ve vězení. Jeho se navíc totiž ve vlastní rodině opatrovnické problmy nikdytýkat nebudou
1. 9. 2016 at 23:16
Vidím, že se ženský estabilishment nezapře 🙂
Docela by mě zajímalo, jestli paní Jourová spolu s návrhem zachování stávajícího stavu v údajném zájmu dítěte navrhla způsob, jak rychle získat dostatečně vysoké odškodné za vzniklou nemateriální újmu jednak pro otce, jednak pro dítě. Tipnu si ale, že o něčem takovém nepadlo z její strany ani slovo.
1. 9. 2016 at 23:52
@ Tomáš J. Výborná mravenčí práce, znalosti i postup. To bude ještě zajímavé.
@ han Trefnězmíněné souvislosti včetně memoriálu…
@bruno Občas není žena jako žena 🙂 jen ti panáci ministři (ne)spravedlnosti (ona je to holka slepá) jsou stále jen paňáci
Czech Mrs. Jourova, možná si vzpomene na tvz. cepézetku a jak s ní bylo ze strany zdejší lokality zacházeno. Možná…
P.S. Perfektní příspěvky v diskusi (y)
2. 9. 2016 at 0:09
Han. Velmi trefné, naprosto souhlasím, nejsem samozřejmě naivní, máme na to stejný pohled. Jen jsem chtěl říct, že tu hru na schovávanou nemůže hrát Bohuš v tomto případu věčně. On se k tomu případu už vyjadřovat musel a jeho postoj, jen si to nerozházet se Španělskem:-). (prý vyrostl bez otce, chování by tomu nasvědčovalo). A jinak mě to taky děsí. Ani padesát zlatých medailí nevyváží fakt, že je matkou otcovraha. A kdo že to u Havla vyběhal milost pro synáčka?
2. 9. 2016 at 0:13
Nejde ani tak o to, že je matkou otcovraha, to se může někdy stát i při sebelepší výchově. Ona jej ale k neúctě k otci soustavně vedla.
2. 9. 2016 at 0:33
Ano, to je všeobecně známo. A to jsem tím také myslel, jinak bych to nezmiňoval.
2. 9. 2016 at 10:31
Tfujtajbl, ted jsem si precetl i to rozhodnuti. Ze se nestydi. Tomasi, hodne sily.
“Lubomír Ptáček, podepsaný pod přiloženým rozhodnutím, je zároveň českým styčným soudcem, který korespondenci mezi českým a španělským soudem zajišťoval…”
Nechapu, jaktoze sam sebe neoznacil za podjateho. Takhle se mu prece rozhodnuti “ano, cesky soud pochybil kdyz vec takto predal pres nedodrzeni lhuty” vyda dost tezko /jak je videt/ kdyz to sam zajistoval. Trikrat tfuj, tady opet jasne vyplouva nezavislost soudu predevsim na zakonech 🙁 🙁 :(, v tomhle se za “zajem ditete” neschova 🙁
2. 9. 2016 at 10:46
Tři muži v senátu NS vytvoříarogantně takový zmetek!? Lživě tvrdí, že “v nejlepším zájmu Mirka Jadlovského” bylo, aby ta hloupá soudkyně v Praze řízení nedúvodně odročovala a protahovala a pak se své zmetkovité práce “zbavila” zpackaným přenesením do Španělska! Navíc soud nemá doklad o doručení španělskému soudu!? Proč si však stav neověřili přímo ve Španělsku. Nebo tam doklad o doručení zásilky taky účelově ztratili?
Je skandální, že tato pochybení soudu dovolací soud tak lehce ignoruje, dává k tíži dovolatelům a pánové se podepsali pod tak otřesné usnesení.
2. 9. 2016 at 12:40
Pánové, a to jsem ještě od té doby zjistil, že termín doručení španělské justiční mafii ve spisu je – 1. 8. 2014. Zajistil ho ÚMPOD, když Vraná s Ptáčkem v návalu práce zapomněli. A dokonce má ÚMPOD od Španělů písemné potvrzení. Takže ve spisu je to v odvolání ÚMPOD i s doručenkou, v dovolání jsem to zopakoval i já a pan Ptáček, který to měl zaznamenat, nezaznamenal, a ještě to pro jistotu několikrát přehlédl. Podvodník.
4. 9. 2016 at 21:11
@ pan
Však taky říkám establishmentu, tedy myslím takovou tu konzervativní část, která se nechce vzdát výdobytků, které jí byly zajištěny po akceptování feministických požadavků. Přitom je zřejmé, že by jí některé z těchto výdobytků neměly příslušet.
Více o termínu establishment: https://cs.wikipedia.org/wiki/Establishment