Ray Williams

Blankenhorn tvrdí, že Amerika čelí nejen likvidaci otců, ale rovněž úpadku ideálu otcovství. Popenoe poznamenává, že jen málo lidí zpochybňuje zásadní význam matky, ale čím dál tím více se objevuje otázka, zda jsou otcové opravdu nezbytní a mnozí odpovídají, že mají jen sociální roli srovnatelnou s náhradními matkami, partnery, otčímy, strýci, tetami a prarodiči.

Lawrence Tone, proslulý historik rodinných vztahů Princetonské univerzity, uvádí, že „míra rozpadu manželství na západě od roku 1960 nemá žádnou známou historickou obdobu. Nic takového se nedělo za posledních 2000 let a pravděpodobně i déle.“ Podívejme se, co se děje s dětmi. Podle většiny odhadů pouze asi 50 % dětí narozených během období klesající porodnosti v letech 1970-84 i nadále žilo ve věku 17 let se svými vlastními rodiči. Jde o neuvěřitelný pokles z dřívějších téměř 80 %.

Nehledě na současný zájem o roli otce v rodině, neobyčejně velká část výzkumu rodin se zaměřuje na matky a děti. Zdravotní instituce a další organizace, často nevědomky, otce nevnímají. Začíná to těhotenstvím, přípravou porodu a samotným porodem, kdy je většinou vše nastaveno pro matky tak, že otcové musí být v té době v práci.

Totéž platí pro většinu návštěv u dětského lékaře. Školní záznamy a dokumenty v organizacích služeb pro rodinu jsou často označeny na štítku jmény dítěte a matky, jméno otce tam nenajdete. Ve většině úřadů pro rodinné záležitosti jsou zdi obvykle vymalovány pastelovými barvami, na obrázcích na zdi jsou matky, květiny a děti, v čekárně jsou ženské časopisy a personál je převážně tvořen ženami. Většina sociálních úřadů nezve otce na případové konference a když sociální pracovnici na pochůzce otevře dveře muž, často žádá, aby mohla hovořit s matkou. Vezmeme-li v úvahu toto chování, otcové musí chápat, že jsou pro blaho svých dětí přehlížení nebo bezvýznamní, pokud se nejedná o finanční podporu dětí.

Popenoe a další zkoumali roli otců při výchově dětí a zjistili, že existují výrazné rozdíly oproti matkám. Například často přehlíženým rozměrem otcovství je hra s dětmi. Otcové u svých dětí od narození až k dospívání přikládají větší význam hrám než péči. Hra je prospěšná tělesně i podnětná duševně. Velmi se podobá vztahu učně a mistra nebo žáka a učitele a často zdůrazňuje týmovou práci a soutěžní testování schopností. Způsob, jakým si otcové hrají s dětmi, ovlivňuje vše – od zvládání emocí přes inteligenci až ke studijním výsledkům. Hra je zvlášť důležitá v rozvoji zásadní vlastnosti, jakou je sebeovládání.

Pracovní skupina Odboru pro děti a rodinu z Národní rady pro výzkum dospěla k závěru, že „děti získávají důležité poznatky, jak rozpoznat vysoce emotivní situace a zacházet s nimi během hry se svými otci. Otcové skutečně děti učí zvládat své vlastní emoce a rozpoznávat emoce druhých“.

Během hry i při dalších činnostech otcové kladou větší důraz na soutěživost, výzvy, vlastní iniciativu, riskování a nezávislost. Matky jako pečovatelky se soustředí na citové bezpečí a osobní ochranu. Zapojení otce do výchovy zřejmě přináší dětem lepší početní a slovní dovednosti, vyšší schopnost řešení problémů a solidní studijní výsledky. Muži také hrají důležitou roli při podpoře spolupráce a dalších přínosných vlastností. Otcové zapojení do výchovy mohou být podle jedné 26leté dlouhodové výzkumné studie zvlášť důležití pro rozvoj empatie u dětí.

Rodinný život – manželství a výchova dětí – je pro muže povznášející síla. Napomáhá jim rozvíjet prozíravost, vstřícnost, upřímnost, důvěru, obětavost a další návyky, které mohou vést k jejich ekonomickému úspěchu jako živitele a sloužit tak jako dobrý příklad.

Mark Finn a Karen Henwoodová píší o problematice mužnosti a otcovství v Britském časopisu pro sociální psychologii (British Journal of Social Psychology) a tvrdí, že tradiční pohled na mužnost s důrazem na sílu, agresivitu, ekonomické zabezpečení a „samčí chování“ a nově se formující moderní pohled na otcovství, které zahrnuje mnoho aspektů mateřství, je zdrojem vnitřního boje mnohých mužů, kteří se stali otci.

Ve studii zabývající se otcovstvím v populárních televizních seriálech Timothy Allen Pehlke a jeho kolegové došli k závěru, že otcové jsou obecně ukazováni ve srovnání s ostatními členy rodiny jako relativně nevyzrálí, nesamostatní a neschopní se o sebe postarat. Kromě toho vědci zjistili, že otcové často slouží ostatním členům rodiny jako terč posměchu. Všechny tyto role, jakkoliv mohou být myšleny humorně, líčí otce jako sociálně nezpůsobilé a směšné.

Ve studii, která sledovala zobrazení otců v nejprodávanějších dětských obrázkových knihách, došla výzkumnice Suzanne M. Flanneryová Quinnová k závěru, že z 200 sledovaných knih bylo pouze 24, kde byl otec sám, a jen 35, kde se matka a otec objevili spolu. Proto usuzuje, že „otcové ve velkém počtu těchto knih nejsou přítomni ani považováni za důležité a čtenářům se tak nabízí jen zúžený výběr obrázků a představ, z nichž si mohou sestavit a pochopit kulturní rozměry otcovství a co znamená být otcem.“

Soudím, že otázka úpadku otcovství a problém krize mužské identity jsou neoddělitelně spjaty.

V mém článku „Krize naší mužské identity: Co bude s muži?“ (OUR MALE IDENTITY CRISIS: WHAT WILL HAPPEN TO MEN?), který vyšel v Současné psychologii (Psychology Today), jsem řekl: „V postmoderním světě postrádajícím jasně stanovené hranice a rozlišení je obtížné stanovit, co znamená být mužem a ještě těžší je cítit se dobře jako jeden z nich. Byly smazány mnohé normy, které rodově rozdělený svět vytvořil kolem protipólů mezi prací a rodinou – tvorba materiálních hodnot oproti výchově dětí, konkurence oproti spolupráci nebo síla oproti poddajnosti. A muži tápou ve své identitě.“

Obraz mužů a mužské identity v současných západních společnostech je v drtivé většině negativní. Mužům jsou dnes ve velké míře připisovány špatné vlastnosti, jsou odsouváni na okraj společnosti a nepřihlíží se k jejich potřebám, a to způsobem připomínajícím dřívější zacházení s ženami. Otázka mužské identity má zásadní význam, protože muži ve srovnání se ženami zaostávají ve vzdělání, páchají více sebevražd a trestných činů, umírají mladší a trpí poruchami pozornosti s hyperaktivitou.

Ve společnosti došlo také k úpadku otcovství kvůli vzestupu umělého oplodnění anonymními dárci. Lékařské experimenty dále ukázaly, že mužské spermie nyní mohou být pěstovány uměle v laboratořích. Došlo k nárůstu rozvodovosti a ve většině případů jsou děti svěřovány do péče matkám. Neustávající negativní pohled na muže v médiích společně s feminizací mužů a společenským úpadkem otcovství vyvolává v mladší mužské generaci zmatek a pocit marnosti, protože neexistují konkrétní vzory chování a mužům se hůře definuje jejich role ve společnosti.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST

Z anglického originálu „The Crisis of Fatherhood“ přeložil Tomáš Jadlovský