Radim Lhoták

Kdo jsme a kam směřujeme? Špatně položená otázka! Ptejme se, odkud jsme a čemu se vzdalujeme.

Je s podivem, jak často ještě lidé mluví o pokoře. Pokořit se před čím? Před Bohem, před světem, před lidmi, před láskou, před ideály poté, co jsme se stali jejich kořistí?!

Je třeba mít velké podezření ke každému, kdo mluví takto: „Hleď u člověka rozpoznat, jakou má duši. Pokud ta je pokorná, nezáleží na tom, jak je jinak ustrojen.“ Člověk je podivuhodně propojený celek. Každá jeho část roste a umírá společně. Není velkého ducha bez horoucího srdce. Není hluboké myšlenky, která by nepovolávala k činům, jež mají naplnit srdce láskou, radostí či alespoň smělým zadostiučiněním. Mít velkého ducha a široké srdce z druhé strany vyžaduje odvahu. Žádný projev odvahy si však nelze představit bez vášně. Pouze vášnivost a neuvážený zápal pro věc nám dává zapomenout na nebezpečí, které se za odvahou skrývá. Vše v nás tvoří jednotu, každá částečka naší bytosti promlouvá stejnou řečí celkové vyspělosti či nedotvořenosti. Rozum, cit, vášeň, tělo jsou vždy stránky jedné přirozenosti. A krása člověka utrpí nedostatkem kterékoliv z nich. Každá stránka nakonec bledne a ochabuje slabostí stránky druhé.

Omezenost rozumu

Vesmírná tělesa jsou proto kulatá, protože v opačném případě by nevěděla, v jakém smyslu se mají otáčet. Zda podle kratší či delší osy. Z téhož důvodu je lidský rozum omezený vždy shodně ve všech směrech. Existují ovšem výjimky, v astronomii jde obvykle o bludné asteroidy.

Postmoderní myšlení

Cesty lidského poznání jsou většinou předurčeny nedostatkem smyslu pro objektivní realitu. Největší slabinou postmoderního myšlení je, že společně s vírou moderní doby v rozum a pokrok popírá i samo sebe. Záleží na tom, jak pokrok definujeme. Rozumným pokrokem může být i cesta opačná, cesta zpátky, návrat ke kořenům. Avšak vzdálenost, kterou bude nutné urazit, je patrně delší, než by se mohlo zdát. Delší, než cesta k vlastní záhubě.

Váha pravdy

Věcí největšího posměchu a opovržení se stal pojem pravda. Z nejvyšší ctnosti se stala nejnižší zaujatost. Chválím novodobou podezíravost ke všem hledačům pravdy, kteří opustili život na zemi a s lucernou míří ke hvězdám. Vesmír je tak nepředstavitelně rozlehlý na to, aby se vzrušil bledým svitem lucerny. Pravda nemá nekonečný rozměr ani trvání v čase. Je výdobytkem současné vůle k životu a její protiváhou na druhé misce vah, jejím kritériem pravdivosti je vše, co životu brání. Proto je dnes její váha paradoxně větší, než kdykoliv jindy.

Spravedlivý život

Díky antropocentrickému a metafyzickému chápání světa se zcela pokřivil obsah pojmu spravedlnost. Jinak nahlíží spravedlnost člověk, který se společně s Bohem nazývá středem světa, než člověk podrobený podmínkám přírody. Spravedlivé soudy nelze provádět tam, kde se za svět pokládá samotné lidské společenství. Člověk je méně významná součást světa než hmyz. Bez hmyzu by nebyl život na Zemi možný, bez člověka ano. Kritériem spravedlnosti je samotná příroda. Nikdo nepokládá jednání šelmy za nespravedlivé. Spravedlivé je vše, co prospívá životu v celé jeho šířce a mnohotvárnosti. Přirozená spravedlnost ani zdaleka neznamená rovnost podmínek pro všechny, nýbrž účelné a dovedné setrvání v nerovnosti. Podmínkou udržitelného rozvoje života je schopnost všech forem obstát v konkurenci a při současné prosperitě forem ostatních. Poslední omyl člověka spočívá v názoru, že být úspěšný v konkurenci je totéž (nebo snad ještě lepší), jako tuto konkurenci zničit. Spravedlivý je proto výběr nejzdařilejších a rytířsky ustrojených představitelů určité formy života či výběr společenství na úkor těch, které tuto formu degenerují a rozmnožují na stádní a ustrašenou masu, jejíž hlavním argumentem je nerozlišený počet. V tom je příroda aristokratická! Spravedlivý a důstojný život člověka je takový, který si zaslouží hrdý pohled na řady svých odhodlaných soupeřů. Jasné ovšem je, že lidé nemohou mezi sebou soupeřit každý s každým bez toho, aby se dovolávali vyššího práva a zákonů totality. Jinými slovy státu.

Represivní zákony

Jediným důvodem k represi je násilí. Třesu se odporem při pomyšlení na zákony, které mají člověka k něčemu donutit. K poslušnosti, k morálce, k placení daní. Nedáš, budeš potrestán! Bylo by tak těžké říkat: Nedáš, nedostaneš? Největší problém bude asi v tom, že současné státy nemají svým občanům co nabídnout.

Původ násilí

Násilí je projevem nedostatku síly. Ne síly fyzické, ani morální nebo duchovní, nýbrž síly vůdčí. Pouze silný vojevůdce dokáže stmelit řady svých žoldnéřů a zabránit vnitřním půtkám. Vojevůdce tak pořádá vůli k moci v srdcích těch, kdo se na ni chtějí podílet. Nikoliv vládnout, ale být ovládán ve jménu kmene, jímž sílí strom společného růstu k hrdým plodům zítřka, to je touha většiny z nás. Vědomí, že se s námi počítá ve společné věci, stačí mnohdy k tomu, abychom odpovědnost za směr a cíl s radostí přenechali druhým. Kde chybí vůdčí síla, nebo alespoň vzor rozvážné odhodlanosti a nezlomné převahy, tam vyrůstá násilí z morální nouze a ze strachu před prázdnotou bytí. I mnohá zvířecí společenství sociálního charakteru se vyvinula cestou přirozeného výběru k potřebě a respektu silného vůdce.

Původ násilí současné doby hledejme v rodině. Pojem rodu a rodové hierarchie měl ve starých dobách zásadní význam. Vědomí rodové příslušnosti dávalo člověku pojetí vlastní hodnoty. Vážnost a odhodlání starších zachovat rodové zvyklosti vyvolávaly pocit dobra, které bylo silnější než jakákoliv zvůle. Jaký vůdčí princip však může mít váhu v moderní rodině, kde vládne bipolarita zájmů podepřená druhotnými pohlavními znaky? Křesťanské zákony na to pamatovaly tím, že přikazovaly ženě bezvýhradnou poslušnost muži. Nevěra ženy byla ve středověku hrdelním zločinem. To je základ křesťanské sociální etiky! Vůdčí síla v rodině měla poprvé v historii represivní podporu zvenčí. A jako taková ztratila respekt. Tak, jako veškeré zákony vycházející z křesťanské kultury jsou svojí povahou represivní a skličující. Kmenová společenství žádné represivní zákony nepotřebovala, zárukou spravedlnosti byl stařešina, náčelník či rada starších. Jediným a dostatečně odstrašujícím trestem bylo vyloučení jedince z kmene. Zde nalezl svůj původní a pravý smysl institut pokání a odpuštění, jímž byl provinilec přijat zpět mezi své.

Bůh je mrtev a s ním i rodina jako základ moderního státu. Státní moc v rukou omezených soudních úřednic učinila z muže genetického pachatele pod klatbou vyživovací povinnosti, pokud si žena umane ho jako otce odstranit z cesty. Sémě násilí má svou úrodnou půdu připravenu. Násilníkem se stává sám otec nebo častěji děti svobodných matek či rozdělených rodin bez vůdčí autority. Svoji vůli k moci si tak pořádají po svém. Každý za sebe podle míry životní nouze a vnitřní beznaděje v otázkách směřování. Stejně tak státy ve své nemohoucnosti přesvědčit jiné země o vůdčím postavení vlastní kultury a náboženství páchají násilí na jiných národech, jež nejsou ochotny s nimi jejich kulturu sdílet. Terorismus je fenomén moderní doby!

Egoismus matek

Je mi nevolno z našich matek, z jejich domýšlivého pocitu důležitosti nad tím, že porodily nějaké děti. Zásluhou není děti zplodit, ale vychovat důstojné nositele příštího života. To se však neděje ani v nejmenším! Naše děti nemají žádný pojem o smyslu a hodnotě života. Vše, čím se zaobírají ve své mysli, pokud je vůbec něco zajímá, jsou hry, peníze a skličující bezradnost jejich matek. Je naprosto zarážející až šokující, co všechno dokáže matka ospravedlnit ve jménu vlastních dětí! Naslouchejte našim ženám pozorně!

Věc solidarity

Projev solidarity či charity je častěji věcí špatného svědomí než důkazem šlechetnosti. Člověk, který nedokáže vystát ani pohled na vlastního souseda a jeho zparchantělé děti, s velkorysostí jemu okázale vlastní adoptuje na dálku chudé robátko z dálné jihovýchodní Asie. Věnuje peníze na konto charity pro hladovějící populaci z náhorních pouští Afriky a možná také přispěje na sbírku útulku pro mentálně postižené. Jeho odpor k bližním a sklony k individualistické hamižnosti se tak kompenzují. Mluvit o solidaritě, o nenásilí, o míru, o sociální spravedlnosti je totéž, jako mluvit o křesťanské lásce. Téma natolik neosobní, natolik bezobsažné a vzdálené běžné životní praxi, že nikoho a k ničemu nezavazuje. Kdy už konečně přestaneme otupovat vlastní svědomí a cit pro lidskost prázdnými gesty a začneme hledat cestu k vlastnímu životu? K sobě navzájem?

Převzato z LHOTAK.BLOG.IDNES.CZ