Ing. Tomáš Holek

Navazuji na sérií článku, psanou pro Střidavku, o nezákonném rozhodování našich soudů a podpoře zločinu – únosů dětí do ciziny jejich matkou.

Kapitola 1 – Ochrana lidských práv na evropské úrovni

V roce 2015 Ústavní soud zamítnul mou oprávněnou ústavní stížnost s naprosto cynickým, trapně směšným a vylhaným odůvodněním, že (když schvalovaly nezákonný únos nezl. dětí do ciziny, kde kromě jejich české matky nemají žádnou rodinu) „obecné soudy sledovaly zájem dětí“. Tento blábol, kterým ÚS opět ukázal, že není soudem hájícím právo a ústavnost v naší zemi, zaslouženě vyhrál anketu ŽBLEBT ROKU 2015. Připomínám, že obecné soudy nejen že zcela ignorovaly právní normy platné v ČR, že ignorovaly právo na spravedlivý proces, ale také ukázaly svůj naprostý nezájem o zjištění pravdy tím, že nevyslechly ani jednoho svědka, zdůrazňuji, ani jednoho svědka, kterého navrhl otec. Ze strany obecných soudů tedy byla naprostá ignorace zájmu dětí.

Člověk nemusí mít ani vyšší vzdělání, aby věděl, že to, co dítě prohlašuje pod vlivem rodiče, s kterým žije 2,5 roků, často není to, co dítě skutečně chce. A to, co dítě chce, mnohdy vůbec není v zájmu dítěte (často je to v přímém rozporu), protože nezletilé dítě není schopno posoudit důsledky činů. Soudci ÚS s vyšším vzděláním a vysokými platy toto neví nebo se alespoň tváří, že to neví. ÚS také ani nezajímalo, že děti dostaly prostor k prezentování postojů jejich matky u soudu až v říjnu 2012, a že v době, kdy jsem podával předběžné opatření (a odvolání) proti únosu dětí (červenec 2011), se děti jednoznačně vyjadřovaly, že zpět do ciziny už nechtějí a že chtějí zůstat doma v ČR. Když jsem poznal českou opatrovnickou justiční žumpu od obecních soudů až po Ústavní soud a pochopil jsem, že zde se spravedlnosti člověk nedovolá, tak dalším logickým a logickým krokem bylo podání stížnosti na Českou republiku k Evropskému soudu pro lidská práva.

Před podáním mé stížnosti k ESLP jsem toto podání konzultoval s člověkem, který má s rozhodováním a fungováním ESLP své reálné zkušenosti. Upozornil mne, že sice před časem řada českých otců u ESLP uspěla, ale v současnosti je ESLP zahlcen případy porušení práv a řeší pouze malou část stížností na porušování lidských práv. Naprostá většina stížností na porušování lidských práv je pod různými záminkami, často formálních chyb v podání, odfiltrována a odmítnuta. Přitom prvotní filtraci provádějí úředníci ze země, vůči které je stížnost směřována. Přes tyto informace jsem věřil, že v mém případě byla pochybení české justice tak závažná a já jsem je popsal tak výstižně, že mou stížnost ESLP příjme a posoudí pozitivně. V případě únosu mých dětí do ciziny se jednalo o naprosto jasné porušování a ignorování mezinárodních úmluv českou justicí a porušení práva na spravedlivý proces.

Stáhnul jsem si z webu příslušný formulář pro podání stížnosti. Dle instrukcí ve formuláři jsem vyplnil celý formulář, včetně data doručení posledního rozhodnutí ÚS v daném případě, tak, jak požadovaly instrukce ve formuláři. Vyplněný formulář jsem vytisknul, odeslal a za 2 týdny mi přišla odpověď, že má stížnost nebyla vůbec přijata k projednávání z důvodu, že podání nebylo úplné. Jako přílohu podání jsem totiž nedodal doručenku rozhodnutí ÚS o doručení mému advokátovi, která by potvrzovala, že jsem datum doručení posledního rozhodnutí ÚS v daném formuláři vyplnil správně. Dostal jsem také informaci, že detailní instrukce k podání stížnosti jsou k dispozici někde na webu a že mám smůlu, protože stížnost mohu podat jen jednou a že má stížnost bude skartována. Učinil jsem marný pokus: vytisknul jsem celé podání ještě jednou a podal kopii chybějící doručenky a odeslal. Odpovědí bylo, že má stížnost nebude projednávána, protože jsem nesplnil podmínky při prvním podání. Tečka. Dál se s vámi bavit nebudeme, protože porušování lidských práv v ČR nás vůbec nezajímá. Od toho zde nejsme. My jsme zde od toho, abychom podání na porušování lidských práv odmítali.

Je opravdu smutné, jak Evropský soud pro lidská práva (ESLP) nekoná to, co by mělo být jeho úkolem – ochrana lidských práv. Pokud by ESLP skutečně šlo o ochranu lidských práv, tak formální chyba v podání, navíc lehce odstranitelná, by nemohla být příčinou odmítnutí stížnosti! Navíc, já jsem datum doručení posledního rozhodnutí ÚS vyplnil správně a pouze jsem nedodal doručenku, která by potvrzovala správnost mnou uvedené informace. Tedy apriori je stěžovatel považován za lháře a musí správně vyplněné údaje ve stížnosti ještě důkazně doložit. Doručení či nedoručení doručenky a nikoli to, jak jsou lidská práva porušována, je rozhodující pro to, jestli se ESLP stížností na porušování lidských práv vůbec bude zabývat!

Takže pokud si otcové diskriminovaní u soudů v ČR myslí, že když se spravedlnosti a práva nedovolají u české justice, že se práva a spravedlnosti dovolají u Evropského soudu pro lidská práva, tak se mýlí. ESLP se tedy chová tak, jako by jeho posláním nebyla ochrana lidských práv, nýbrž jen předstírání ochrany lidských práv.

Kapitola 2 – Když otec unesených dětí chce alespoň určit adekvátní styk s dětmi

Druhou kapitolou hanebného chování české opatrovnické justice je postoj ke stanovení mého kontaktu s dětmi, jejíchž nezákonný únos do ciziny byl touto justicí předtím legalizován. Bezprostředně poté, co KS v Ostravě, v rozporu s platnou legislativou, legalizoval únos mých dětí do ciziny, jsem na OS ve Frýdku-Místku podal návrh na stanovení kontaktu nezletilých dětí s otcem.

Tento návrh začal okresní soud řešit až po roce a půl, údajně proto, že spis byl na Ústavním soudě. Výsledkem bylo soudní řízení, ke kterému soud OPĚT nepředvolal ani jediného svědka z mnou navrhovaných, a ani mé rodiče. Přitom z rodičů matky udělala soudkyně JUDr. Jana Niedobová dokonce vedlejší účastníky řízení! Asi proto, aby dala otci jasně najevo, že otec rozhodně není rovnoprávný rodič s matkou. Zatímco mne a mého právního zástupce soudkyně neustále přerušovala a nenechala vypovídat, tak únoskyni dětí, advokátku únoskyně dětí a rodiče únoskyně dětí nechala mluvit, vymýšlet si a lhát bez přerušování. Rozsudek pak soudkyně Jana Niedobová vynesla dne 16.10.2016 v nepřítomnosti obou stran. Její povinností bylo rozsudek doručit účastníkům řízení do 30 dní od jeho vyhlášení. I přes opakované urgence, byl rozsudek doručen až den před Vánocemi 23.12.2015 a tedy termín doručení byl překročen o více měsíc a týden. Podle předsedy OS Frýdek-Místek JUDr. Petra Prašivky je takové neprofesionální chování soudu v pořádku.

Ještě v průběhu soudního řízení o kontaktu s dětmi jsem byl matkou dětí informován, že v době tzv. podzimních týdenních prázdnin (tedy před vynesením rozsudku o kontaktu s dětmi) matka posílá jednu mou dceru na 10 dní ke svým rodičům a dcera nebude moci být ani jeden den se mnou. Samozřejmě jsem podal návrh na předběžné opatření, aby polovinu času, který bude dcera v ČR, byla u mne. Člověk neznalý úrovně české justice by byl přesvědčený, že tento návrh musí soud schválit. Vždyť arogantní chování únoskyně dětí, která místo aby dítě poslala k otci, posílá je ke svých rodičům a nerozpakuje se otci napsat, že u něj dítě vůbec nebude, je ve slušné společnosti neakceptovatelné. O slušnosti bývalá členka KSČ, JUDr. Jana Niedobová, evidentně nic neví a tak návrh na kontakt dítěte s otcem zamítla. Dle této soudkyně je na prvním místě matka, pak rodiče matky, pak dlouho nic a pak je třeba dát otci dětí za vyučenou, za to, že chce být se svými dětmi. Své hloupé rozhodnutí soudkyně ještě okorunovala ještě hloupějším zdůvodněním: „kontakt dětí s otcem probíhá a otci se jen nelíbí jeho rozsah“… „rodiče se musí na rozsahu kontaktu dohodnout“. Právě v situaci, že se rodiče nedohodnou, je zde soud, který má rozhodnout. A v situaci, kdy matka brání v kontaktu otce s dětmi a kdy prokazatelně matka preferuje své rodiče před otcem dítěte, je povinností soudu zasáhnout. Stejně jako ostatní lidé, kteří četli toto soudní rozhodnutí a jeho zdůvodnění, jsem nevěděl, jestli se mám nad úrovni soudkyně Jany Niedobové smát nebo brečet.

Samotný rozsudek ve věci obsahoval řadu formálních chyb a nelogičností. Soudy většinou nejdou proti názoru OSPOD, a tak jsem dostal kontakt každé druhé týdenní prázdniny (ve Švédsku jsou to podzimní, sportovní (zimní) a velikonoční). Ovšem soudkyně to drzému otci, který chce mít kontakt se svými dětmi, osolila jinak – děti přiletí až v neděli v noci a v pátek dopoledne už odlétají zpět do ciziny. Děti mají být u otce pouhé 4 dny (4 pracovní dny). Přitom jsem soud upozorňoval, že chci ke kontaktu maximálně využít víkendy a že když dosud matka děti posílala ke svým rodičům, tak to bylo na 10/11 dní. Ačkoli bylo u soudu prokázáno, že matka má ve Švédsku několikrát větší příjem než otec v Česku, že matka dosud platila cesty dětí za jejími rodiči, že platila i letenky své matce, když děti navštěvovala ve Švédsku, a když matka své děti neposlala ke svým rodičům, tak s nimi cestovala do Londýna, Bruselu, Paříže, Benátek, a byla to matka, která bez souhlasu otce děti odvlekla do ciziny, soudkyně rozhodla, že cesty dětí do ČR nemá platit matka-únoskyně, ale mají je platit napůl oba rodiče. U jednání jsem žádal předběžnou vykonatelnost rozsudku, ale tu soudkyně neschválila a ani se neobtěžovala zdůvodnit, proč ji neschválila. Rozsudek jsem ukazoval přátelům a příbuzným, kteří kroutili hlavou a reagovali slovy: „Ta soudkyně si z tebe vyloženě dělá legraci. Odvolej se.“

Kapitola 3 – Naschvály podjatých soudkyň z KS Ostrava

Proti nepřijatelnému rozsudku okresního soudu jsem samozřejmě podal odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Zdůvodnění mého odvolání jsem sepsal se svým zástupcem panem Lubošem Paterou, za Odborové sdružení Spravedlnost, jehož jsem členem. Již u okresního soudu předal pan Patera soudkyni tři dokumenty: 1) potvrzení mého členství v odborové organizaci, 2) mou plnou moc k zastupování odborovou organizací, 3) stanovisko Nejvyššího soudu k zastupování odborovou organizací. Okresní soud neměl žádné výhrady k zastupování odborovou organizací, které bylo v souladu s občanským jednacím řádem.

Na Krajském soudě v Ostravě dostal mé odvolání k řešení senát 56Co JUDr. Kristiny Žídkové, který se již dříve podílel na legalizaci nezákonného únosu mých dětí do ciziny. Tento senát místo toho, aby řešil mé odvolání, vydal chybné a nezákonné usnesení, že nepřipouští mé zastupování odborovou organizací, jejímž jsem členem. Usnesení jako jeden z důvodů uvádí, že jsem soudu nedodal dokument potvrzující mé členství v odborové organizaci. Ten jsem soudu dodal při jednání okresního soudu. Nyní ve spise chybí a dokumenty ve spise jsou „záhadně“ přečíslovány. Senát soudkyně Žídkové se také nerozpakoval napsat lživé poučení, že proti tomuto usnesení není možné dovolání! Dovolání proti tomuto podlému naschválu jsem samozřejmě podal a Nejvyšší soud České republiky ho přijal.

Již předchozí rozsudky a jejich zdůvodnění ukazovaly na genderovou podjatost senátu 56Co. Poté, co jsem na tento senát podal řadu stížností, se projevila podjatost přímo vůči mé osobě, a nakonec vedla i k nepřipuštění mého legálního zástupce. Proto jsem podal námitku na podjatost soudního senátu 56Co. Vrchní soud v Olomouci mou námitku nepřijal, protože soudkyně senátu 56Co prohlásily, že se necítí být podjatými.

Nejvyšší soud České republiky ve věci mého dovolání rozhodl tak, že změnil rozsudek senátu 56Co tak, že připustil zastoupení otce odborovou organizací Spravedlnost – odborové sdružení, se sídlem v Praze 10, Rezlerova 303.

Po usnesení Nejvyššího soudu, z kterého vyplývá, že usnesení senátu 56Co o nepřipuštění zastupování odborovou organizací bylo chybné a nezákonné, jsem podal trestní oznámení na vykradení spisu na JUDr. Kristinu Žídkovou, protože ona nese odpovědnost za soudní spis, z kterého byl zcizen dokument potvrzující mé členství v odborové organizaci. Podal jsem také žalobu na ochranu osobnosti na všechny tři soudkyně senátu 56Co, které vydáním chybného rozhodnutí o nepřipuštění zastoupení mou odborovou organizací způsobily průtahy v určení kontaktu s mými dětmi a tedy narušily mé rodinné vztahy s dětmi.

Je naprosto evidentní, že soudce, na kterého jsem podal trestní oznámení a navíc jsem s ním v soudním sporu v jiném soudním řízení, je podjatý. Pokud by měl takový soudce alespoň špetku slušnosti a charakteru, prohlásil by se sám za podjatého. Ne tak soudkyně JUDr. Kristina Žídková. Ta v reakci na mé podání zaslala vyrozumění, že soudní řízení se koná v původním termínu, 23.3.2017.

Závěr

Ano, Česko je ráj únoskyň dětí. Česká opatrovnická justice je v jejich zločinech podporuje. Žijeme ve státě, kde si soudkyně mohou dovolit jakoukoli zlovůli, kde mohou soudkyně lhát, kde mohou soudkyně ignorovat platné zákony a mezinárodní úmluvy, kde ze spisu zmizí dokument, který se soudkyni nehodí. Žijeme ve státě, kde soudy svou genderovou podjatost vůči otcům ani nezakrývají. Žijeme se státě, kde soudní případy rozhodují podjaté soudkyně, kterým v rozhodování případu nebrání ani to, že jsou s účastníkem řízení v soudním sporu v jiném řízení. Žijeme ve státě, kde soudy kašlou na zájem dětí, ačkoli se jím pak drze zaštiťují.

A to se zde ani nezmiňuji o chování české justice a českých státních orgánů k TOMÁŠI JADLOVSKÉMU, jehož syn byl matkou unesen do Španělska, a který tu sérii článků o tom, že Česko je ráj únoskyň dětí, zahájil.