Martin Šorm
Popíšu vám příběh, který by se dal pracovně nazvat „Co se všechno taky dá v Česku prohrát“. Chtěl bych jeho zveřejněním přispět k společenskému povědomí, že tohle nemá být normou.
Jednoho dne se moje žena nevrátila s dětmi z dovolené – teprve když ji po týdnu zoufalého hledání našla policejní lítačka, zjistilo se, že děti mají bez mého vědomí už měsíc změněné trvalé bydliště, že děti jsou předběžným rozhodnutím soudu svěřeny do péče matky, a teprve o dalších několik dní později došla poštou i žádost o rozvod.
Překvápko.
Bohužel se jednalo o tři děti, tomu nejmenšímu bylo v té době jen 8 měsíců.
Nejdřív jsem manželce nabídl, aby se vrátila s dětmi domů, že jim nechám barák a byt, kde byly děti zvyklé, a sám se odstěhuji do kanceláře – aby se dětem neměnilo prostředí, kamarádi, škola v půlce školního roku, atd., a samozřejmě aby dětem zůstal nějaký normální kontakt se mnou a s prarodiči. Nejdřív si nechala přes OSPOD odpovědět dotaz, jestli bude stavebně-technicky zazděn přístup mezi byty (nemovitost má postupnými přestavbami tři byty se samostatnými vchody, z ulice dvě branky, ale vnitřní chodby zůstaly propojené).Souhlasil jsem, pak to ale stejně odmítla, že prý se mnou nebude bydlet v jednom baráku.
Sehnal jsem tedy další byt ve stejném městě a nabídl jí, aby (když tedy se mnou nebude bydlet v jednom baráku) se alespoň nestěhovala 150 km daleko, ale jen tři sta metrů vedle, aby dětem zůstal nějaký normální kontakt se mnou a s prarodiči. Že to budu všechno platit a zajistím jí i důstojnou apanáž, ale ať do toho nemontuje děti. Odmítla i tohle a trvala na soudu. Mezitím jsem naznal, že dobrovolně mi neumožní žádný kontakt s dětmi, nezbylo tedy než zažalovat i styk s dětmi a k tomu se domáhat předběžného opatření, provizorně aspoň na ty „stykačovské“ sudé víkendy. To jsem ještě netušil, že zbytek svého života věnuje pak na to, aby (za naprosté lhostejnosti úřadů) kontakt dětí s tátou obstruovala, znepříjemňovala, zakazovala a obecně neumožnila.
K tomu jsem podal návrh na střídavou péči, s návrhem na určení bydliště dětí, aby se nemusely stěhovat. Nechtěl jsem „stěhovavou“ střídavou péči, při které musí děti měnit školu a nemají jeden domov – při vší úctě ke zdejší komunitě, to mi připadá sobecké od rodičů a necitlivé k dětem. Chtěl jsem, aby soud určil bydliště dětí tam, kde mají nejlepší podmínky pro život a pro péči obou rodičů, a znesváření rodiče ať se pak kolem dětí nějak srovnají. K tomu snad soud o opatrovnictví dětí má sloužit, nebo ne? Jak hluboce jsem se mýlil!
První kulturní šok přišel z OSPODu. Jičínská Bc. Maternová mě na první konzultaci namísto pozdravu obvinila, že jsem asi rád, že děti vypadly z baráku, když jsem se za šest neděl ani nepokusil je nějak kontaktovat a odmítl jsem manželce jakkoliv přispívat na její novou domácnost – že prý takhle to vypověděla do protokolu. Tak to jsem se docela podivil. Zaprvé jsem pracovnici ukázal několik set nepřijatých hovorů a několik set nezodpovězených SMS, jak jsem se snažil manželku kontaktovat. Za což jsem si vysloužil (naštěstí jen verbální) obvinění ze stalkingu, s varováním, že to jsem se zase zajímal nepřijatelně přemnoho, tak ať se neopovažuji takové obtěžování opakovat. Na výpis z účtu se dvěma úhradami obvyklých výdajů reagovala pracovnice nasupeným konstatováním, že to mám teda štěstí, že hlavně abych platil, že to je teď od otce pro děti to nejdůležitější, aby měly peníze. Střídavou péči prý nepodporují, protože ji prostě nepodporují, a tak ji nepodpoří ani v mém případě. Když jsem namítal, že bych se rád podílel na výchově dětí, bezelstně mi odpověděla – no ale vždyt děti občas uvidíte, tak co byste ještě chtěl.
Sama děti nemá, ale nebrání jí to v ambicích dělat opatrovníka třem dětem skorem padesátiletého fotra. Bohužel, velmi liknavě. Na moje pozdější podněty ohledně maření styku opakovaně reagovala mantrou, že pokud neprobíhá soudní spor, dětem sociálně-právní ochrana poskytována není a nebude – a zajímala se hlavně o to, zdali děti už brečí a brání se, když mají jet k otci, že to prý je v těchto případech obvyklý vývoj. U soudního stání se nikdy k ničemu nevyjadřovala, na závěr se vždy čtyřmi slovy „připojila k návrhu matky“, k některým stáním vůbec ani nechodila. Opatrovník…
Druhý kulturní šok přišel v termínech našeho soudnictví. Soud o svěření dětí do péče trval těžko uvěřitelné dva roky. Spolu s následným dalším řízením o styku (protože odvolací senát neráčil rozhodnout o styku při zamítnutí střídavé péče, a odkázal mne na novou žalobu o určení styku) pak více než tři roky. Po celou tuto dobu byl jakýkoliv můj kontakt s dětmi omezen jen na serii předběžných opatření, které byly při jejich nerespektování matkou nevykonatelné. Moje zoufalé žádosti o prázdniny a Vánoce apod. byly během celého tohoto období soudem převážně zamítány – přestože i později implantovaný znalec konstatoval pozitivní vztah dětí k oběma rodičům a nezjistil žádný důvod, proč bych měl být rodičovských práv zbaven.
Třetí kulturní šok byl sám soudní znalec. Dr. Nosek z Janských Lázní. Člověk by měl tendenci si myslet, že chlap a ještě ředitel školy zdravotně postižených bude právu dětí na tátu rozumět. Bohužel, nebylo tomu tak. Pan znalec se uvedl myšlenkou, že otcovská péče se přeceňuje, protože po válce tady vyrůstala celá jedna generace dětí téměř bez výchovné péče otců, a přesto ze všech vyrostli sociálně zdatní a heterosexuální, reprodukce schopní jedinci. V ten moment jsem měl chuť poděkovat a odejít a do smrti ponesu tíhu rozhodnutí, že jsem to neudělal. Třeba by s jiným znalcem děti dostaly aspoň šanci. Tenhle znalec jim ji nedal. Navázal myšlenkou, že otcové střídavou péči vlastně nechtějí, protože mají-li děti uživit, nemohou logicky se o ně starat – asi nikdy neviděl pracující rozvedenou ženu, ale spíš dobře odhadl tu moji.
Názor na střídavou péči tedy měl již hotový dříve, než s prací začal a než viděl děti. Pak před něj jen doplnil nějaký balast. Na deset stránek prostě opsal spis, na dalších deset stránek jen tupě opsal stenogramy našich rozhovorů, k nim připojil několik překvapivých komentářů (například: „Kresba matky vyznívá příjemně, zatímco kresba otce působí chladně.“). Na poslední půlstránce pak za těžko uvěřitelných pětadvacet tisíc teprve napsal vlastní posudek. Rodiče shledal shodně schopné o děti pečovat a shodně neschopné se dohodnout. Z výslechu dětí zaznamenal jejich zájem „aby byly s tátou i mámou stejně“, střídavou péči však podmínil protiústavním názorem o nezbytnosti souhlasu obou rodičů. Moji námitku, že kdyby rodiče byli schopni se dohodnout, tak by nemuseli stát u soudu, a možná se ani rozvádět, vůbec nepochopil. U soudu pak svůj posudek zcela znectil, a u dovýslechu naopak připustil, že střídavá péče by byla pro děti vhodná.
Čtvrtý kulturní šok byl okresní soud v Jičíně. Soudkyni nechci jmenovat, protože se jí nezbavím ještě nejmíň deset roků. Nikdy jsem ale nezískal pocit, že jsem u soudu, kde by bohyně spravedlnosti snažila se zavázanýma očima nalézt nějakou váhu věcí – spíš jsem stál před třeskutě sebevědomou ženskou, která zpětně (a často neváhal bych říci že účelově) hledala argumentaci pro rozsudek, jehož obsah byl jí jasný již od první minuty. I při odůvodnění rozsudku se věnovala pouze písemné verzi znaleckého posudku, přestože znalec svůj výrok neobhájil a své závěry de facto popřel.
Pátý a bohužel nikoli poslední kulturní šok byl apelační soud v Hradci Králové. Protože já jsem prohrál boj o střídavou péči, a manželka mi chtěla kontakt s dětmi zcela zakázat, obě strany do rozsudku podaly odvolání. Na termín u odvolacího soudu jsme čekali další rok. Pak ještě hodinu na chodbě. Předseda senátu Dr. Moravec se nejdříve advokátů zeptal, jestli je něco nového. Advokáti řekli, že ne. Tak nám předseda řekl, at počkáme venku. Asi za pět minut nás pozval dovnitř, jednou větou řekl, že prvoinstanční rozsudek se potvrzuje a zase nás vyhodil ven. Nic se neprojednávalo, senát si spis nemohl stihnout ani prolistovat. I to je právo. Advokátka protistrany si byla tak jistá výsledkem, že ani nepočkala na jeho vyhlášení.
Takže, co se vlastně stalo?
1) Matka rozbila rodinu a bez vědomí partnera odstěhovala děti, změnila jim trvalé bydliště. Trvám na názoru, že tohle je únos. Bohužel, jsem ve svém názoru osamocen.
Jak to, že se tohle dá prohrát? Prý to je normální. Advokáti to ženám radí – překvapivě aniž by je za to jejich profesní komora ostouzela a vylučovala. Nenašel jsem dokonce ani advokáta, který by byl ochoten za těchto vstupních údajů únos (aspoň ze slušnosti) zažalovat.
2) Soud, namísto aby svým předběžným opatřením obnovil pokojný stav a po dobu rozsuzování vrátil děti domů a do původní školy – naopak svým předběžným opatřením rozhodl, že se děti nejdřív musejí odstěhovat, a pak teprve se to bude zkoumat. Trvám na názoru, že tohle je protizákonné – soud by neměl měnit bydliště dětí, dokud důsledně neprozkoumá důvody k takovému rozhodnutí, protože tím prejudikuje budoucí rozsudek. Ale přesně to se stalo.
Jak to, že se tohle dá prohrát? Protože matka měla nejdřív v ruce pravomocný rozsudek o svěření dětí do své péče, a novou občanku s novým bydlištěm, aniž by manžel něco tušil – a teprve potom se v klidu odstěhovala, takže bydliště dětí bylo již deklarováno jejím novým bydlištěm. Pak už se všichni odvolávali na mantru “ale děti se už odstěhovaly“, a ve skutečnosti už odvlečení dětí nikdy nikdo objektivně nezkoumal.
Domnívám se, že tahle zvrhlost (že jako první rozhodnutí před zahájením soudního řízení se děti násilím státu a bez vědomí jejich otce odstěhují desítky, ba stovky kilometrů daleko) je jedním z nejhorších zločinů našeho opatrovnického soudnictví – daleko horším, než pozdější zakazování střídavé a otcovské péče. Snáze by se otcové domohli podílu na péči o děti, kdyby matkám nebylo plošně dovolováno je odstěhovat.
Je to asi tak, jako kdyby zloděj aut přišel na soud, aby mu soud vydal předběžné opatření, že moje auto je ode dneška jeho – a soud bez zkoumání skutkové podstaty věci nejdřív vydal rozsudek, že si zloděj moje auto může odvézt, A teprve když je auto rozebrané na díly a prodané do Rumunska, mne o tom laskavě informoval a vyzval k podání žaloby na určení vlastnictví, pokud bych snad měl něco proti tomu. Kupodivu – s autem tohle nejde a nikomu to není divné, ale s živými dětmi se takhle zachází a nikomu to není divné.
3) Děti tedy měly možnost zůstat ve svém rodišti, v místě, kde prožily celý život. Byly tam k dispozici celkem tři samostatné byty, z nichž dva byly způsobilé k ubytování dětí s matkou. Mohly bydlet ve vile se zahradou, nebo v novém bytě 2+1 v novostavbě. Namísto toho se musely odstěhovat do podkrovní garsonky o výměře 35 metrů čtverečních. Tři děti. Mohly bydlet ve známém prostředí v bytě přes 200 metrů, kde mají každý svůj pokoj – nebo aspoň v bytě slušného standardu. Namísto toho živoří v podkrovní kobce, v prostorových podmínkách horších než má vězeň ve výkonu trestu.
Jak to, že se tohle dá prohrát? Protože OSPOD shledává takové podmínky za „dostatečné“ a soud je proto dál nezkoumá. Názor OSPODu je nepřezkoumatelný, protože on je tím kolizním opatrovníkem dětí. A bydliště dětí se automaticky přizpůsobuje bydlišti matky, které byly děti svěřeny do péče.
4) Děti měly k dispozici otce, který byl schopen i ochoten se o ně starat, a to jak ve společné, tak i ve střídavé péči – souhlasil i s výhradní péčí matky, pokud by soud určil dětem bydliště tam, kde by bylo možné praktikovat široký styk dětí s otcem. Znalec posoudil výchovné kvality obou rodičů za shodně uspokojivé, a v případě svěření do péče jen jednoho z nich výslovně doporučil „co nejširší styk“ s tím druhým. Ale soud toho nedbal. Děti se musely odstěhovat 150 km daleko. Otec byl násilím státu zbaven práva děti vychovávat, a byl odsouzen do role „stykače“ o sudých víkendech a menší části prázdnin.
Jak to, že se tohle dá prohrát? Protože soud prý nemůže nutit matku, kde bude bydlet. Je zvláštní, že nikomu nevadí nutit děti, že se musí odstěhovat, ze dne na den změnit prostředí a přijít o všechny kamarády. Je zvláštní, že nikomu nevadí nutit otce, že chce-li ještě někdy vidět svoje děti, musí za nimi desetitisíce kilometrů dojíždět – přestože jejich odstěhování nezavinil a přestože vytvořil možnost jejich bydlení v pěším dosahu. Ale matku prý nelze nutit, kde bude bydlet. Soudkyně, která měla snad rozhodnout o tom, kde budou mít děti lepší podmínky – se ve skutečnosti starala jen o to, aby nenutila matku, kde má bydlet. Děti se z toho nějak vytratily.
5) Nakonec jsem nabízel, že tedy se odstěhujeme oba, a nechť soud určí byt dětí a v bytě dětí se rodiče budou v nějakém rytmu střídat. Takové judikáty už existují. A matku by nikdo nenutil, kde má bydlet – mohla by si bydlet, kde chce. Děti by měly jeden domov a oba rodiče. Kdyby někdo skutečně zkoumal zájmy dětí – nechápu, jak by soud mohl rozhodnout jinak.
Jak to, že se dá prohrát i tohle? Protože případné dojíždění v lichých týdnech střídavky by prý diskriminovalo matku na trhu práce. Je zvláštní, že dojíždění otce ho na trhu práce zřejmě asi nediskriminuje. Ještě víc je zvláštní, jak svědomitý zřetel je brán na potenciální pracovní diskriminaci matky, která nepracuje, v té době byla na začátku své čtyřleté mateřské dovolené, a mimochodem po jejím uplynutí stejně nemaká a nikdy se ani nepokusila pracovat. Vůbec nejvíc mi je ale zvláštní, že opatrovnický soud, který snad má hledat zájmy dětí – ve skutečnosti rozhoduje o spravedlnosti dojíždění matky do budoucího pracoviště. Děti se tomu musely přizpůsobit.
Tak tohle všechno se dá u nás prohrát.
Přitom jsem chtěl jen mít spravedlivý podíl na výchově svých dětí, nic víc.
Jako perličku na závěr jsem byl ještě odsouzen, abych manželce zaplatil druhou polovinu ceny znaleckého posudku, protože jsem ve své žalobě (o střídavou péči) prý nebyl úspěšný. Marně jsem namítal, že znalec střídavou péči nevyloučil a že při dovýslechu u soudu ji dokonce označil za vhodnou – že znalečák určil oba rodiče shodně způsobilé o děti pečovat a ostouzel jen jejich nedohodu. Tím, že soudkyně střídavku zamítla, odsoudila mne i k zaplacení celého znaleckého posudku, který ve své písemné verzi střídavku nedoporučil.
Jestli to tady čte nějaký právník, který se mnou bude souhlasit, že mým dětem se stalo svinstvo, a že jim někde ve Štrasburku vysoudí milion dolarů – mám zájem a dám mu z toho půlku. Zničené dětství to dětem nevrátí, ale aspoň by si pak třeba mohly vybrat školu.
Ale vážně.
Od rozsudku uplynul více než rok, a pár judikátů z poslední doby daly některým z nás novou naději. O prázdninách si tedy dám dlouhý odpočinek a během nich znova sepíšu návrh na střídavku dle nových poznatků Ústavního soudu.
Nejhorší na tom ale je – že i kdybych uspěl na 100%, bude to taková nevýhra. Soud se potáhne nejméně rok nebo dva – v té době už nejstarší dítko bude v páté nebo šesté třídě, a do školy začne chodit i to nejmenší. Za jakou cenu má smysl je v půlce základní školy vyrvat ze známého prostředí, kde vinou své potroubilé matky strávily dnes již větší část svého života, a stěhovat je zpátky domů?
Takže spíš směřuji své úvahy k tomu, přistěhovat se blíž dětem, abych je nemusel stresovat dalším stěhováním – přistoupit na bydliště matky, a žádat o střídavku tam. Pronajal jsem si byt dvacet metrů od jejich bydliště – už jen garsonku, zdrojů stále ubývá. Přijdu o práci, to bude asi nejhorší, a kdo ví, zdali se budu mít pak kam vrátit. Ale těch pár roků, dokud děti chodí do školy, to holt musim nějak překlepat.
Devítipokojová vila se zahradou a bazénem a prostornými dětskými pokojíčky zůstane jen jako chata na sudé víkendy. Příjem celé smečky se hrubě sníží o chybějící pražský plat otce dětí. A děti se budou o všedním týdnu stěhovat mezi dvěma zoufalými garsonkami v ospalém maloměstě, kde ani jeden z rodičů nemá šanci najít práci.
Ale proč vlastně? Protože jedna ženská si vzala do hlavy, že poté co rozbije rodinu, se ještě navíc musí odstěhovat 150 km daleko a děti odvléct s sebou. A protože soudy a soudní znalec a OSPOD a všichni kolem, kteří měli zájmy dětí hájit – se namísto toho nejvíc ze všeho starali, aby matka nic nemusela a aby odkopnutý otec jí na to platil dostatek peněz.
Snad jednou přestane být morálně akceptovatelné ukrást dětem tátu.
5. 7. 2014 at 21:29
Autore textu, „kamila“ se samozřejmě mýlí. Žena od vás odešla proto, že jste ji rozmazlil. A zřejmě také proto, že ji její rodiče špatně vychovali.
6. 7. 2014 at 17:11
Striedavá starostlivosť o deti, slovensko-česká spoločnosť Vás pozýva na stretnutia svojpomocnej skupiny, ktoré sa uskutočňujú na Dostojevského rad 1 v Bratislave na 1. poschodí vľavo na konci chodby každý štvrtok o 17:30 h. Cieľom svojpomocnej skupiny je oboznámiť sa so skúsenosťami rodičov, ktorí sú pozbavení osobnej starostlivosti o dieťa, detí pozbavených osobnej starostlivosti jedným z rodičov a zodpovedať otázky o striedavej osobnej starostlivosti. Program stretnutia svojpomocnej skupiny: 17:30 Registrácia účastníkov 17:45 Niekoľkí rodičia a deti sa podelia so svojimi skúsenosťami s takouto výchovou 18:30 Poradenstvo rodičov, ktorí nemajú deti v osobnej starostlivosti, príspevky a názory detí a odborníkov 18:45 Odpovede na otázky a diskusia Kontakt: striedavka@striedavka.sk Tešíme sa na Vašu účasť. 305/2005 Z.z. ZÁKON z 25. mája 2005 o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele a o zmene a doplnení niektorých zákonov Čl. I DRUHÁ ČASŤ PRVÁ HLAVA OPATRENIA SOCIÁLNOPRÁVNEJ OCHRANY DETÍ A SOCIÁLNEJ KURATELY NA PREDCHÁDZANIE VZNIKU KRÍZOVÝCH SITUÁCIÍ V RODINE A NA OBMEDZENIE A ODSTRAŇOVANIE NEGATÍVNYCH VPLYVOV Sociálna kuratela plnoletých fyzických osôb § 19 (1) Pri výkone opatrení sociálnej kurately pre plnoletú fyzickú osobu orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately v závislosti od povahy a závažnosti životnej situácie alebo problému plnoletej fyzickej osoby najmä i) motivuje plnoletú fyzickú osobu k účasti v svojpomocných skupinách zameraných na riešenie osobných problémov a vzťahových problémov. INTERNÁ NORMA č. IN–014/2012 Interná norma upravuje postup zamestnancov úradov práce, sociálnych vecí a rodiny, odborov sociálnych vecí a rodiny, oddelení sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately pri vykonávaní funkcie kolízneho opatrovníka a pri vykonávaní opatrení sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately v súvislosti s výkonom funkcie kolízneho opatrovníka. Ústredie práce, sociálnych vecí a rodiny vydáva internú normu vzhľadom
6. 7. 2014 at 21:00
Moc hezký článek přesně ukazující zlou realitu. Jen to jméno té svinské soudkyně mělo být uveřejněno. Jména mafiánských účastníků zločinného opatrovnického systému je nutno zvěřejněvat
7. 7. 2014 at 10:13
Je opravdu divne ze se zena s tremi malymi detmi, kratce po porodu rozhodne utect od manzela a odejit z vily do garsonky. Verte mi panove ze pro zenu je opravdu tezke zustat na vsechno sama a opravdu to neni v zajmu zadne od muze jen tak z pleziru odejit. Takze by me opravdu zajimal duvod rozvodu – pani si nasla milence – v tom pripade je to mrcha. Nebo mela opravdu vazny duvod se z panem rozvest – v tom pripade by si mel on sahnout do svedomi. Zadna zenska nesbali 3 deti a neutece 150 km jen tak s pleziru – leda za milencem nebo od tyrana, ktereho se boji.
8. 7. 2014 at 12:47
předběžné opatření je vykonatelné+vynutitelné ihned(doručením)
pokud je nepříznivé, je třeba se samozřejmě odvolat
jeho exekuce: výzva k dodržování(zpětně), pokuta (zpětně) a pak
odebrání dítěte (i dopředu)
ke znalci lze vznášet námitky příp. žádat revizní znalecký posudek
OS Jičín má veřejný rozvrh práce (není třeba nic tajit):
4P – Mgr. Martina Thorovská
10P – JUDr. Vlasta Hladíková
proti rozsudku KS je třeba podat stížnost k ÚS příp. ESLP
(oba soudy jsou ale přetížené a „vybírají“ si o čem chtějí rozhodnout,
tedy je to vlastně loterie, většinou to jen „odmítnou“ bez projednání)
ad trestní – možná spíš útisk, který musíte strpět
advokáti pro střídavku – viz https://www.stridavka.cz/pravni-poradny-stridavky.html
trestní je ale výhradně na státním zástupci – můžete dát jen podnět
s autem se tomu říká držba (podle NOZ)
na OSPOD lze podat stížnost – rozhoduje o ní krajský metodik
lze podat žalobu o náhradu škody(zadostiučinění) – ta je zdarma
znalecký posudek vám klidně dají k úhradě i když by byl přímo na střídavku a oni jí nevyhoví (fakticky postih otce za to, že si dovolil se něčeho takového domáhat)
na zrychlení soudu je „návrh na určení lhůty“ – rozhoduje o něm MS/KS
příp. stížnost předsedovi soudu (ten ale většinou jen kryje své soudce)
9. 7. 2014 at 9:14
pro autora textu: otec.dite@seznam.cz
9. 7. 2014 at 17:10
To male okenko neni pro diskuzi, to je strilna na Prasne brane na Hradu.
Do toho nejdu.
21. 7. 2014 at 13:45
toAutor: s tím předběžkem to už chápu.
15. 10. 2014 at 20:14
Ono jestli to nebude tím, že matka je prostě od přírody schopná dát tomu dítěti vše, včetně zřeknutí se toho svého pro jeho prospěch. Otec, ať je sebelepší, nikdy nebude schopen toho dosáhnout, to už snad historie dokázala xkrát, tak nechápu, proč si tady najednou na něco hrajeme. Kdybyste mysleli víc na ty děti, tak víte, že nejlíp jim je s matkou a vy se, ač vás to bolí, musíte stáhnout. Tak to prostě je a bude
15. 10. 2014 at 20:21
Matko matičko, jediná ty si tu na něco hraješ, a to na tu důležitější.