Amelia Hill
–
Nárůst případů dětí poštvaných jedním rodičem proti druhému během rozpadu rodiny volá po intenzivní pomoci, uvádí podpůrná služba.
Rodičovské odcizení – fenomén, kdy jeden z rodičů poštve své dítě proti druhému rodiči – se stalo tak typickou součástí dramatických rozpadů rodin, že Cafcass, britská poradní a podpůrná služba soudu pro děti a rodinu, musí nabízet cílenou podporu postiženým osobám formou vládou financovaného pilotního intenzivního terapeutického programu.
Na rozdíl od běžných hádek mezi rozvádějícími se rodiči je syndrom mezinárodně uznávaným fenoménem. V Americe a Kanadě jsou soudem ustanovováni „rodinní koordinátoři“, aby pomohli obnovit vztahy mezi rodiči a odcizenými dětmi. V Mexiku a Brazílii je odcizení dítěte od rodiče trestným činem.
Psychiatr Richard Gardner vytvořil tento pojem před 20 lety a definoval jej jako „poruchu, která vzniká především v prostředí sporů o péči o dítě. Jejím primárním projevem je snaha dítěte očerňovat jednoho rodiče, snaha, která nemá žádné opodstatnění. Plyne z kombinace programování (vymývání mozku) druhým rodičem a vlastního podílu dítěte na hanobení odcizeného rodiče.“
Zástupkyně ředitele Cafcass, Sarah Parsonsová, uvedla: „Rodičovské odcizení je odpovědné za přibližně 80 % nejzatvrzelejších případů, které přicházejí před rodinné soudy… Už školíme naše sociální pracovníky, aby tento problém rozpoznali, ale jako další krok to vyžaduje pomoc rodinám, které to zažívají.”
Odhaduje se, že odcizení rodiče se vyskytuje u 11 – 15 % rozvodů rodičů s dětmi a má se zato, že toto číslo se zvyšuje. Jiný výzkum zjistil, že přibližně 1 % všech dětí a dospívajících v Severní Americe zažívá odcizení rodiče.
Miriam, lektorka a umělkyně, jejíž jméno bylo změněno, se chystala vzít svého malého syna na dovolenou, když její bývalý manžel napsal e-mailem, že už nikdy své dítě neuvidí. Chlapec zůstal se svým otcem na víkend a – jak stálo v e-mailu – učinil vůči své matce tak vážná obvinění, že se už domů nevrátí. Bylo to by 592 dní předtím, než Miriam znovu uviděla svého syna.
“Jsem jen normální maminka a z ničeho nic jsem byla obviněna z falešných a vymyšlených nařčení sexuální povahy proti mému synovi, která byla naprosto trýznivá,” řekla. “Bylo to hrozné.”
Od svého rozvodu, před sedmi lety, se bývalý manžel Miriam snažil ji dítěti odzicit pomocí téměř všech 17 specifických strategií identifikovaných prostřednictvím výzkumných studií prováděných s dospělými, kteří byli odcizeni jako děti, a s odcizenými rodiči.
Patří mezi ně to, že rodič neustále očerňuje a znevažuje druhého rodiče do té míry, že dítě v něm nevidí vůbec nic dobrého, dále že omezuje kontakt s druhým rodičem, zakazuje o něm mluvit a mít jeho fotografie, vytváří dojem, že druhý rodič dítě nemiluje nebo je nebezpečný, nutí dítě, aby ho odmítalo, a chce po dítěti, aby ho špehovalo a udržovalo před ním tajemství.
Soudci v Británii tento fenomén stále více uznávají. V jednom případě soudkyně psala o případu, kdy byla nucena změnit dítěti bydliště, aby obnovila vztah mezi ním a odcizeným rodičem. „Rodičovskou manipulaci s dětmi, které vidím znepokojivě mnoho, považuji za mimořádně škodlivou,“ napsala ve svém shrnutí.
Joanna Abrahamsová, vedoucí rodinného práva v Setfords Solicitors, je jedním z omezeného počtu právníků ve Velké Británii, kteří se specializují na případy odcizení rodičů. V posledních několika letech zaznamenává stálý nárůst případů.
„I když se povědomí o tom zvyšuje, nejsem přesvědčena, že soudci nebo sociální pracovníci mají školení a praxi, které jim umožní identifikovat odcizení rodičů a jednat podle toho,“ uvedla. „Jedinou skutečnou šancí, kterou má oběť rodičovského odcizení, aby získala zpět své dítě, je vyhledat právního specialistu, který má odborné znalosti, aby požádal soud o nařízení psychologických vyšetření, řízenou terapii a v případě potřeby o změnu bydliště dítěte zpět k odcizenému rodiči.“
Jedná se však o nákladné zákroky a škrty v programu právní pomoci znamenají, že odcizení rodičů je něco, co pravděpodobně mohou řešit pouze bohatší rodiče. Řekla, že řádné prozkoumání rodičovského odcizení může stát až 50 000 liber.
Tento syndrom není bez kontroverzí. Není uznáván v DSM (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch) ani Světovou zdravotnickou organizací. Někteří aktivisté navíc tvrdí, že syndrom je nástrojem používaným muži k uchvácení péče o děti od jakékoli matky, která si stěžuje na týrání. Paul Fink, předseda Rady pro zneužívání dětí a mezilidské násilí, označil syndrom odcizení rodičů za „nejšpinavější vědu“.
Ale Dr. Amy Bakerová, vývojová psycholožka, výzkumná pracovnice a autorka knihy „Dospělé děti se syndromem odcizení rodičů: Rozbití pout, která svazují“, říká, že těžký syndrom odcizení rodiče může poštvat dětskou mysl vůči dříve milovanému rodiči za znepokojivě krátkou dobu.
“Když se děti odcizily … rodiče, kteří byli kdysi milovaní a oceňovaní, se zdánlivě přes noc stávají předmětem nenávisti a strachu,” řekla. “Zdá se, že nepociťují žádnou ztrátu z konce vztahu se svým rodičem a jsou ochotni se podělit o své názory [nenávist], aniž by cítily stud nebo rozpaky. Takové děti by pravděpodobně byly ochotné i falešně obvinit druhého rodiče.“
To, řekla Bakerová, je rozdíl mezi týraným dítětem a odcizeným dítětem. “Děti obvykle neodmítají rodiče, dokonce ani relativně špatného, pokud k tomu nejsou manipulovány,” řekla. “Děti, které byly týrány, se obvykle zdráhají mluvit a přiznat, že to byl rodič, který jim ublížil. I když přiznají týrání, stále se typicky zdráhají tohoto rodiče odmítnout, místo toho často kladou vinu za zneužívání na sebe. “
Karen Woodallová, odbornice na odcizení rodičů na Klinice pro rodinné odloučení, uvedla, že „chybí porozumění u rodinných soudů, odborníků a obecně v rodinných službách“. Případy závažného odcizení rodičů jsou podle ní vzácné, ale „naprosto děsivé“.
“Máme systém, který v těchto případech nedělá to, co je třeba,” dodala. “Tyto případy trvají roky a děti se stále více zatvrzují. Měli bychom na začátku rozlišovat: je toto odmítnutí dítětem oprávněné, nebo ne? Pokud ne, je třeba okamžitě poskytnout intenzivní psychologickou pomoc.”
Světlo na konci tunelu je podle všech odborníků v tom, že děti se mohou zotavit velmi rychle při poskytnutí správné pomoci a – v případě potřeby – s pomocí odloučení od manipulujícího rodiče.
“Viděla jsem to znovu a znovu, a to i u dětí, které odmítaly vidět svého odcizeného rodiče po dobu až 10 let nebo jej obviňovaly z děsivého sexuálního zneužívání či dokonce kanibalismu,” řekla Woodallová. “Bez ohledu na věk dítěte, pokud jej umístíte zpět do normálního rodinného prostředí s odcizeným rodičem, za neuvěřitelně krátkou dobu se “přepnou” zpět do své dřívější milující podoby.”
Miriam však ztrácí naději, že se svým synem bude mít zase někdy smysluplný vztah. Trestní soud její obvinění ze sexuálního napadení zamítl, ale syn poté, co neměl kontakt se svou matkou 592 dnů, nyní souhlasí pouze s dozorovanými návštěvami se svou matkou v kontaktním centru jednou za šest týdnů.
“Musím být připravena na to, že můj bývalý manžel řekne synovi, že už nemusí chtít mě vidět, a návštěvy se zastaví,” řekla Miriam. “Můj syn byl otcem tak tvrdě manipulován, že se ke mně možná nevrátí, dokud nebude mít své vlastní děti. Ale pokud se nevrátí, než zemřu, přiložila jsem mu k poslední vůli dopisy a videa, abych mu řekla, jak moc a jak bezpodmínečně ho miluji.“
“Snažím se doufat,” řekla. “Ale každý večer chodím spát s pláčem.”
Převzato z The Guardian. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
Okomentovat