Ministerstvo spravedlnosti

–

Dnešní právní úprava stanoví v ustanovení § 906 odst. 1 OZ, že má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte. V ustanovení § 906 odst. 2 OZ se pak deklaruje, že soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů o této věci. Soud tedy musí vždy nejprve rozhodnout o těchto záležitostech, v rámci nichž bude určeno i výživné pro dítě. Je však třeba zdůraznit, že dohoda musí být schvalována soudem i v případě rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu podle ustanovení § 757 odst. 1 písm. b) OZ.

V případě rozvodu (i bez zjišťování příčin rozvratu) tedy dochází k obligatornímu opatrovnickému řízení (dle § 466 a násl. ZŘS) o poměrech nezletilých dětí. Podmínkou rozvodu je dohoda schválená opatrovnickým soudem. Důvodem pro schválení dohody soudem je zejména ochrana zájmů dítěte, nad kterou má tento soud bdít a v případě, kdy by tato byla ohrožena, by měl dohodu prolomit a korigovat.

Je však otázkou, zda je obligatorně třeba vystavovat rodiče, kteří se chtějí dohodnout, soudnímu řízení. Lze např. uvažovat o tom, aby dohodu uzavřeli ve formě notářského zápisu (viz dále). Byli by tak zproštěni soudního řízení a tedy i potenciálního stresu či finančních nákladů. Na straně soudu by pak taková alternativa představovala uvolnění personálních a materiálních kapacit k řešení zvláště složitých případů. Tím by nemusela být nutně dotčena role soudu, který by i nadále mohl zakročit v případě, že by byl zájem dítěte zjevně ohrožen.

Problematice dohod se věnoval také Nejvyšší soud, a to v rámci stanoviska k otázkám výživného (stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 204/2012, ze dne 19. 10. 2016, ve sbírce pod č. 110/2016.). Řešil, jak detailně má soud v případně schvalování dohody přistupovat k dokazování nezbytných skutečností:

„V odůvodnění rozhodnutí o schválení dohody rodičů o výživném soud uvede, jaká zjištění učinil o oprávněných potřebách dítěte na straně jedné, a schopnostech, možnostech a majetkových poměrech povinných a jejich životní úrovni na straně druhé, s přihlédnutím k tomu, kdo a v jakém rozsahu o dítě osobně pečuje, a to alespoň v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, že dohoda rodičů není ve zjevném rozporu se zájmy dítěte.“

Zároveň dále konstatoval, že jestliže soud schválí dohodu rodičů pouze tehdy, neodporuje-li zjevně zájmům dítěte, je nezbytné, aby učinil taková skutková zjištění, z nichž bude možné takový závěr dovodit. Nepostačí tedy, pokud soud deklaruje, že dohodu schválil, neboť neshledal, že by byla v rozporu se zájmy dítěte, aniž by ve svém rozhodnutí uvedl, jaké skutkové okolnosti, z nichž lze takový závěr učinit, vzal za prokázané. Posouzení základních souvislostí ústících v závěr, že dohoda rodičů není v rozporu se zájmy dítěte, současně poskytuje do budoucna východisko pro úvahu, zda od poslední úpravy výživného (schválené dohody) došlo k takové změně poměrů, opravňující soud k novému rozhodnutí o výživném (§ 923 odst. 1 OZ). Dokazování nemusí soud provádět ve stejném rozsahu, jako je tomu v případě, že se rodiče na výši výživného nedohodnou, ale pouze v takovém rozsahu, aby bylo možné seznat, zda není dohoda rodičů ve zjevném rozporu se zájmy dítěte.

Byť tedy Nejvyšší soud deklaroval určitý rozdíl mezi řízením o určení výživného a schvalování dohody, fakticky rovněž pro dohodu dovodil rozsáhlé požadavky na dokazování. V důsledku se rozdíl mezi oběma případy do značné míry stírá.

Institut dohody o výživném se tak zmíněným výkladem přibližuje k autoritativnímu rozhodnutí soudu (o sporné otázce). Soud by se tedy měl schvalování dohody věnovat intenzivněji. Stejně tak rodiče, případně i další osoby, budou muset aktivněji vystupovat a zasazovat se o schválení své dohody.

V souvislosti s výše citovaným stanoviskem je třeba upozornit i na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016.). Věnovalo se dohodě o výživném jako možnému exekučnímu titulu. Nejvyšší soud přitom uvedl, že jestliže soud schválil dohodu rodičů o výživném pro nezletilé dítě, nelze tuto dohodu účinně měnit jinak než rozhodnutím soudu, tj. rozsudkem. Dohoda rodičů o výši výživného neschválená soudem a vydaná za situace, kdy soud již určil výši výživného svým rozhodnutí, jednak není exekučním titulem, na základě něhož by bylo možné nařídit exekuci, jednak není způsobilá změnit výši výživného stanovenou soudním rozhodnutím (pokud toto rozhodnutí nebylo zrušeno).

Zmiňované rozhodnutí lze z formálního hlediska považovat za oprávněné. Nelze však odhlédnout od jeho faktického dopadu do řešení rodinněprávních věcí. Ve svém důsledku totiž sděluje, že je vždy třeba „jít s dohodou k soudu“.

V praxi pak rozvádějící se manželský pár (ačkoli je schopen se dohodnout na výživném pro nezletilé dítě) musí mít soudem schválenou dohodu. Při jakékoli změně poměrů, která ovlivňuje výši výživného (například ukončení docházky dítěte na jedné škole a nástup do další, změna zaměstnání rodiče, dlouhodobá nemoc apod.), je třeba obracet se znovu na soud a nechat si novou dohodu schvalovat. Přitom soud by měl, jak bylo řečeno výše, dohodu posuzovat v zásadě velmi detailně. Pokud by nové poměry nebyly promítnuty do soudem schválené dohody a rodiče by toliko uzavřeli mimosoudně dohodu (byť v souladu s právem i nejlepším zájmem dítěte), vždy by byla závaznou a způsobilou výkonu jen dohoda schválená soudem (tj. z doby rozvodu). Rodiče i dítě jsou tedy nuceni se opakovaně obracet na soud, a to i tehdy, jsou-li schopni se dohodnout.

Jiná situace je u párů nesezdaných. Nesezdaní rodiče nejsou vystaveni nutnosti absolvování zmíněných soudních procesů. Obrací se na soudy až ve chvíli, kdy dochází ke skutečnému konfliktu stran poměrů dítěte a je zapotřebí ingerence státu k tomu, aby zabránil poškozování práv společného dítěte. Nelze přitom odhlédnout od faktu, že téměř 50 % dětí se rodí mimo manželství. Je zde tedy zásadní rozdíl mezi procesním postupem u sezdaných a nesezdaných.

Vzhledem k neexistujícím statistikám v oblasti nesezdaného soužití se těžko odhaduje, v kolika případech rodiče uzavírají dohodu o výživném, aniž by požadovali její schválení soudem. Ze statistik rozvodů za rok 2016 však vyplývá, že došlo v České republice přibližně ke 26 000 rozvodům a přibližně v 11 500 případech nezjistil soud příčinu rozvratu. Podmínkou nesporného rozvodu je i schválení dohody o úpravě poměrů dětí pro dobu po rozvodu. Dá se předpokládat, že manželé rozvedení tzv. nesporným rozvodem by byli schopní a přístupní k uzavření dohody o výživě jejich dítěte i mimo soudní systém. Nicméně bez schválení dohody o úpravě výživy jejich dětí by je soud v současné době nerozvedl.

Velkou zkušenost s uzavíráním dohod v různých otázkách péče soudu o nezletilé má i Okresní soud v Novém Jičíně. V rámci projektu inspirovaného Cochemskou praxí se tamnímu soudu podařilo v roce 2016 realizovat dohodu v 59 % řešených případů o úpravě péče, výživy a styku s dítětem a za rok 2016 to bylo již více než 90 % případů péče soudu o nezletilé řešených dohodou.

Politika spatřující řešení ve formalizovaném a náročném postupu se zásahem soudu stojí v zásadě na nižší důvěře ve schopnost rodičů samostatně rozhodnout o záležitostech svých i svého potomka. Právní úprava vycházející z této politiky se přitom dostává do konfliktu především s čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, z nichž vyplývá, že primární odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, jakož i za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte, nesou rodiče dítěte a nikoli stát, což plně odpovídá též právu rodiny na respektování její autonomie, jak je zakotveno v čl. 5 Úmluvy o právech dítěte. Právní řád by měl vycházet ze zcela opačného principu, který by předpokládal ingerenci veřejné moci do autonomie rodiny až v případě, že rodiče tuto svou primární odpovědnost nedokáží vykonávat, a to buď z důvodu existence jejich vzájemného konfliktu, anebo z důvodu svých nedostatečných rodičovských kompetencí, v jejichž důsledku vystavují dítě nepřiměřenému, tj. závažnému a současně pravděpodobnému ohrožení jeho příznivého vývoje.

Ve světle uvedeného je tak třeba věnovat pozornost alternativním způsobům úpravy poměrů dítěte, které by mohly být daleko vhodnější než soudní rozhodnutí. V této souvislosti lze vyzdvihnout kupříkladu snahu o prosazování smírných mimosoudních řešení a s ní souvisejícím podněcováním schopnosti rodiny autonomně rozhodovat o vlastním osudu.

Alternativní přístup může představovat snížení konfliktních prvků v řízení a zároveň (částečné) vymanění ze soudního mechanismu. Je třeba vzít v potaz, že každé soudní rozhodnutí (byť např. toliko o schválení dohody) je pro všechny zúčastněné nadměrně zatěžující, a to po ekonomické, časové i psychické stránce. Finanční zátěž je nepochybně i na straně státu. Umenšení ingerence soudu může představovat velice efektivní a pozitivní přístup, a to jak pro stát, tak pro rodinu.

Převzato z materiálu Analýza aktuálních otázek výživného