Přemysl Čech
Rozvádět jsem se nechtěl, nicméně situace byla naprosto neudržitelná. Brát si děti jako rukojmí krachujícího vztahu by bylo naprosto podlé. Manželku jsem jen požádal, aby tuto skutečnost dětem sdělila ona. V době rozvodu bylo synovi téměř 19 a dceři něco přes 16 let.
Onoho krutého porozvodového léta, kdy jsem bydlel ještě s dětmi a bývalou manželkou, mě hned po příchodu do práce zastihl telefon. Moje už bývalá žena mi sdělovala, že dceru s houkačkou odvezli do nemocnice v Motole, protože spolykala prášky. V nemocnici jí vypumpovali žaludek. Když jsem se zeptal, kdy mohu dceru uvidět, bylo mi odpovězeno, že teď ještě ne. Absolvovali jsme oba pohovor u paní psycholožky na klinice dětské psychiatrie, kde ležela s anorektičkami. Pohovor proběhl celkem korektně, paní psycholožka byla korektní a spravedlivá. Horší to bylo s ošetřující lékařkou. Ta mi před manželkou řekla, že v zájmu dcery je, abych se co nejdříve odstěhoval a že sice mi nemůže zakázat její návštěvu, nicméně mám vyčkat. Navíc, podle slov manželky ze všeho obvinila dcera mě. Viděl jsem všechno rudě a chtěl jsem si stěžovat u primáře kliniky. Ten stav mé dcery ohodnotil jako truc a navíc léky, které spolykala jako téměř neškodné.
Po návratu z kliniky jsem se opravdu za několik týdnů odstěhoval. Svojí dceru jsem viděl jen občas, syn se mnou komunikuje naprosto v pořádku. Vždycky jsem si myslel, že to bude naopak. Můj výborný kamarád, který prožil po rozvodu něco podobného, mi radil, ať se jen obrním trpělivostí, že také trvalo poměrně dlouho, než za ním jeho dcera z prvního manželství přišla sama, svým způsobem se usmířili a od té doby dokonce v důležitých životních momentech prosila o radu jeho a ne svojí matku. Můj případ je odlišný. V roce 2005 jsem byl dlouhodobě nemocen a během této nemoci, což bylo 8 měsíců, jsem viděl dceru asi 4krát. To už jsem bydlel u rodičů nedaleko Prahy.
Potom vakuum. V roce 2007 můj syn promoval v Brně a tam jsme se s dcerou domluvili na častější komunikaci, zvláště v době počítačů a e-mailů. A mobilních telefonů. A zase jen sliby a sliby a sliby. Pak jsem dceru téměř 3 roky neviděl. Jen mi bylo sděleno, že má přítele a bydlí s ním kdesi na Šumavě. Blížila se svatba syna. Další šance. Napsal jsem dceři, že bychom se mohli sejít. Místo ní mi napsal její přítel, že až bude v Praze, sejdeme se. Zase nic. Jen prázdná slova.
Svatba. Domlouváme se na častější komunikaci. Rok uplyne jako z vody, žádné setkání na Vánoce, žádné psaní, nic. Blíží se kulaté narozeniny mé maminky a tím i rodinná oslava. Zveme jí i s přítelem na oslavu, odpoví, že si musí všechno naplánovat, že toho mají hodně.
A zase žádná odezva. Cítím, jak to mámu mrzí, s tátou se málem hádáme, protože tvrdím, že teď je na řadě ona. I syn s manželkou mi říkají, ať to zkusím jí napsat a nic víc. Tak to zkusím a zase nic. Nepomůže ani to, že píšu o stesku po mé holčičce. Nikomu bych nepřál ty stavy sebeobviňování, které mám, a až depresivní stavy. Dozvím se někdy pravdu?
12. 7. 2011 at 1:31
Chcete od dcery satisfakci za minulé křivdy nebo současnou komunikaci? Jestli to první, pak bádejte v sobě a ostatní nechte v klidu. Hádám ale, že vám jde o to druhé.
Potom nesuďtě a neobviňujte, nepočítejte kdo je na řadě, ale snažte se udělat to nejlepší pro to, aby se ta komunikace povedla. Vůbec to neznamená, že to musí vyjít. Ale je to jediná smysluplná cesta.
12. 7. 2011 at 10:45
slepice – co je to pravda? pátráte po něčem co není možné vypátrat, nehledejte zlato v řece, která je již totálně zlatokopy vydrancovaná…dcera zřejmě ze svých stavů obviňuje vás….na kom a jak silně byla závislá těžko říci….závislost dětí na rodičích bývá různá s různou intenzitou, některé ani ve 40ti neumí žít svůj vlastní život, buď ho žijí za své otce či za své matky…přítel komunikuje za vaši dceru, již toto je známka, že ona není stále s něčím z minulosti vyrovnaná, či se s tím neumí vyrovnat…bohužel…pokud hledáte odpovědi na své otázky, doporučuji vyhledat pro konzultace dobrého psychoterapeuta, se kterým byste váš problém mohli rozebrat, bohužel ale bez dcery se zřejmě z místa moc nepohnete a budete vše v rovině spekulací….hodně zdaru a hledejte životní energii jinde
žijte více se synem a ten může se sestrou snad více komunikovat a třeba on by jí mohl pomoci se s něčím lépe vyrovnat…. 
12. 7. 2011 at 13:04
omluva – slovo na začátku slepice nepatřilo do textu
12. 7. 2011 at 16:14
Chlape! Dvakrát měř a jednou řež!
12. 7. 2011 at 16:33
ad XXX – v pidi okénku se dosti špatně nejenom píše….