Pavel Rusek
V létě roku 2008 se i nám, tak jako polovině párů v republice, rozpadlo po 10 letech manželství. O důvodech tohoto krachu se nebudu podrobně zmiňovat, protože to není až zas tak důležité. Za rozpad manželství můžou ve většině případů oba partneři. Hlavní příčinou podle mého nebyl ani tak milenec, kterého si exmanželka našla, jako spíše to, že jsme si přestali jeden druhého vážit.
Rozchod nastal v době, když byly naše dvě dcery malé a exmanželka byla s tou mladší na rodičovské dovolené. Holkám bylo 4,5 a 1,5 roku. Co teď? Jak zůstat dětem i nadále dobrým otcem? O tom, že bych dostal děti do své nebo do střídavé péče, nemohlo být vzhledem k věku mladší dcery ani řeči.
Děti se odstěhovaly do obecního bytu v téže vesnici, kde jsme dosud bydleli. Styk s dětmi byl více než hojný. Více méně jsem byl s dětmi téměř denně. Ono to ex vyhovovalo, nemusela být uvázaná celodenně k dětem a mohla si užívat života plnými doušky.
Následovalo stěhování ex i s dětmi do městečka poblíž. To jsme se již začali bavit o tom, že půjde do práce. S dětmi jsem byl stále nadstandardně často. Domluvili jsme se, že se o děti budeme starat společně. Vše se změnilo náhle. Po několikatýdenním vztahu ex otěhotněla, a tehdy mi oznámila, už mě nepotřebují. Ex jsem oznámil, že se stále držím naší dohody a že v momentě, kdy nebude s mladší dcerou na rodičovské dovolené, požádám soud o změnu výchovy našich dětí na střídavou péči.
Pak začalo 6 měsíců pekla, kdy jsem se doprošoval o to, kdy budu moci být s dětmi. Také jsem se dozvěděl, že od teď budu mít děti jen tak, jak to bude jí a jejímu manželovi vyhovovat. Takto se skutečně nedalo žít. Sepsal jsem smlouvu o styku otce s dětmi, kterou jsme u OSPODu podepsali a od té doby je více méně klid. Děti mám sudý týden z úterý na středu a od pátku do pondělí, lichý týden od středy do pátku. To je 13 dní v měsíci, není to sice dostačující, ale na stav, který panoval oněch 6 měsíců před podpisem dohody, je to luxus.
O střídavou péči (SP) jsem požádal v srpnu 2010. Proběhla dvě stání, která byla ukončena tím, že soudkyně nechala vypracovat znalecký posudek z oboru dětské psychologie – klinické psychiatrie. Posudek znalce konstatoval, že děti jsou na SP dobře připraveny, že momentální stav je velice podobný SP, děti nepreferují žádného rodiče a že si přejí být s tátou stejně jako s mámou. Soudu doporučil svěřit děti do SP obou rodičů v intervalu po týdnu, druhý rodič se s dětmi měl stýkat ještě jedno odpoledne v týdnu.
Třetí a poslední stání proběhlo 20. 6. 2011. Znalec, který byl přítomen, i přes několik námitek ze strany matky trval na svém závěru – svěřit děti do SP. Matka se snažila tvrdit, že nejsem způsobilý řádně pečovat o děti, protože nemám zabezpečeny bytové potřeby pro 4 děti. (Žiji s přítelkyní, která má dítě z předchozího vztahu, a nyní čekáme společného syna.) Soud vyhověl námitce matky, můj návrh zamítl.
Jediná, avšak postačující informace, kterou soud o mé bytové situaci měl, byla ta, že bydlím ve svém RD s bytem 3+1 o výměře 100 metrů čtverečních. Soud se neptal, jak mají děti zabezpečeny své potřeby, v jakém stavu se bydlení nachází. Nezajímal se o to, že mají každé svou postel, psací stůl, skříňku, že tu mají silné citové pouto, protože se tu obě narodily… Jediná informace byla ta, že se jedná o 3+1 o 100 metrech.
Co dodat? Domnívám se, že soud v žádném případě nehájil zájmy nezletilých. Děti potřebují v první řadě lásku a péči obou rodičů, potřebují pocit bezpečí, potřebují být v maximální možné míře s novým sourozencem, který se jim u tatínka narodí. Samozřejmě, že potřebují také adekvátní bytové podmínky, ty však u otce zabezpečeny mají. Soud měl mnoho možností, jak rozhodnout, například rozsudek odložit a nechat si bytové podmínky ověřit OSPODem, který by provedl šetření u nás doma. Mohl SP nařídit, protože je v zájmu nezletilých… Ne, rozhodl, aniž by měl potřebné informace.
OSPOD soudu také navrhoval svěřit děti do SP obou rodičů. Zbytečně. Doporučení znalce, OSPODu, ale také přání samotných dětí je pro soud bezvýznamné. Jde totiž o zájem nezletilých a ten určuje soudce. To, že to nemá hlavu ani patu, nepřekvapí nikoho, kdo se s touto zvůlí již setkal.
Jak by asi soud rozhodl, kdyby byla situace opačná? Žena by se rozváděla a chtěla by se s dětmi odstěhovat do jednopokojového bytu a otec by měl k dispozici třípatrovou vilu, kde by mělo každé dítě své patro. Jak by to u soudu dopadlo, víme všichni. Soud by rozhodl jak jinak, než opět „v zájmu nezletilých“. Na bytových potřebách přece zdaleka nezáleží tak, jako na lásce a péči milujícího primárního rodiče (matky).
Situaci jsem podrobně popsal psycholožce PhDr. Iloně Špaňhelové, která také vychovává své čtyři děti s obdobným věkovým rozestupem jako já. Co mi na toto rozhodnutí soudu sdělil odborník, kterému jde o blaho nezletilých a ne jejich matek? Cituji:
„Pane inženýre, zdravím Vás!
Promiňte – musela jsem se při čtení mailu usmívat – protože mi to přišlo neskutečné, co popisujete. Samozřejmě že z mého pohledu nehraje velikost bytu nebo domu žádnou roli. Je to vůle a chtění soudkyně nebo soudce. Logický důvod zde není. Nevím, zda se dá ještě odvolat nebo něco jiného vymyslet s vaším právníkem. Podle toho, co jste popsal, jsem plně pro, aby děti byly ve střídavé péči. Neznám a nemám páku, jak na to, co s tím …
Nicméně vám velmi držím palce a běžte do čehokoliv, co by vám přišlo smysluplné ještě udělat, máte moji plnou podporu!!!
Ilona Špaňhelová“
Co dál? Nenechat se takovou absurditou srazit na kolena a bojovat dál. Nějak nejsem schopen pochopit, proč se mnou mohou děti být 13 dní v měsíci, a to plnohodnotně, ale 15 dní už ne. O děti se starám se vším všudy, vozím je do školy/školky, čtu jim večer pohádky před spaním, v noci k nim vstávám s léky, spolupodílím se na návštěvách u lékaře. Pokud byla mladší dcera v nemocnici, tak jsem tam s ní byl, když to bylo jen trošku možné. Když bylo potřeba, tak i včetně přenocování. Vůbec nehrálo roli, jestli to byly dny mé nebo ex. Prostě jsme se o dceru starali spolu, jak to jen bylo možné.
Touto tragickou životní zkušeností přicházím o spoustu sil. Jenže mnohem více sil mi dodají mé děti, které mi dávají najevo, jak moc mne milují a jak jsou s námi šťastné. Když mi dají pusinku na dobrou noc, popřejí mi, aby se mi zdály krásné sny, nebo když mi řeknou, že mne mají rády, tak od nich dostanu tolik životní energie, že bych ji mohl jiným rozdávat.
Nejtěžším úkolem v životě člověka je být dobrým rodičem. O to těžší a náročnější poslání je to pro otce po rozvodu. Ono pokud vás stát JMÉNEM REPUBLIKY sráží na kolena, je nadlidský úkol se na ně znova a znova stavět a jít dál. Jenže milující otec se svých dětí nevzdá. Milující otec udělá pro své děti, co je v jeho silách. A pokud ho stát JMÉNEM REPUBLIKY srazí na kolena, tak se zvedne a o to silnějším a odhodlanějším se stane.
Jaký je asi skutečný motiv nesouhlasu matky se střídavou péčí? Uváděné důvody jsou měsíc od měsíce jiné. To, že to není obava, že by děti měly nedostatečné metry čtvereční, to jistě není. O tom, že komunikace, která funguje nadstandardně, nebude fungovat, je přesvědčená od začátku a jako kouzelné zaklínadlo jej opakuje u každého stání. Proč by měla matka dobrovolně souhlasit s SP? Děti jsou téměř polovinu týdne u otce, matka se nemusí na otce ohlížet, bere slušné výživné a je 51 % vlastníkem dětí. Požadavek některých soudů na souhlasu obou rodičů je nepochopitelný. Proč by žena s něčím podobným souhlasila, když nemusí. Jen by přišla o veškerá privilegia, která jí z výhradní péče vyplývají. To, že je to v zájmu dětí, nikoho nezajímá. Jde o zájem matky. To, že jsou u otců pošlapávána ústavní práva, nikoho nezajímá. Že je ubližováno dětem, taky ne.
O tuto problematiku se zajímám již docela dlouho. Nerad bych se dotkl kohokoli, koho se to netýká. V republice jsou sociální pracovnice, soudní znalci, ale i soudci, kteří již vyjeli z totalitních kolejí a rozhodují v zájmu dětí a obou rodičů. Bohužel je jich skutečně málo. O tom, že otci jsou v ČR běžně diskriminovaní, ví téměř každý otec po rozvodu, který miluje své děti a chce o ně skutečně řádně pečovat. Stejný názor má i Tomio Okamura, který má v této věci celosvětový nadhled. Dovolím si uveřejnit jeho názor:
„…jednou z těch dnes opravdu diskriminovaných menšin u nás jsou muži. Není to vtip. Politická korektnost všechny nutí tvářit se, že ženy jsou ve všem stejné a v mnoha věcech daleko výkonnější a lepší než muži, ale muži je utlačují. Přiznám svůj obdiv ženám, které tuhle pozitivní diskriminaci odmítají. Nejhanebnějším příkladem je české soudnictví. Těžko říct, zda je to tím, že na soudech je většina soudců žen, ale statistickým faktem je, že drtivá většina dětí jde do péče matek. Ve světě se při rovnocenném postavení partnerů automaticky nařizuje střídavá péče. Dítě chtěj nechtěj totiž vždycky má rodiče dva – mámu i tátu. Když chybí jeden, tak je to pro člověka obvykle doživotní psychický průšvih. Vím, o čem mluvím, jsem bohužel rozvedený, ale o syna se s ženou staráme dnes a denně společně. Neumím si představit, že by to bylo jinak. Zaplať pámbůh.“
Oba rodiče jsou povinní jednat v zájmu svých dětí. Na každého rodiče má ale naše soudnictví jiný metr. Pokud otec nezaplatí výživné, ať již z jakéhokoli důvodu, nastupuje represe – exekuce, trestní stíhání atd. Pokud matka brání otci ve styku s dětmi, maří soudní rozhodnutí, nebo v dítěti úspěšně buduje syndrom zavrženého rodiče, tak se jí více méně nic nestane a nikdo s tímto stavem nic nedělá a naše soudy se o to ani nijak nesnaží. Kolik je ve společnosti matek, které svému dítěti svou výchovou škodí? Jistě spousty, stejně tak jako jsou spousty otců, kteří své děti chtějí vychovávat, ale nesmí, protože toto jejich právo a povinnost byla odebrána JMÉNEM REPUBLIKY.
14. 7. 2011 at 5:43
Děkuji za podporu, odvolám se o tom žádná. Vím, že má soud na svůj názor nárok, ale asi by měl být něčím podložený. Byt nikdo neviděl, ale je nevhodný. Vím, že mám zázemí pro děti velice slušné. Zítra se na podmínky přijede podívat OSPOD. Jistě se mu zázemí dětí bude líbit. Když ne, udělám vše, abych to napravil. PR
14. 7. 2011 at 8:22
právě jde o to, že některé soudkyně své zvrácené názory podkládají pouze svým rozhodnutím, ničím jiným a světe div se jim to prochází, tak jako v mateřské školce…absurdita české justice a chování lidí, kteří takovýto stav tolerují, absurdní chování ministra spravedlnosti, který může ke všemu pouze mlčet a lidu takový stav stačí
14. 7. 2011 at 8:23
PR – hodně zdaru v odvolání a snad se u dalších soudců najde více rozumu
14. 7. 2011 at 11:07
Jak už psal Tomáš, 13 je dobrých, ale 15 je lepších, přeju pevný nervy, dřív nebo pozdějc bys střídavky měl dosáhnout, čas pracuje pro tebe (a pro děcka)
14. 7. 2011 at 16:01
Kluci díky, taky tomu zatím věřím.
Pavel
14. 7. 2011 at 20:22
PR-Zajímalo by mne,proč Vám soud stanovil znalce z oboru psychologie,kterého jste určitě platili a nakonec se přikloní k hloupé námitce matky,které jde dle mého názoru především o alimenty.V odvolacím řízení určitě argument matky nemůže projít .Možná ale na to spoléhají,že ve většině případů to otcové vzdají,což asi u Vás naštěstí nehrozí.Přeju hodně štěstí.
15. 7. 2011 at 7:01
Znalkyně o tom, jak bydlíme věděla, že čekám dítě taky. Před ní o bytové situaci radši nemluvili, věděli, že to není podstatné. Takové bláboly se řešily až znalec odešel ze síně. No řešily, jen jsem potvrdil , že bydlím v domě 3+1, víc nebyl potřeba. Soud mi samo nechal zaplatit 100 % posudku asi 17000. Proti tomu se také odvolám odvolám.
15. 7. 2011 at 14:05
ANO – dokud se nebudeme odvolávat proti nesmyslně nařizovaným posudkům, která nám pak soudkyně budou dávat k úhradě nikam se nic nehne…ať si své nesmysly nebo chyby zaplatí ze svých nemalých státních výdělků…až my budeme brát to co berou tyto neschopné soudkyně, můžeme pak klidně platit výživné 10 000 Kč lusknutím prstu – jejich platy jdou z našich daní…a nám se to stále líbí, nikdo neprotestuje…jinde ve světě už létají popelnice a u nás se sedí a lamentuje
to je ten stav, který zde u nás je zneužíván, že český člověk si svojí hloupostí nechá vše líbit
15. 7. 2011 at 14:11
evidentně se u nás za jméno republiky schovává nemálo totálně neschopných a budiž k ničemu soudkyň, když již vláda chce utahovat opasky a hledat rezervy, zde jich má nemálo
, za jménem republiky za komunistů schovávali vraždy, dneska za jménem republiky se schovávají zloději a lupičky….fuj co toto je za národ…i když v té africe trpí hladem, stále jsou na tom evidentně mnohem lépe…jenom ať UNICEF po nás nechce raději zachraňovat v africe děti, protože tento systém umí pouze devastovat to co nějak ještě fungovalo
17. 7. 2011 at 4:22
Příští týden podávám odvolání. Nějaký ten měsíc počkám, to už mě nezabije a uvidíme. PR