Jindřich Brož
Feministická politika
V roce 1998 proběhla v Pekingu světová konference o ženách – Žena 2000. Podívejme se na její závěry a na návrhy, jakým způsobem situaci ženy v současné společnosti řešit.
Na začátku závěrečné zprávy z kongresu se dovídáme následující: od kongresu, který proběhl v roce 1985 v Nairobi, se událo mnoho zásadních změn, jež byly pro ženy jak negativní, tak pozitivní. Celosvětový demokratizační proces uvolnil politické mechanismy v mnoha státech. Hnací silou změn byla rostoucí síla ženských organizací a feministických skupin. Hleďme, jak si feministky přisvojují něco, nač měly pramalý vliv. Aplikujeme-li toto prohlášení kupříkladu na naše poměry a vůbec poměry v bývalém sovětském bloku (protože právě zde došlo k nejvýraznějšímu uvolnění a otevření politických mechanismů), zjistíme, že se toto prohlášení nezakládá na pravdě. Tvrdit něco takového je neobyčejná nehoráznost. Nejsem si vědom, že by na pádu komunismu měly rozhodující podíl ženské organizace a feministické spolky (měly-li vůbec nějaký podíl). Na tomto základě si již dokážeme představit, v jakém duchu se ponesou závěry a návrhy řešení schválené na kongresu.
O čem se tedy jednalo? Kongres se zabýval těmito dvanácti body:
-
Chudoba
-
Vzdělávání a příprava na povolání
-
Zdraví
-
Násilí
-
Ozbrojený konflikt
-
Hospodářství
-
Rozhodování
-
Institucionální mechanismy
-
Lidská práva
-
Média
-
Životní prostředí
-
Ženy jako děti a dospívající
Jak vidno, kongres se až na jednu výjimku zaměřil na problémy, které se podle názvů tykají celé společnosti a nikoli pouze žen. Při bližším pohledu na jednotlivé body zjistíme, že byly aplikovány pouze na ženy a že vypsané problémy se podle feministek dotýkají především žen.
Teď tedy k nejvýznačnějším bodům.
1. Chudoba – ta je hlavně problémem žen. Nezávažněji jej pociťují ženy z rodin žijících ve venkovských oblastech závislých na zemědělství. Břemeno chudoby těžkne v důsledku rigidnosti rolí, jež jsou ženám připisovány, a v důsledku tendencí redukovat sociální pomoc a zabezpečení.
Doporučené postupy řešení: revize makroekonomické politiky, revize zákonů a správních postupů – zaručení rovných práv, vytvoření situace, kdy ženy budou mít přístup k úsporám a budou moci využívat kreditních mechanismů, a konečně provádět výzkumy zjišťující příčiny a odhalující mechanismy, jež vedou k feminizaci chudoby.
Problém chudoby však není především problémem žen. Je problémem celé společnosti. Kongres vymezil ženu jako minoritní skupinu, která nemá nic společného s širší společnosti. Zabýval se ženami jako samostatnou skupinou. Musíme si však uvědomit, že chudoba ve většině případů není problémem jednotlivce, nýbrž problémem vyšší sociální jednotky – rodiny. Rodinu v normálním stavu tvoří muž, žena a děti (dítě). Proto se dá – a musí – předpokládat, že chudoba rodiny postihuje jak ženu, tak i muže a děti. Dále se ve zprávě setkáváme s popisem skupin ženské populace, které jsou chudobou ohroženy či postiženy: ženy v domácnosti, opuštěné či rozvedené ženy, ženy na mateřské dovolené, nezaměstnané ženy a vdovy. To jsou však případy, jež můžeme aplikovat i na muže, a často to opět nejsou problémy samotné ženy, nýbrž celé rodiny.
Samostatnou kapitolou je výčet zvlášť ohrožených ženských skupin, jimiž jsou: romské ženy a dívky, drogově závislé ženy a dívky, ženy bez domova a pouliční prostitutky. Feministky na základě tohoto výčtu vyžadují vytvoření programů, které by těmto ohroženým ženským skupinám přímo pomáhaly. Asi si však neuvědomují, že skupinami ohroženými chudobou jsou především Romové, drogově závislí, bezdomovci (lidé bez domova) a prostitutky, ale i prostituti (to vše platí, přijmeme-li takovéto vymezení) a nikoli jenom ženy patřící do těchto skupin. Tvrzení, že v těchto sociálních skupinách jsou ohroženy především ženy, a vyžadovat na tomto základě nějaké programy přímé pomoci je elitářství a ne rovnost. Zkusme si představit, jaká vlna nevole by se zvedla, kdyby se podobný přístup prosazoval v rámci přímé pomoci mužům z těchto sociálních skupin.
2. Vzdělávání a příprava na povolání – v mnoha zemích ženy stále trpí diskriminací způsobovanou tradičními postoji, příliš časným manželstvím a těhotenstvím, nedostatkem škol a nevhodným, proti ženám zaměřeným vzdělávacím a výukovým instrumentům. Dívkám je stále znemožňováno kvalitní vzdělání vyššího typu, hlavně v exaktních a technických disciplínách.
Doporučené postupy řešení: zajistit rovný přístup ke vzdělání, odstranit negramotnost žen o 50 %, navrhnout a realizovat nediskriminující systémy vzdělávání a přípravy na povolání, realizovat vzdělávací reformy a podporovat celoživotní vzdělávání a profesní školení žen a dívek.
Když pomineme problém časného manželství a těhotenství, což je problém řešitelný pouze rozvojem celé společnosti, zůstává zde velmi zajímavá myšlenka nevhodného a proti ženám zaměřeného způsobu vzdělávání a výukových instrumentů. Jaké jsou ony způsoby a instrumenty znevýhodňující ženy? Nevíme. Není spíše třeba reformy celého systému školství, která by zlepšila způsoby výuky a používané instrumenty pro všechny? Asi ne, přestože by vytváření nových principů výuky pouze pro ženy vedlo k pohlavní segregaci ve školství, což by zapříčinilo stav, proti kterému feministky donedávna ostře protestovaly. Otázka znemožňování vyššího vzdělání v exaktních a technických disciplínách není ani tak způsobena společenským znevýhodňováním žen, jako spíše jejich nezájmem (nebo malým zájmem) o tyto vědní disciplíny. Stačí se podívat na situaci na pražské Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde je o studium ze strany dívek mizivý zájem.
České feministky zastoupené na kongresu otevřely jiný problém. Stěžovaly si, že počet žen vysokoškolsky vzdělaných je ve struktuře ženských pracovních sil pouhých 8,7 %, kdežto mužů je ve struktuře mužských pracovních sil celých 12,1 %. České feministky mají pocit, že tento stav zapříčiňují nějaké kvóty. Dokládají to skutečností, že celková úspěšnost přijetí na vysoké školy byla v roce 1997 pro ženy katastrofální – přijato bylo „jen“ 21 % přihlášených dívek. Neuvádějí však, jaké bylo procento u mužů, což je důležité, neboť operují číslem vycházejícím z celkového počtu přihlášených dívek a ne z počtu skutečně přijatých žadatelů. Vzhledem k tomu, že vysoké školy berou v průměru každého osmého žadatele (tj. 12,5 %), je toto číslo více než dobré. Z toho lze vyvodit, že české feministky by v našem školství uvítaly praktiku afirmativních akcí, neboť – jak se také zmiňují – ženy tvořily v roce 1997 „pouhých“ 43,8 % všech posluchačů vysokých škol. Jaké procento by tedy vyžadovaly? 50 %, 63 % nebo 80 % z celkového počtu posluchačů? Copak samotná cifra 43,8 % nesvědčí o tom, že je vše v pořádku a že možnosti dále se vzdělávat jsou pro všechny stejné? Obávám se, že o to zde nejde – jde o rovnost výsledků, ne příležitostí.
3. Zdraví – kromě všeobecných sdělení o tom, jak je zdraví důležité pro ženu (což jistě platí i pro muže), je zde obsažen i tento požadavek: právo na zdraví musí být ženě zaručeno ve všech fázích života stejně jako muži (sic!).
Doporučené postupy řešení: rozšířit ženám možnost využívat po celý životní cyklus odpovídající kvalitní a finančně dostupnou zdravotní péči, snížit mateřskou úmrtnost do roku 2000 nejméně o 50 %, vzbudit jak v ženách, tak v mužích odpovědnost za sexuální chování a navýšit finanční prostředky vynakládané na zdraví žen a na monitorování jejich zdravotního stavu.
Vzhledem k tomu, že právo na zdraví není nic, co by mohlo existovat, budeme požadavky feministek rozebírat z hlediska práva na zdravotní péči. Ta tedy musí být zaručena ve všech fázích ženina života, stejně jako je tomu u mužů. Cožpak není? Cožpak ženy dejme tomu od určitého věku právo na zdraví nemají? Mají je snad výlučně muži? Samozřejmě že ne. Předpokládat něco takového je již čistá paranoia. Navýšení finančních prostředků vynakládaných na zdraví žen – to je stejně elitářský požadavek jako v bodě 1. O této problematice nemá cenu se dále rozepisovat. Podívejme se tedy alespoň, co trápí české feministky: nemocnost žen je vyšší než nemocnost mužů, prodlužování střední délky života probíhá u žen pomaleji než u mužů. To, že prodlužování střední délky života u žen je pomalejší než u mužů, nepramení ze zanedbávání péče o ženské zdraví. Je to způsobeno tím, že střední délka života mužů byla velmi nízká, což bylo důsledkem velmi nezdravého způsobu život v době totality. Se změnou společenského klimatu a novým přístupem k životu a životnímu stylu je logické, že střední délka života u mužů poroste rychleji a časem tak vzhledem ke střední délce života žen dosáhne stejného poměru jako ve vyspělých státech.
Rozepisovat se o zbývajících devíti bodech jednání by už bylo zbytečné. Jsou vedeny v podobném duchu jako ony tři, jež jsme si uvedli: vytvářejí umělé problémy a navrhují neproveditelná řešení. Feministky za každým jevem objevujícím se ve společnosti až zázračně nacházejí diskriminovanou ženu. Ať jde o vzdělávání, chudobu, zdraví nebo cokoli jiného, vždy je postižena především ona. Feministky nechápou ženy jako součást společnosti; snaží se je vymezit nezávisle na společnosti, a tak vytvořit elitu, případně třídu se zvláštním posláním.
Kdyby byla všechna navrhovaná řešení uskutečněna v praxi, nevedla by k rovnosti, nýbrž k protežování jedné skupiny populace na úkor druhé. Muži i ženy si totiž jsou před zákonem a ve společnosti rovni, i když tomu feministky nevěří. Ale jak jsme si již několikrát řekli: rovnost příležitostí není rovností výsledků, jak by si feministky přály. Je to diskriminační požadavek, vedoucí vždy k nespravedlnosti, úpadku a násilí na skupinách obyvatelstva, který se jako červená nit táhne nejen pekingským kongresem a feministickým hnutím, ale i všemi levicovými ideologiemi, s nimiž se již historie setkala. K úspěchu pak není třeba osobních kvalit, ale schopnosti dostat se mezi vyvolené. A to šlo vždy způsoby, které rozhodně nelze považovat za chvályhodné.
9. 2. 2014 at 23:36
Sáro,zvažte variantu,že agresivní sexismus sem píše vládnoucí moc,aby konstruovala oponenturu.
10. 2. 2014 at 0:21
Milá Sáro, kdybychom nepoznali tolik hrozných věcí, které se v této oblasti dějí, také bychom si mysleli, že některé věci jsou paranoidní. Bohužel, nejsou. A buď budeme před nimi zavírat oči a umožníme jim dál tiše růst, nebo půjdeme s nepříjemnou pravdou ven. My jdeme tou druhou cestou, i když není vždy populární.
10. 2. 2014 at 14:35
Souhlas se Sarou, psal jsem to uz u prvniho dilu tohoto blabolu. Stejne tak se ohrazuji vuci zbytecnym, homofobnim vylevum, ktere se zde obcas objevi. Je samozrejme pravem provozovatele stranek publikovat cokoli uzna za vhodne, ale take si myslim, ze tohle nahrava snaham zamest cely problem opatrovnickeho soudnictvia ospod (nebot jen tam lezi, ne v zakonech) do krabicky „urazeni nasilnicti vecne nespokojeni… /dopln si/ otcove“ 🙁
10. 2. 2014 at 15:45
Díky, tuleni:-) for Střídavka: já bych vám tak ymohla vyprávět šílené věci, které zažili moji klienti. Mohla bych tady vytáhnout desítky šílených otců, desítky šílených matek, šílených rodičovských párů ba i prarodičů. Ale cílem není přeci generalizovat tyto případy na celou společnost a na jejich popisu zostudit celé jejich pohlaví. Cílem je dohoda mezi rodiči k prospěchu dítěte. To, že jste něco zažili, přeci neříká, že to nejde jinak. Takže tak:-) P.S. A tahle rádobyodborná práce je fakt hovadina na entou. A to i z metodologického hlediska, nehledě na obsah.
10. 2. 2014 at 23:49
Pokud bude řada matek pod vlivem feministických snah o své vlastní výhody, dohoda s nimi bude obtížná. Děkujeme všem, kdo demaskují feministickou snahu o nerovnost pod rouškou rovnosti. Typickým příkladem je odpor feministických spolků ke střídavé péči.
11. 2. 2014 at 19:10
Když vy máte pocit, že pokud je proti vám nějaká žena, nutně musí být feministka a naopak. Mimochodem: http://www.feminismus.cz/cz/clanky/aktivni-otcovstvi-tema-o-nemz-se-zacina-mluvit
A pokud budete číst pozorně, není to jen o podílu mužů na rodičovské dovolené (to by vám ostatně už nikdo nemohl říct ani popel), ale taky o tom, že obě pohlaví mají stejné schopnosti vychovávat děti. Tak už nevím, co by mohlo být víc prostřídavkové:-) A v rámci studia genderu (i když taky někdy nevím, proč tam je tolik studentů a jaké vlastně budou mít uplatnění) vznikají právě diplomové práce na téma společná výchova, střídavka ap. Pokud se bojíte organizací, které se zabývají pomocí týraným ženám, vězte, že to je taky poměrně nové téma, které si stejně jako to vaše hledá místo na slunci, jen mají lepší PR. I proto, že se soustředí primárně na oběti, nikoli na degradaci názorových oponentů.
12. 2. 2014 at 0:52
Feministické organizace rády zveličují problematiku domácího násilí a zároveň bojují proti střídavé péči: http://www.koordona.cz/novinky/detail-3-stanovisko-koordony-na-zavedeni-povinne-stridave-pece.html
12. 2. 2014 at 13:33
Sáro: jsi evidentně jedna z těch rozumných žen. Ten článek je z 30. listopadu 2007, co se za tu dobu (7 let) změnilo?
Naopak pod článkem, který uvedl Střídavka, jsou podepsané právě ty nejukřičejší feminacistické spolky.
13. 2. 2014 at 12:13
asi nemám na tuhle diskusi, škodíte si jen sami sobě. Ta zásadní poznámka byla o tom, že když budete ženy škatulkovat a posuzovat optikou zakomplexovaných chudáků, nemůžete je zároveň chtít za jednacím stolem. Ptáte se, co se za sedm let změnilo? Myslím, že víc než dost, jen to jde pomalu, uznávám. Stejně jako trvalo desítky let, než se začalo seriózně mluvit třeba právě o domácím násilí. Zkuste se na to podívat naopak – aneb, proč jsem feministka, i když ctím rodinné hodnoty:-P tohle je video z roku 2010 a nezměnilo se taky skoro nic:-( https://www.youtube.com/watch?v=V4UWxlVvT1A
14. 2. 2014 at 9:51
Sáro: víš v čem je problém, že asi niko nechce sedět za jednacím stolem v roli automaticky druhořadého a sbírat drobky od někoho, komu se rovnoprávnost hodí, jen když je to pro něj výhodné.
Jinak hezké a docela vtipné video, celkem tuším to, co tím chtěli autoři říct. Má však jeden velmi malý, zanedbatelný problém, jeho reálný obraz, tak jak jej autor popisuje na opačném pohlaví (alespoň v ČR), totiž neexistuje. Je to jen modla feministických sdružení, které se to takto snaží presentovat a podsouvat na veřejnosti.