Marcela Tobiášová

Jako malá holka jsem byla přesvědčená, že být ženou je výhoda. Procházejíc se s mou maminkou po náměstí, registrovala jsem závistivé pohledy žen a obdivné pohledy mužů. Máma svůj šarm využívala nejenom k tomu, abychom měli banány (ano, ty stále omílané banány) a mandarinky, ale i toaleťák a prací prášek, řezník pro ni míval přichystáno libovější plecko a někdy i hovězí roštěnec.

Pamatuju si, jak jsme šly s tetou po Deštné, máme tam chalupu, bylo mi asi osm a zastavila nás nějaká paní. Jediné, co jsem z rozhovoru zaznamenala, bylo toto:

„Ten František ale měl štěstí, že potkal Růženu. Žádná jiná by ho nezkrotila.“

Vysvětlení – František je můj táta, Růžena moje máma.

Tenkrát jsem tomu moc nerozuměla. Táta mi nikdy nepřišel zkrocený. Naopak – u nás byl táta tátou, s ním se moc nediskutovalo. Byl to on, kdo měl hlavní slovo, býval hodně v práci a nebo lezl někde po horách. Dokázal pěkně „zapařit“ a to ho potom maminka budila až v poledne a měla nachystaný vývar.

Aby nedošlo k mýlce, mamka není žádná domácí puťka. Jen používá ženskou intuici a ví, jak ji využít. Ví, že v životě platí něco za něco (ať chcete nebo ne, je to tak) a taky to, že ustoupit znamená někdy posunout se vpřed. Že se má využívat toho, co je vám dáno, a netrvat na tom, co mít nemůžete.

O to samé se snažím taky.

Vím, že mě jiné matky sežerou, ale mateřská dovolená patřila k mému nejúžasnějšímu období života. Jasně, děti řvou, ale potom taky spí. Pár měsíců neděláte nic jiného, než krmíte, přebalujete, posloucháte, jestli to dítě dýchá. No a co? Jsme k tomu uzpůsobené, je to pro nás přirozené, pro ženu je přirozené mít dítě. Když poslouchám dnešní budoucí nebo čerstvě nové tatínky, jak mluví v množném čísle: „budeme rodit, my jsme si prdli, tuňuňu kdepak máme kolínko?“ nemůžu se ubránit pocitu, že je něco špatně. Dnes jsem četla nabídku kurzů u nás ve městě: Kurz kojení (co to proboha je, budou se učit strkat bradavky do pusy?), Kurz osobního rozvoje, Jak mluvit s vnitřním kritikem, kurz Jak zvládnout zlobivé dítě. Tak si říkám, že kdyby ty maminky místo času na kurzu rozvíjely třeba kuchařské umění, udělaly by líp (Chlap přijde domů, dostane najíst a sekne manželce poklonu, jak je skvělá. Pak si manžel vezme dítě ven a manželka si v klidu přečte knížku a nalakuje nehty.) Netvrdím, že ženský se hodí jenom k plotně. Tvrdím, že ženám vaření sluší.

Vnitřího kritika neuslyšíte, když nebude mít co kritizovat. Dneska se všichni v sobě nimrají a přitom je to tak jasné. Jsme si rovni – ženská i chlap. Matka i otec, k plození jsou potřeba oba. Nejsem něco víc, protože jsem porodila. Jsem ráda opečovávána, jsem fyzicky slabší, dřív unavená. Jsem žena, chci, aby mi muži otevírali dveře a dávali mi přednost, ideálně všude, ve frontě, v čekárně i v zácpě na silnici. Vezmu-li na sebe tričko s výstřihem, chci, aby byl výstřih vidět, a když to nechci, obléknu se do beztvarého svetru. Pokud dítě zlobí, můžu za to já, já matka, která je s ním doma právě kvůli tomu, aby ho vychovávala.

Znám spoustu chlapů, kteří se o děti postarají. Moje nejlepší kamarádka šla do práce po šestinedělí, dceru vozila na hlídání k jednomu manželskému páru, stejně jako syna, který se narodil rok a půl po své sestře. Se svým manželem se o domácnost starali a starají rovným dílem – a taky oba přispívali a přispívají do rodinného rozpočtu. Ona je pořád ženskou, nevyrazí bez podpatků a upravených vlasů, a on je pořád chlap, je chlapem, když vyzvedává děcka z kroužků a je chlap i doma u sporáku, kde chystá úžasné steaky, je chlap, protože si všimne, že jsme dopily víno a doleje nám, je chlap, protože umí nasekat dřevo a opravit auto, a moje kamarádka je žena, která ho za to obdivuje. Jsou totiž věci, které nezvládne a ani se o to nesnaží.

Návod na dlouholeté spokojené manželství vidím u svých rodičů. Táta se mnou neprobíral menstruaci a máma vždycky, když jsem něco chtěla, říkala: „Musíme se zeptat táty.“ Táta je dodnes chlap a máma ženská, mám na to i důkaz – video z bráchovy svatby. Je po půlnoci, hosté tak všelijak poposedávají a postávají u parketu a uprostřed tančí – oni dva. Táta mámu vede a ona mu důvěřuje, ví, že jí nedovolí spadnout nebo zavrávorat, a tak to má být. Muž a žena, ona a on, dokonalé spojení.

Převzato z MARCELATOBIASOVA.BLOG.IDNES.CZ