Jana Herinková
Je to zhruba rok, co jsem psala článek o tom, jak můj přítel PŘIŠEL O MOŽNOST VYCHOVÁVAT SVÉ DVĚ DĚTI. A to i přes to, že je mnohem kvalitnějším a, nebojím se říci, i mnohem více milujícím rodičem, než jejich matka. V té době jsme čekali na pozvání k odvolacímu KRAJSKÉMU SOUDU V PLZNI a doufali, že tam budou lidé o něco málo moudřejší, lidé, pro které není „zájem dětÍ“ pouhá fráze. Bohužel, názor, že nejlepším a jediným kompetentním rodičem je pouze matka, panuje i tam, a proto na kraji opět nehleděli na prokázané skutečnosti a pouze potvrdili rozsudek z okresu.
A tak šel čas, děti žily dál s matkou. Strádaly psychicky, fyzicky. Pravidlem se stalo, že zatímco předávání ve středu bylo pokaždé provázeno scénou, nebo bylo matkou zrušeno, na víkend se děti nerozpakovala předat i nemocné, s teplotami atd. Přes zimu jsme byli na pohotovosti častí hosté, v lékárně taktéž. Při předávání dětí o nemoci nikdy nepadlo ani slovo, provalilo se to pokaždé až doma. Zkoušeli jsme několikrát děti vrátit a domluvit přesunutí styku, aby se u matky vymarodily a nenakazily ty mé, ale pokaždé bylo odmíntuto. Opačně taktéž. Pokud marodili moji chlapci, i přesto si přítel své děti musel vyzvednout. Hrozilo, že ho nařkne z nezájmu, jiný termín odmítla dát. Řešili jsme to mnohokrát, obě varianty.
Říkám si, co je to za matku, jak jí může záležet na vlastních dětech, když je pošle na návštěvu nemocné, nebo zdravé do prostředí, kde se akorát nakazí. Ani se nezajímala, jakou nemoc doma vlastně máme. čemu je vystavuje. Nehledě na to, že nemocní potřebují klid, což by jako zdravotní sestra měla znát. A co na to ospoďačka? Zastánkyně práv dětí? Ta doporučila, aby otec čas styku s dětmi trávil mimo domov. Jak prosté. Snazší, než napomenout matku, hazardující se zdravím svých dětí, je doporučit otci, ať je vezme jinam. A co když nemá kam? A není tahání nemocných dětí kamkoli zdraví ohrožující?
S tímto jsme bojovali opravdu celou zimu, a také na jaře, a nejen s tím. Psali jsme nesčetné dopisy na soud ohledně střed bez dětí, a nesčetné dopisy na OSPOD, když nám matka dělala naschvály a stále používala jako zbraň nezletilé, respektive otcovu lásku k nim. Nic nikam nevedlo, všechna soudní stání byla zas a znova jen fraškou. Pokud matka nemůže děti předat otci ve stanovenou dobu, je chudák, zaměstnaná samoživitelka, je třeba chybu odpustit a předávání uzpůsobit. Má-li tentýž problém otec, je soudem peskován pro neschopnost. Ve výsledku to došlo tak daleko, že paní soudkyně Mgr. Žižková dospěla k názoru, že by se ty nešťastné středy měly zrušit. Matka byla pro, nebo alespoň pro posunutí začátku styku na šestnáctou hodinu odpolední. Otec chtěl čas, jenž mu náleží, spojit ve čtyři dny, na prodloužený sudý víkend. Bohužel neuspěl. Ani u odvolacího krajského soudu. Příliš to připomínalo střídavou péči. Vše skončilo, jak si matka přála, začátek středečního styku byl přesunut na šesnáctou hodinu odpolední. Prý bude mít čas děti v klidu a beze spěchu otci předávat. A co víc, u odvolání padla věta, že pokud by soud vyhověl otci, neměla by matka s dětmi žádný společný víkend. Opravdu ti lidé vědí, co vlastně rozhodují? Dle mého názoru si to někteří ani nepřečtou.
Drahé a únavné soudní řízení, upravující předávání dětí, však nemělo vůbec žádné výsledky. Matka děti začala předávat občas doma, občas je předal její přítel před MŠ. Jejich navracení ve čtrtek dokonce neproběhlo vůbec tak, jak je dáno soudem. Pokaždé se děti snažíme předat v bydlišti matky a pokaždé je vezeme do MŠ. Paní nebere telefon, zvonek nemá (otázkou je, zda by otevřela), a co s dětmi, když člověk musí do práce? OSPOD toto odmítá řešit, stále jedna a tatáž ohraná písnička: pokud jeden rodič selže, nahrazuje jej druhý. Tím, že jsme, respektive jejich otec, děti od matky převzali, převzali jsme i odpovědnost. A co když matka hází klacky pod nohy, umyslně ztrpčuje život? To je přece v naprostém pořádku, tatínku, zatni zuby, polkni nadávku a starej se. A nedej bože, když nastane situace, kdy mi potřebujeme, aby paní polevila a malinko vyšla vstříc. Za prvé, odpověď zásadně po internetu, vyjímečně SMS, přijde velice dlouho, pokud vůbec přijde. Za druhé, vždy obsahuje něco typu, že takto to není v rozsudku, proto v žádném případě. Jak to, že je tohle možné, jak to, že tohle všechno jednomu člověku prochází? Nikdo nepozná faleš a klam, každý věří chudince mamince, co se nebojí nevyzvednout výživné a pak běžet na soud, jaký je otec neřád, že neposlal chudinkám dětičkám vůbec nic.
Pomalu rezignujeme, začíná to být bezútěšné. Děti už u nás pomalu nechtějí být, masáž mozku, jakou dostávají doma, se začíná projevovat. Holčička sice pláče, že nechce za maminkou, že chce být u nás, ale zeptáme-li se jí my, nebo i psycholog, není schopna pořádně odpovědět. Je jasné, že se dívka u maminky trápí, nemá se dobře, strádá, ale ani odborník nemá čeho se chytit, žádnou informaci, která by zvrátila, nebo alespoň zlepšila stav věci. A chlapeček? Ten miluje svého „strejdu“, o kterém tvrdí, že je jeho pravý táta, také se k němu podle toho tiskne, oslovuje ho zdrobnělinami, zatímco jeho opravdový tatínek na to kouká, mačká sevřenou pěst v kapse a nedokáže to změnit. Synek k němu totiž moc nechce, nepřijde se přitulit, ani si s tatínkem nechce hrát, vždy se jen usměje a uteče. Radši si hraje s nevlastními sourozenci, nebo si jde povídat s tetou (se mnou). Táta jako by nebyl, je přece zlý, jen bije děti, pije pivo a křičí. Má to pěkně naučené a říká to i mezi dětmi. Jen ti moji kluci vědí, že je to hloupost a neustále mu to vyvrací. On totiž jejich nevlastní taťka takový vůbec není, bere kluky ven, kočkují se, zajímá se o věci, co se staly ve škole a ve školce, chodí s nimi na kroužky. Také občas dostanou výchovnou na zadek, ale není to bití, jen upozornění, že tohle už je moc.
Rádi bychom měli klid a chtěli bychom, aby přítelovy děti měly klid. Aby byli spokojené, šťastné a nic jim nescházelo. Jenže to nejde. Kdyby se o ně alespoň jejich matka začala pořádně starat, ale to je také utopie. Má to doma zmáknuté, děti se doma ráno samy oblečou, namažou si rohlíky s máslem, natočí vodu do hrnku, zatímco maminka spí nebo pije kávu a pokuřuje. Že by v pěti letech neměly brát ostrý nůž do ruky? Ale co, ji to bolet nebude, až se říznou. Že by neměly mýt nádobí? Přece co se v mládí naučíš… Když mají přes den hlad, samy se obslouží, s chutí mi to každou chvilku ukazují, jak jsou šikovné. Ano, jsou, protože musí. Protože jejich mamka si to takhle zařídila. To jen já kolem nich běhám, k snídani peču buchty a nalévám kakao, nepřeju si, aby pracovaly v mé kuchyni. Pomoci ano, ale ne dělat to každý den. Děti si mají hrát, rozvíjet se a ne dělat za mámu domácí práce, vytírat, zametat, připravovat jídlo. A nejhorší na tom je, že tohle sociálka nevidí. Vidí jen uklizený byt, co si děti zřejmě uklidily samy, a spokojenou rodinku. Protože maminka je za odvedenou práci vyjímečně pochválí, nekřičí jako jindy, no a to je přece důvod k radosti, nebo ne? Zní to jako doměnka, ale bohužel, psychotesty mluví jasně. Tohle všechno děti dělají, doma musí pracovat, mají zakázáno si hrát s hračkami, mají často hlad. Na víkendy skoro nikdy nejsou doma, jsou u táty, nebo je maminka pošle k babičce, do domku, kde trpí zimou, špínou a pravidelně se vrací zavšivené. Domácí prostředí není pro výchovu dětí vůbec vhodné. Jenže jiným způsobem, než jak to potřebuje vidět OSPOD. Bohužel.
Jsme tedy zřejmě na konci cesty, nemáme už žádnou naději, jak zajistit, aby se děti měly lépe. Došly finanční prostředky, abychom si mohli dovolit právního zástupce a pravidelné návštěvy u psychologa, zatímco jejich vykutálené mamince, které advokáta platí majetný tatínek, vše prochází, každý jí jde na ruku. A ti, co vědí, jaká opravdu je, jsou bezmocní. Co nyní? Klid zřejmě nebude nikdy, paní si zas a znova bude vymýšlet podrazy, zas a znova se bude pokoušet vytáhnout z nás co nejvíce peněz. Ne pro děti, ale pro sebe, aby mohla chodit za zábavou, popíjet dobré pití, jíst dobré jídlo a občas si dopřát i nějaké to jiné pochutnání, co smí mít každý u sebe jen pro vlastní potřebu…
15. 10. 2013 at 20:15
Jano, klíííííd. neberte si ty trochu zhrzené útoky osobně. Všichni jsme tady nějak postižení svými problémy, tak tohle ignorujte a vybírejte si z příspěvků to, co vám může nějak prospět.
15. 10. 2013 at 21:54
Jano, neberte si ty věci osobně. Samozřejmě, že jste žena a reagujete na věci jinak než muž. A odlišnosti mezi mužem a ženou mohou být pozitivní. Každý tomu dává něco jiného – muž trochu více racionální přístup a žena více emocí, někdy možná zbytečně mnoho. Každopádně já vám děkuji za váš článek, za váš pohled na věc a za to, že podporujete svého muže a jeho děti.
16. 10. 2013 at 15:30
Pro ForU: Ve svém příspěvku z 14.10.,12:22 autorku článku docela kritizujete, označujete ji za málo empatickou, neschopnou objektivního pohledu, neschopnou přijmout „jiný“ výchovný přístup matky dětí, … Kdybyste stejně „důkladně“ a objektivně, netaujatě zanalyzoval sebe v příspěvku z 15.10., 16:29, musel byste v hodnocení dopadnout mnohem hůře než autorka. Nechápu, že oba příspěvky napsal jeden člověk.
16. 10. 2013 at 15:35
Jano, jsem muž a mohu Vás ubezpečit, že můj „chlapský“ pohled na diskutovanou věc je stejný jako ten Váš ženský. Děkuju Vám za článek. Hodnotím jej naopak jako velmi objektivně podané svědectví. A to jak o samotném případu dětí, jejich opatrovnictví, tak rovněž o většinovém působení našich soudů.
16. 10. 2013 at 16:09
Pro Michala24. Tak se pusťte do analýzy mé osoby. Kde nerespektuji odlišný výchovný přístup matky mých dětí? Kde ji kritizuji, že mi dává děti nemocné? Kde kritizuji, že jsou děti od ní hladové, zavšivené, že se o ně řádně nestará? Nikde. Jen jsem napsal, že je to svině. A blbá svině. A za tím si stojím, což ale nijak nezmenšuje můj respekt k jejím výchovným přístupům k dětem, pokud vůči nim nepáchá trestné činy, jakože páchá. A i když se dopouští trestných činů vůči dětem, přesto ji respektuji jako matku, která má právo na rovnocennou péči o děti a vlastní rozhodování o tom, co s dětmi dělá, opět vyjma páchání trestné činnosti. Až maminka vašeho dítěte přinutí vaše dítě spáchat trestný čin s úmyslem způsobit vězení vám, pak jsem zvědav, jestli si udržíte tak vysoký respekt k její roli matky jako já.
16. 10. 2013 at 16:21
ForU: Myslím, že problém chování žen v dnešní době není jen v nějaké genetice a hormonech, ale také v jejich špatné výchově v rodinách. Svině je svině. Ale máš pravdu, že boj s blbou sviní je jednodušší než boj s inteligentní, vychracou sviní, která má své zločiny promyšlené krok po kroku. A když je krok před tebou, tak je to marný boj. A když má člověk proti sobě nejen tu svini, ale i OSPOD, soudkyně tak by ten boj už davno vzdal kdyby …. se nejednalo o jeho VLASTNÍ DĚTI
16. 10. 2013 at 18:36
pro DBX: je to jednak výchovou, ale i systémem, který umožňuje sviním být sviněmi beztrestnými. Dokud sviňárny budou úspěšnou a beztrestnou strategií, jen pokvetou.
16. 10. 2013 at 19:43
Bohužel chobotnice nuluje chyby blbé svině.
17. 10. 2013 at 10:39
Pro ForU: Nechci se hádat. Mám za to, že naše základní idee jsou stejné, rovněž tak pohled na danou problematiku. To, co mi na Vás vadilo (a vadí) je, že všechno víte nejlíp, vytvoříte si nějakou představu a dle Vás je jediná možná. A to nejen ve svém vlastním případě, ale třeba taky v případě, který popsala autorka článku. A to přesto, že zdaleka nemáte dostatek informací k tomu, abyste mohl takto razantně vystupovat proti autorce a podezírat ji z neobjektivity. Přimlouval bych se za více tolerance a pokory. Hlavně vůči lidem, kteří to myslí dobře a jsou schopni rozumně uvažovat i jednat. Nemám přitom žádné pochyby, že autorka Jana je právě takovým člověkem.
18. 10. 2013 at 16:34
Michale, tak tenhle typ kritiky bych u sebe nečekal, protože cíleně pracuji vždy se snahou vidět věc z obou stran a navíc mám zásadu, že i dva protichůdné názory mohou být oba pravdivé a správné. Zvláštní, že na tebe působím zcela jiným dojmem. Musím se nad tím zamyslet, proč…