Stridavka.cz

Krajské soudy hrají v opatrovnické justici zásadní roli. Jsou soudem druhé instance, proti jejich rozhodnutí nelze podat dovolání a je tedy změnitelné pouze ústavní stížností. Do té doby je však pravomocné a vykonatelné. Tyto soudy tak mohou více méně definitivně změnit rozhodnutí okresních soudů, a to k lepšímu i k horšímu. Je proto mimořádně důležité, aby zde soudily skutečně kvalifikované a nezaujaté osoby, nepřekrucující právo a respektující stejnou měrou práva dětí i obou rodičů. V případě vícero soudkyň, ale i některých soudců Krajského soudu v Plzni však o tom lze mít přinejmenším silné pochybnosti. Vyplývá to z již dříve publikované NÁMITKY PODJATOSTI i z této další, kterou pro vaši informaci, poučení a možná i inspiraci zveřejňujeme:

Krajský soud v Plzni
Veleslavínova 40
306 17 Plzeň

Dne 4. ledna 2012

Věc: Námitka podjatosti

Vznáším námitku podjatosti všech soudkyň a soudců občanskoprávního úseku Krajského soudu v Plzni. Jedná se o následující soudkyně a soudce: Alena Polednová, Jana Šalomounová, Martin Šebek, Zdeněk Jeřábek, Eva Kotrbatá, Nataša Loužilová, Eva Vydrová, jakož i o všechny ostatní soudkyně a soudce občanskoprávního úseku zdejšího soudu.

Námitku vznáším do všech řízení vedených zdejším soudem, v nichž jsem účastníkem, zejména pak, nikoliv však výlučně, do všech řízení týkajících se výchovy a výživy mého syna Karla Hodiny, nar. …, bytem …, Praha 3, jež jsou u prvoinstančního Okresního soudu v Sokolově vedena pod sp. zn. …

Se zřetelem na zjevný poměr těchto soudkyň a soudců k věci, jakož i k pravděpodobně získanému poměru (averzi) k účastníkům, je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

Jsme zde svědky poměru k věci, kdy tyto soudkyně a soudci zastávají evidentně názory, jež předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský charakterizoval takto: „Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka.“

Tento diskriminační postoj podložený pověrami, kdy dítě je považováno za majetek matky, je zjevně neslučitelný s Listinou základních práv a svobod, která v článku 3 odstavci 1 garantuje základní práva a svobody (tedy i právo ochrany rodinného života a právo péče o děti a jejich výchovy) všem bez rozdílu pohlaví. Podjatost těchto soudkyň a soudců spočívá právě v nevyváženém a zaujatém postoji k věci s ohledem na pohlaví rodiče.

Z dále uvedených skutečností též vyplývá, že tyto soudkyně a soudci pravděpodobně získali averzi ke mně jakožto osobě, která důrazně vystupuje proti takovým diskriminačním praktikám soudů, a toto se zřejmě projevuje i v jejich poměru ke mně.

S ohledem na hrozící podjaté působení těchto soudkyň a soudců v dalších řízeních, v nichž jsem účastníkem, je proto namístě, aby byli z jejich projednávání a rozhodování nadále vyloučeni.

V podrobnostech k jednotlivým osobám soudkyň a soudců uvádím následující:

1. Alena Polednová, Jana Šalomounová, Martin Šebek

Typickým příkladem poměru k věci jsou názory těchto tří soudců. Matka mého syna Hana Hodinová jej za podpory soudu vytrhla ze svého domova, což mělo za následek mimo jiné to, že syn nemohl od roku 2008 trávit doma žádný ze Štědrých dní. O Vánocích roku 2008 a 2010 nebyl doma dokonce ani jeden den. Nyní matka navrhovala, aby o Vánocích 2011 byl syn doma jen několik hodin – až od odpoledne 26. prosince. Jmenovaní soudci však tuto situaci komentují zcela nepochopitelně tak, že „matka se snažila otci vyhovět a na jeho návrhy v rámci různých dohod ohledně úprav práv a povinností k nezletilému přistupovala vstřícně“.

Okresní soud v Sokolově se snažil situaci posledních let alespoň částečně napravit tím, že synovi umožnil trávit Vánoce roku 2011 včetně Štědrého dne ve svém domově. Krajský soud v Plzni však rozhodnutím shora uvedených soudců toto usnesení změnil tak, že syn opět nemohl být doma na Štědrý den. Tvrdí dokonce, že je žádoucí, aby syn strávil Štědrý den stejně jako v předchozích letech. To je projevem zjevné zaujatosti, diskriminace a svévole. Dítě vytrhneme z jeho domova a údajnou nemožnost nápravy zdůvodníme tím, že dítě již je vytržené. Čímž daný stav jen ještě více zakonzervujeme.

Zcela licoměrné je pak tvrzení, že „je třeba na jakékoli změny přistupovat citlivě a dítě na změnu v dosavadním způsobu prožití připravovat“. Když Krajský soud v Plzni sám bezohledně změnil synovi způsob prožití Vánoc jen těsně před Štědrým dnem.

Vykonatelné usnesení Okresního soudu v Sokolově bylo vydáno již v listopadu. Syn tedy byl již měsíc předem připraven na to, že bude tentokrát konečně trávit Vánoce doma, a těšil se na to. Naproti tomu usnesení Krajského soudu v Plzni bylo účastníkům doručeno jen několik dní před Vánoci a ještě 23. prosince nebylo dotazem na stav spisu zřejmé, zda bylo skutečně řádně doručeno všem účastníkům a které usnesení je tedy vykonatelné. Mezi rodiči proto vznikl spor o vydání syna. Ten byl nakonec z rozhodnutí jmenovaných soudců těsně před Vánoci vystaven náhlé změně v jím očekávaném způsobu prožití Vánoc ve svém domově.

Způsob této změny pak vyznívá jako šikana vůči mé osobě ze strany zmíněných soudců (pokud neuvažujeme variantu, že o svém rozhodnutí vůbec nepřemýšleli). Pro „styk“ syna s otcem totiž vyhradili čas pouhých 29 hodin, přičemž předání na začátku i na konci bylo stanoveno v bydlišti matky, vzdáleném 2,5 hodiny cesty od synova domova. Syn ve svém věku spí 11 hodin denně. Aby tedy mohl syn prožít alespoň část Vánoc doma, což bylo pouhých 13 hodin bdělého stavu, musel v průběhu dvou dnů strávit 5 hodin na cestách. Otec pak dvojnásobek tohoto času – celých 10 hodin. Matka naproti tomu nemusela ani vyjít ze svých vrátek.

Byla to však matka, která rozbila synovi rodinu a odstěhovala se z blízkosti dosavadního společného bydliště, ačkoliv zde měla zaměstnání a dokonce i vlastní byt. Tím za podpory soudu výrazně zkomplikovala zachování péče obou rodičů synovi. Čímž v tuto chvíli trpí zbylí členové rodiny – otec a syn.

Zaujaté postoje shora uvedených soudců k tomu bohužel jen napomáhají.

2. Zdeněk Jeřábek, Eva Kotrbatá, Nataša Loužilová

Postoje těchto soudců jsou zjevně podjaté a diskriminační vůči otcům ve prospěch matek. Cituji ze spisu: „Aby mohlo být vydáno nové předběžné opatření, kterým by byla matce uložena povinnost odevzdat nezl. Karla do péče otce, muselo by být prokázáno, že matka závažným způsobem porušuje své povinnosti řádně se o nezletilého starat a že je tak ohroženo zdraví nebo život dítěte.“

Ponechejme stranou, že pro nařízení předběžného opatření není nezbytné skutečnosti prokazovat, postačí je osvědčit. Mnohem důležitější je vyslovený názor, podle něhož otec může o dítě pečovat, jen pokud matka ohrožuje zdraví nebo život dítěte. S tak hloupým postojem se dnes už nepotkáváme často ani v opatrovnické justici. Jedná se totiž o typický příklad pověry v rozhodování soudů, kritizované předsedou Ústavního soudu, jakož i diskriminace podle pohlaví zakázané Listinou základních práv a svobod. Podjatost je zde více než zřejmá.

Soudy mají ve svém rozhodování posuzovat kritéria daná zákonem, mimo jiné dbát zachování práva dítěte na péči obou rodičů, jakož i dalších podmínek daných § 26 odst. 4 zákona o rodině (rozvoj vloh, schopností a vývojových možností dítěte apod.). Žádný zákon přitom neurčuje a ani nemůže určovat, že dítě lze svěřit do péče otce, jen když matka ohrožuje zdraví nebo život dítěte.

Soud tedy musí v každé situaci hledat takové řešení, které co nejlépe zachová dítěti péči obou rodičů a další podmínky dané zákonem – rozhodně bez ohledu na pohlaví rodiče.

Jmenovaní soudci přitom zcela ignorovali, že syn má mnohem lepší možnosti svého osobnostního rozvoje ve svém domově u otce. Na rozdíl od prostředí u matky zde již nyní navštěvuje (v rámci omezených možností) výběrovou školku a má šanci v podobném vzdělání pokračovat i dále. Mimořádnou důležitost myšlenkového rozvoje právě v tomto věku podtrhují i výsledky současných výzkumů. Podle nich dětský mozek zakládá 75 % všech neuronových synapsí (spojení) do věku 7 let a z toho 50 % vznikne dokonce do věku 5 let.

Jmenovaní soudci zcela ignorovali i to, že svým přístupem v souladu s § 26 odst. 4 zákona o rodině mnohem více respektuji právo dítěte na péči obou rodičů. Na rozdíl od matky, která se ve všech svých návrzích soudu i svým praktickým chováním snaží již tak omezenou možnost otcovy péče ještě více omezit.

Jmenovaní soudci zcela ignorovali i názor dítěte, který syn vyjádřil v pohovoru s pracovnicí OSPOD, totiž že chce trávit více času s otcem.

Další názory shora uvedených soudců jsou ve srovnání s tímto již podružné a jen dokreslují jejich podjatý postoj. Jedná se například o nerespektování možnosti otce udělit zmocnění dle § 31 a násl. občanského zákoníku, která je dána přímo zákonem a nevyžaduje tedy jakési „umožnění“ soudem. Nebo postoj alibisticky tvrdící, že „v žádném rozhodnutí… nebylo uvedeno, jaké oblečení má matka nezletilému synovi předávat“. Je tedy v pořádku, když matka, která je povinna syna na „styk“ řádně připravit, jej na dobu několika dní předá bez jakéhokoliv náhradního oblečení (spodního prádla apod.)?

Pokud jsou však jmenovaní soudci zaujatí ve prospěch matek, o čemž svědčí i jejich tvrzení v úvodu, pak bude zřejmě dle nich u matky v pořádku téměř cokoliv.

3. Eva Vydrová

Tato místopředsedkyně Krajského soudu v Plzni pro občanskoprávní úsek neváhala okamžitě poté, co v roce 2010 Ústavní soud ČR podpořil střídavou péči i při nesouhlasu jednoho rodiče (obvykle matky), přispěchat se svým negativním komentářem: „Prozatím mohu říci, že si rodič, který usiluje o střídavou péči, v žádném případě nemůže ze stanoviska ÚS automaticky dovodit, že soud jeho návrhu vyhoví.“ Již z toho je zjevný její zaujatý postoj proti většímu rozšíření péče obou rodičů a podporující tedy dřívější zaběhanou praxi (svěřování dětí do péče pouze matek).

V záležitosti mého syna pak Vydrová jménem Krajského soudu v Plzni vyřizovala stížnost, kterou soudu adresovalo několik desítek občanů. Tato stížnost poukazovala na zlozvyk, kdy je péče jednoho rodiče omezena předběžným opatřením, byť tento rodič má o výchovu dítěte zájem. Taková předběžná opatření protahují nevyváženost výchovy obou rodičů po celou dobu soudního řízení a mohou tak prejudikativně ovlivnit i jeho výsledek (např. tím, že dítě odvykne od jednoho rodiče či více přivykne k druhému nebo k jeho prostředí).

Součástí stížnosti byl i podnět k podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudkyň působících v této kauze, neboť svým postupem ohrožují důvěru zejména v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (§ 87 zákona o soudech a soudcích).

Místopředsedkyně Vydrová se však pokusila stížnost občanů (sp. zn. Spr …) odbýt tvrzením, že „Vaše podání … bylo postoupeno k dalšímu opatření předsedovi Okresního soudu v Sokolově“. Poté ji jeden z občanů upozornil, že stížnost a podnět k podání návrhu na zahájení kárného řízení se dotýkaly i pracovnic Krajského soudu v Plzni a není tedy možné, aby podání v této části vyřizoval předseda podřízeného soudu.

Teprve poté se Vydrová ke stížnosti vyjádřila. Aniž by se vypořádala s argumenty v ní uvedenými, uvedla pouze, že neshledává žádné kárné provinění ani důvod pro zahájení řízení o kárné odpovědnosti, že není oprávněna přezkoumávat postup soudu a že se tímto podnětem nebude dále zabývat.

I z tohoto přístupu Vydrové je zřejmá její zaujatost, kdy nehodlá jakkoliv řešit diskriminační postup svých podřízených a de facto jej tím kryje.

4. Ostatní soudkyně a soudci občanskoprávního úseku

Jestliže existuje takováto zjevná podjatost u místopředsedkyně soudu, je pravděpodobné, že obdobným způsobem budou v opatrovnických řízeních postupovat i další soudkyně a soudci jí podřízeného občanskoprávního úseku. Byť by se jednalo o jinak kvalitní soudkyně a soudce, prokazující své kvality v jiných druzích občanskoprávního řízení. Ostatně vidíme na shora uvedených případech ad 1 a 2, že tito soudci jsou v opatrovnických řízeních zjevně též „postiženi“ podjatostí, kterou projevuje jejich nadřízená.

Americký profesor Stephen Baskerville, PhD ve své studii „Nebezpečný rozmach genderové politiky“ mimo jiné říká:

„Jen málokdy se stane, že se veřejná politika ocitne v přímém rozporu s neoddiskutovatelnou pravdou, tedy kdy dosáhne bodu, že se příčina problému vydává za jeho řešení a naopak. Soudci jsou si vědomi, že nejnebezpečnějším prostředím pro děti jsou domovy s jedním rodičem, které ale právě oni sami vytvářejí, když v rozvodovém řízení eliminují otce. Jen málokdy ale při odstraňování otce váhají, neboť vědí, že je nikdy nikdo nepovolá k zodpovědnosti.

Naopak, kdyby tak nečinili, mohli by být potrestáni feministkami, které ovládají právnické asociace a byrokracie sociální práce, jejichž provoz a dotace závisí na stálém „přísunu“ zneužívaných dětí. Byrokracie se často rozmnožují tak, že vytvoří právě ten problém, kvůli jehož řešení vlastně existují. I když to zní děsivě, nemůžeme se vyhnout závěru, že jsme vytvořili armádu úředních osob, které mají právně podložený zájem na zneužívání dětí.“

České internetové servery zabývající se hlouběji problematikou opatrovnického soudnictví (K213.CZ, STRIDAVKA.CZ, ADIKIA.CZ a další) hovoří v této souvislosti poměrně často o tzv. opatrovnické mafii. S odkazem na veškeré shora uvedené skutečnosti proto nelze vyloučit, že podobně se chovající neformální struktura může existovat i v rámci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Plzni pod vedením místopředsedkyně soudu Vydrové. Třeba i bez toho, že by si dotyční vždy uvědomovali veškeré souvislosti („vždyť přece takhle se to dělá vždycky“).

Je proto namístě podání námitky podjatosti i vůči ostatním soudkyním a soudcům občanskoprávního úseku Krajského soudu v Plzni.

Důkazy k tvrzením ad 1 – 4:

a) obsahem spisu … vedeného Okresním soudem v Sokolově
b) obsahem spisu … vedeného Krajským soudem v Plzni

V návaznosti na výše uvedené navrhuji, aby z rozhodování ve všech řízeních vedených Krajským soudem v Plzni, v nichž jsem účastníkem (v současné době zejména řízení týkající se výchovy a výživy mého syna Karla Hodiny), byli vyloučeni všichni soudci občanskoprávního úseku a aby tyto věci byly převedeny na jiný druhostupňový soud.

Ing. Aleš Hodina