Ray Williams

Dřívější pohled na úspěšné živitele, hlavy rodin a respektované vůdce se v dnešních masmédiích změnil na muže coby terče vtipů. Kanadská výzkumná skupina Nathanson a Youngová provedla výzkum měnící se role mužů ve sdělovacích prostředcích a dospěla k závěru, že velmi oblíbené televizní programy jako třeba Simpsonovi představují postavu otce Homera jako líného, šovinistického, nezodpovědného a hloupého a jeho syna Barta jako zlomyslného, neurvalého a hrubého ke své sestře. Ve srovnání s nimi jsou matka a dcera prezentovány jako přemýšlivé, ohleduplné a mírné. Většina zábavných televizních pořadů a reklam vykresluje muže jako hloupé šašky, případně hnusné agresivní tyrany nebo necitlivé a povrchní samce určené pro potěšení žen.

J. R. MacNamara píše ve své knize „Média a mužská identita: Jak se tvoří a přetváří muži“ (MEDIA AND THE MALE IDENTITY: THE MAKING AND REMAKING OF MEN), že pozitivní mužská témata popisují média méně než ve 20 % případů. Více než 55 % zpráv o mužích a jejich aktivitách se týká násilných zločinů včetně vražd, přepadení a ozbrojených loupeží. MacNamara uvádí, že více než 30 % veškerých mediálních debat o mužské sexualitě se vztahuje k pedofilii a mužská heterosexualita ve spojení s mužností je chápána jako násilná, bojovná a panovačná. Muži jsou hojně v televizních pořadech a filmech znázorněni jako vztahově nestálí a často se projevují jako nevěrní svým ženám. A ženy jsou stále více v televizních pořadech a filmech předváděny jako nezávislé osamělé matky, které nepotřebují muže.

Guy Garcia, autor knihy „Úpadek mužů: Jak americký muž vypadává z role, vzdává se a nevidí svou budoucnost“ (THE DECLINE OF MEN: HOW THE AMERICAN MALE IS TUNING OUT, GIVING UP AND FLIPPING OFF HIS FUTURE) zastává názor, že mnoho mužů naříká nad „rozkladem mužské identity“, když jsou po ženatých mužích žádány neobvyklé rodinné role jako péče o děti a domácnost, zatímco vdané ženy přinášejí větší výplaty. „Ženy se skutečně staly dominantním pohlavím,“ říká Garcia, „a znepokojuje mne, že pánové rychle přestávají držet krok. Ženy se stávají vzdělanějšími než muži, vydělávají více než muži a obecně vzato muže vůbec nepotřebují. A muži oproti tomu při hledání své role bloudí.“

„Krize otcovství je proto v konečném důsledku krizí kulturní a prudkým poklesem tradičního vnímání odpovědné společnosti,“ tvrdí Popenoe. „Z toho tudíž vyplývá, že záchranou ohrožené instituce otcovství musí být jeho obnovená role ve společnosti.“

Kromě toho, s muži jako otci přichází celá řada jedinečných a nenahraditelných vlastností, které ženy obvykle nemají. Některé z nich jsou tak dobře známé, až jsou někdy opomíjeny nebo považovány za samozřejmost. Například prospěšnost otce jako ochránce se v žádném případě nepřežila. Otec je důležitý jako vzor chování. Dospívající chlapci bez otce jsou nechvalně proslulí náchylností k rizikovému chování. U dcer je cesta k dospělosti o něco jednodušší, ale i ony se stále musí učit od svých otců to, co nemohou od svých matek – jak se chovat k mužům. Učí se od svých otců heterosexuální důvěru, intimitu a odlišnost. Učí se chápat svou vlastní ženskost od muže, který v jejich životě hraje mimořádnou roli (za předpokladu, že své otce milují a váží si jich). Nejdůležitější je, že skrze oboustrannou lásku mezi nimi a otcem se učí, že si zaslouží lásku.

Nedávný výzkum nám poskytl mnohem hlubší a dosti překvapující pohled na roli otce při výchově dětí. Ukázal, že téměř všechna komunikace otců s dětmi probíhá poněkud odlišně od matek. Otcovské specifické chování a výchovný styl se nejen značně doplňují s matkami, ale podle všeho jsou samy o sobě důležité.

Často přehlíženým rozměrem otcovství je například hra s dětmi. Od narození až k dospívání otcové kladou na hru větší důraz než na péči. To může dělat těžkou hlavu rovnostářským feministkám, i když by opravdu bylo rozumné pro většinu otců věnovat se více i péči. A přesto asi má otcovský způsob hry neobyčejný význam. Je pravděpodobně nejen fyzicky podnětný, ale i lákavý. U starších dětí jde více o tělesnou námahu a týmovou práci, které vyžadují soutěživé zapojení fyzických i duševních schopností. Často se otcovská hra podobá učňovskému nebo učitelskému vztahu: Pojď, ukážu ti, jak na to.

Způsob, jakým si otcové hrají s dětmi, ovlivňuje vše – od zvládání emocí přes inteligenci až po studijní výsledky. Tato hra je zvlášť významná pro stimulaci velmi důležité vlastnosti – sebeovládání. Podle jednoho odborníka, „děti, které se pošťuchují se svými otci … se obvykle rychle naučí, že kousání, kopání a jiné formy fyzického násilí jsou nepřijatelné.“ Učí se znát míru.

Pracovní skupina Odboru pro děti a rodinu z Národní rady pro výzkum dospěla k závěru, že „děti získávají důležité poznatky, jak rozpoznat vysoce emotivní situace a zacházet s nimi během hry se svými otci. Otcové skutečně děti učí zvládat své vlastní emoce a rozpoznávat emoce druhých.“ Studie s odsouzenými vrahy v Texasu zjistila, že 90 % z nich si buď jako děti nehrálo nebo si hrálo neobvykle.

Takže když každoročně slavíme Den otců a přemýšlíme o jeho významu pro společenskou stabilitu, více mužů v naší kultuře potřebuje najít svou mužskou identitu a ztotožnit se se zásadním významem otcovství.

PŘEDCHOZÍ ČÁST

Z anglického originálu „The Crisis of Fatherhood“ přeložil Tomáš Jadlovský