PhDr. Daniela Kramulová

Co říkáte na názor, že střídavá péče uspokojuje především práva rodičů?

Aleš Hodina:

Je to přesně naopak, střídavá péče uspokojuje především práva dítěte. Ztotožnil bych se plně s dva roky starým výrokem Ústavního soudu: „Střídavou výchovu je pak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče.“ (III. ÚS 650/14) Pokud je totiž dítě ve výlučné péči jen jednoho rodiče a druhý rodič se s ním může stýkat, jeho „nárok na dítě“ je tak aspoň částečně zajištěn. Styk je ale pouze právem, nikoliv povinností rodiče, takže dítě péči tohoto rodiče zajištěnou nemá – ten se na něj smí i úplně vykašlat. Kde je pak zájem dítěte? To má nárok na péči druhého rodiče garantovanou pouze tehdy, má-li rodič péči o dítě stanovenou jako povinnost. A to je pouze v právní formě střídavé nebo společné péče.

Některé maminky si přitom stěžují, že jsou na dítě samy, že tatínek nemá zájem se o něj starat. I těmto maminkám by střídavá péče pomohla, protože při ní mají povinnost pečovat oba rodiče. Především však střídavá péče pomáhá dítěti – tím, že mu zajistí mámu i tátu.

Jan Kulhánek:

S tím nesouhlasím, pokud rodiče při plánování střídavé péče myslí na děti, bude pro ně s velkou pravděpodobností také výhodná nebo se o to budou alespoň všichni snažit. Problém nastává zejména tehdy, pokud je střídavá péče nástrojem vyřizování si účtů mezi rodiči nebo pokud i v dobré víře rodičů nejsou splněny základní požadavky na dobrý průběh této formy péče o děti.

Jeroným Klimeš:

Dnešní nezdravý přístup ke střídavé výchově je reakcí na fakt, že soudy svou praxí svévolně zrušily §27 odst. 2 zákona o rodině: „Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.“ Pokud vím, tak v ČR neexistuje jediný judikát opřený o tento zákon. Ale existuje mnoho matek, které právě na tento fakt spoléhají. Prostě pokud mají dítě, tak jim ho nikdo nemůže sebrat. Protože muži vědí, že je prakticky nemožné dostat dítě do své péče, ať matka dělá jakékoli naschvály, tak volají po střídavé výchově a radikalizují se. Jinými slovy tlak na střídavou výchovu je jen reakce společnosti na to, že soudy soudí nespravedlivě.

Kdy podle vás není střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte?

Aleš Hodina:

Odpůrci střídavé péče si jistě vymyslí řadu „důvodů“ a situací, kdy budou tvrdit, že střídavá péče není v nejlepším zájmu dítěte. Ale co je to vlastně ten nejlepší zájem? To je tak gumový pojem, že si za něj dosazuje každý, co chce. Ale připravit dítě o péči jednoho z rodičů je velmi závažným zásahem do jeho základních práv, do jeho rodinných vazeb. Dítě jím nesmí trpět jen proto, že se rodiče rozešli.

Ztráta péče jednoho rodiče má proto opodstatnění pouze v případech, ve kterých by dítě bylo člověku odebráno i bez rozchodu rodičů, tedy pokud rodič dítě zneužívá, týrá nebo jej hrubě zanedbává. Vše ostatní, včetně například větší vzdálenosti mezi rodiči, jsou v zásadě jen technické problémy, které jsou při troše snahy řešitelné. I zde platí: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Jan Kulhánek:

Základní požadavky na úspěšnou střídavou péči jsou v zásadě jednoduché, ale nemusí a nebývá jednoduché jim dostát. Jde o to, aby se rodiče byli schopní domlouvat na běžném provozu a výchovných postupech, musí spolu umět komunikovat. Pak jde o zajištění stabilního prostředí pro děti – zachování stejné školky či školy, kroužků atd. A podstatná je zralost dítěte pro tento krok.

Jeroným Klimeš:

V nejlepším zájmu dítěte je, aby se rodiče usmířili a měli se rádi. To znamená, že střídavá výchova nikdy není v nejlepším zájmu dítěte, jen v některých případech je to menší zlo, ale většinou ji jen pasivně připouštíme, protože není síla, která by mezi rodiči udělala pořádek. Jakmile někdo z rodičů sáhne na kliku OSPODu (orgán sociální právní ochrany dítěte), tak ten pár nebude vhodný pro střídavou výchovu. Je to jako u zubaře. Jakmile někdo často sahá na kliku zubařské ordinace, tak víme ipso facto, kterou část jeho těla bychom s ním jistě neměnili. Jestliže rodiče jdou na OSPOD a chtějí, aby stát z moci úřední zasáhl proti druhému rodiči, je jasné, že vztahy mezi rodiči jsou v takovém stavu, že případná střídavá výchova bude dítě poškozovat. Nutnou podmínkou nedestruktivní střídavé výchovy je tedy dobrovolnost všech tří stran (táta, máma, dítě).

Od jakého věku dítěte je podle vás vhodná střídavá péče?

Aleš Hodina:

Právo na péči obou rodičů je základním, ústavou garantovaným právem dítěte, které má už od samého narození. Jde jen o to, jak tuto péči co nejvhodněji nastavit. I o kojené dítě se může významnou část doby starat otec, aniž by muselo přijít o výživu mateřským mlékem. U nás přitom přežívá předsudek, že střídavá péče musí být týden u matky a týden u otce. Nic takového však v zákoně není. Střídavou péči můžeme velmi pružně přizpůsobit potřebám dítěte i rodičů.

Obecně se doporučuje čím menší dítě, tím kratší intervaly: u kojence klidně v řádu hodin, u starších dětí třeba i několik týdnů. Zároveň nikde není psáno, že střídavá péče musí být zcela rovnoměrná. Nejmenší děti proto mohou být při střídavé péči více s maminkou, zároveň ale nepřijít o právo na péči tatínka. Aktuálně mám k dispozici rozhodnutí soudu, kterým svěřil 8měsíční (nekojené) dítě do péče obou rodičů tak, že je každý týden od pondělí od rána do středy do večera a k tomu ještě v sobotu přes den s tatínkem, po zbytek času s maminkou.

Mimochodem, z psychologického hlediska jsou malé děti na režim střídavé péče (stejně jako na mnoho dalších věcí) mnohem adaptabilnější než třeba puberťáci.

Jan Kulhánek:

U střídavé péče musí být dítě samostatné do té míry, že nebude zahlcováno separační úzkostí při nepřítomnosti matky, že zvládne změnu prostředí a bude se přesto cítit bezpečně. Podle těchto kritérií je podle mě vhodné nabízet střídavou péči od věku pěti let, velmi výjimečně u mladších dětí, rozhodně však ne pod tři roky.

Jeroným Klimeš:

Střídání při výchově je vlastnost každého rodičovství, proto evolučně vznikla partnerská láska, aby si rodiče s výchovou pomáhali. Otázka je především, jaký druh střídání je nevhodný v jakém věku. Například naše soudy produkují rozsudky jménem republiky, podle kterých dvouleté dítě muselo dvakrát týdně trávit čas u otce od 17:00–21:00 a jednou za čtrnáct dní od pátku do neděle. Takové ponocování lze se skřípěním zubů tolerovat snad u puberťáků. Na tomto příkladu vidíme, jací jsou soudci v rodinných otázkách diletanti. Dvouleté dítě může trávit dvakrát denně hodinu s otcem v nějakou rozumnou denní dobu – dopoledne, odpoledne po spaní. Problém je v tom, že soudy to matce těžko nařídí.

Pokud se bývalí partneři nejsou schopni domluvit a rozumně spolu komunikovat, má střídavá péče smysl?

Aleš Hodina:

Samozřejmě, že ano. Nikdo se třeba neptá, zda má smysl, aby dítě chodilo do školy, pokud rodiče s učitelem rozumně nekomunikují. Není to ideální situace, to jistě, ale kvůli tomu nikdo dítě o školu nepřipraví. O jednoho z rodičů jej však pod záminkou nekomunikace připravují zcela běžně. Zejména matky toho někdy zneužívají a komunikaci naopak zhoršují, aby zabránily střídavé péči. Pokud jsou mezi rodiči problémy, měly by je soudy a sociální úřady vést k jejich zlepšování, ne separovat dítě od jednoho z nich. Ostatně už MUDr. Plzák říkal, že dítě se o vztahy mezi rodiči v zásadě až tolik nezajímá, podstatné jsou pro něj jejich vztahy k němu.

Pokud rodiče nežijí spolu, je mnohem menší prostor k hádkám – pouze při předávání dítěte. Jinou věcí je však manipulace jedním rodičem proti druhému, k té může docházet i po celou dobu, co je dítě s tímto rodičem. Pořád je však lepší, pokud je to 50 % času než 100 %. Manipulované dítě tak díky střídavé péči může vidět, jaký druhý rodič ve skutečnosti je, má možnost s ním trávit také významnou dobu, a proto tak snadno manipulacím nepodlehne a bude si o nich (a manipulujícím rodiči) myslet své. Zatímco při výlučné péči manipulujícího rodiče dítě chtě nechtě nakonec přejme jeho názory, čistě z pudu sebezáchovy. Tímto způsobem vzniká u dětí syndrom zavržení rodiče, při kterém začnou druhého rodiče bezdůvodně odmítat a ošklivit si ho.

Odhaduje se, že ročně u nás postihne syndrom zavržení rodiče 6000 dětí. Střídavá péče je přitom nejpřirozenější obranou, protože dává oběma rodičům možnost svůj vztah s dětmi si udržet.

Jan Kulhánek:

Nemá, dítě se tím poškozuje.

Jeroným Klimeš:

Samozřejmě, že nemá. Když soud vidí, že rodiče nejsou schopni se domluvit, tak i bez znaleckého posudku by měl pochopit, že oni nenabyli nebo pozbyli část svých rodičovských práv, totiž schopnost společně vychovávat dítě. Oni jsou schopni se i u mediátora hodinu hádat na téma, zda dítě má mít botičky 32 nebo 34 a pak další hodinu o jiné trivialitě. V jiných podobných případech, například když lidé nemají schopnost vyjít s penězi, tak soudy logicky omezí způsobilost v nakládání s penězi a stanoví člověku opatrovníka. Jde-li o dítě, měli by ho mít také. To by v praxi znamenalo, že takový opatrovník by si s rodiči sedl, vzal k ruce diář, zorganizoval styky s dítětem, pokud jsou konfliktní, tak je osobně asistoval, psal reporty na soud a rozhodoval triviality každodenní výchovy. Samozřejmě by si to rodiče zaplatili. K čemu jsou dobré řeči o lidských právech, když nakonec vedou k zmasakrování dítěte?

Soudy nejsou ani schopny nařídit rodičům, aby oddělili konfliktní debaty o botičkách od předávání a styku s dítětem. Prostě rodičům je třeba nařídit, že se musejí sejít jednou za 14 dní sami nebo s mediátorem, a probrat všechny konfliktní otázky. Když to soud nenařídí, rodiče se nesejdou, a zákonitě to pak vytahují při předávání dětí. To není otázka, zda střídavá výchova ano, či ne, ale jak to udělat, aby se naši soudci naučili pracovat s nemotivovanými a psychopatickými klienty a měli alespoň minimální osobní zkušenost se sociální prací.

Co si myslíte o rozdělení sourozenců nebo o modelu „jeden v péči jednoho, druhý ve střídavé“?

Aleš Hodina:

Měli bychom chránit rodinné vztahy dětí nejen k rodičům, ale i k sourozencům a dalším příbuzným. Děti jsou postiženy už tím, že se jim rozešli rodiče, a nemohou tak být s oběma současně. Rozdělení sourozenců by pak znamenalo jen další přetrhání vazeb dětí.

Mnohem lepší variantou je, pokud jsou děti co nejvíc společně, vždy nějakou dobu u otce a nějakou u matky. Samozřejmě to klade trochu větší nároky na rodiče, protože ti pak oba mají doma chvíli hordu dětí a chvíli naopak mrtvo. Dětem tak ale zůstane zachováno maximum vazeb ke všem členům jejich rodiny.

Jan Kulhánek:

S rozdělením sourozenců nesouhlasím, většinou to pro ně přináší pocity ztráty blízké osoby a úzkost z rozpadu, a to často i v případě, že spolu rivalizují, perou se a hádají.

Jeroným Klimeš:

Přednost má to řešení, které je nejméně konfliktní a nejméně poškozuje dítě. Pokud po rozdělení sourozenců bude klid, tak to pravda není ideální, ale lepší než každý týden pláč na parkovišti při předání. Navíc je třeba respektovat názor dětí od dvanácti let výše. Jakmile dítě řekne, že k druhému rodiči nechce, soudy moc nepátrají, kde je problém, ale pošlou ho na psychologické vyšetření. Soudy jsou názoru, že dítě rozhodně musí dobrovolně chtít realizovat své nezadatelné lidské právo na styk s druhým rodičem, jinak je vadné! Uvědomme si, že jeden člověk z dvaceti má psychopatickou diagnózu a každý čtvrtý má v dospělosti narušený vztah k rodičům či sourozencům. Ani při sebelepší psychoterapii či sociální práci se nedostaneme při rozvodech pod toto číslo – 25 %. Prostě čtvrtina dětí zůstane se svými rodiči odcizena.

Opatrovnickým soudcům by rozhodně pomohla roční praxe na OSPODu na postu řadové sociální pracovnice. Soudci zásadně nechodí na případové konference, nerozumí sociální práci, jen zcela vzácně se účastní předávání. Na rozdíl od sociálních pracovnic se ani nemusejí vzdělávat. Prioritním zájmem našich „nezávislých“ opatrovnických soudců je: Hlavně, aby se neodvolali, hlavně, aby mi to kraj neshodil. Jenže odvolací, krajští soudci jsou univerzální – jeden den řeší teletník, druhý rozvod, třetí autorská práva. Zkrátka problém není ve střídavé výchově, ale v tom, co naše soudy předvádějí s dětmi.

Publikováno v časopisu Psychologie dnes 9/2016