Philip M. Koszyk, MD, William Bernet, MD
–
Rodičovské odcizení (PA – parental alienation, pozn. překl.) zásadně ovlivňuje děti i odcizené rodiče. Děti s PA mají zvýšené riziko budoucích problémů s důvěrou a se vztahy, depresí a zneužívání návykových látek. Pro odmítnutého rodiče je bolest nesnesitelná. Tento článek popisuje PA ze dvou hledisek. První část popisuje výsledek PA z pohledu rodiče, který je zároveň lékařem. Druhá část, napsaná expertem na forenzní dětskou psychiatrii, vysvětluje, jak lze tragédii PA zabránit a léčit.
„Prohra“: Zakoušení rodičovského odcizení
PA zasahuje lidi ze všech oblastí života. Dr. Jones (jméno a identita byly změněny) se mnou sdílel svůj příběh a myslím si, že tento případ slouží jako dobrý příklad tohoto ničivého stavu, který každoročně poškozuje tisíce rodin.
Popis případu
Stejně jako mnoho mladých odborníků řešil doktor Jones vyvážení práce a soukromého života. Když byly jeho děti malé, miloval čas s nimi. Hrál si s panenkami na podlaze se svou dcerou. Se svými syny si hrál na honěnou celé hodiny. Často chodili spolu do parku, jen ti tři. Přenechal většinu povinností v domácnosti jejich matce. Zařizovala lékařské návštěvy a hodiny tance a her. Předpokládal, že toto mlčky přijaté rozdělení rolí bylo přirozené.
Když děti nastoupily na střední školu, věci se začaly měnit. V manželství byly potíže, ale snažil se „zůstat kvůli dětem“. Chodily všude se svou matkou. Doktor Jones si toho zpočátku nevšiml, ale začal být čím dál víc bez dětí. Vždy existoval nějaký důvod, nějaký výmluva. Proces PA zákeřně započal.
Uplynulo několik let, než se doktor Jones a jeho manželka nakonec rozvedli. Doktor Jones byl připraven být takovým rodičem, jakým byl dříve bez nadměrné přítomnosti jeho bývalé, a tak se naivně rozhodl obnovit svůj vztah se svými dětmi. Ale věci se nevedly dobře. Měl problémy s návštěvami. Děti se odcizily. Po čase prostě odmítly s ním jít. Vyzkoušel dostupné možnosti: mediaci, rodinné poradenství, soudní návrhy a jednání, bez úspěchu. Podcenil sílu PA, protivníka, který nepřijímá žádné kompromisy.
Koncept PA byl popsán v právnické a zdravotnické literatuře už po mnoho let, ale tento jev pojmenoval v roce 1985 Dr. Richard Gardner, dětský psychiatr. (1) Gardnerovy metody byly kritizovány a od té doby se na toto téma vede diskuse. Dr. Jones se pokusil dozvědět se o PA vše, co je možné. Přečetl literaturu a účastnil se on-line lekcí. Zdálo se, že všechno, co četl, sedělo. Postoje a chování, které jeho děti projevovaly, odpovídaly popisům Gardnera a dalších. Najednou nic, co udělal nebo řekl, nebylo „OK“. Když se jich vyptával, proč se věci změnily, rozhodně odpověděly, že to byl jejich nápad a nemá nic společného s jejich matkou. Ale nedokázaly to nijak upřesnit.
Dr. Jones se obrátil na poradce, podrobně vyškolené a soucitné profesionály v oblasti rodiny. Bylo mu řečeno: „Neudělal jste nic špatného, ale nemůžete změnit to, co se stalo. Musíte to přijmout.“ Slova, která lékař nerad slyší, která otec nerad slyší. Hledal odpovědi u svého pastora. A modlil se. „Stejně jako voda můj život odtéká, všechny mé kosti měknou. Mé srdce se podobá vosku, roztaje ve mně.“ (2)
Díky úsilí rostoucího počtu oddaných vědců a lékařů v oblasti duševního zdraví a chování je PA postupně přijímáno jako uznávaná porucha. Byl navržen jako vyhledávací termín v ICD-11 (QE52.0 Problém ve vztahu pečovatel – dítě). Koncept PA je popsán v DSM-5, přestože není uveden jako formální diagnóza. Americká akademie dětské psychiatrie (3) a Americká pediatrická akademie (4) zahrnuly diskusi o PA mezi svá témata.
Od té doby, co se dr. Jones a jeho manželka rozvedli, nedostal ani jediné přání ke Dni otců. Ani jedno přání k narozeninám. Vůbec nic na Vánoce. Promoce sledoval z dálky jako nezvaný host. O mnoho milníků v životě – slavnostní ceremonie, školní plesy, návštěvy na vysoké škole – přišel. Přišel i o drobné radosti – obědy, vyprávění příběhů, prosté trávení času spolu.
Pro Dr. Jones je obtížné se setkávat s kamarády, muži, kteří jsou tak hrdí na úspěchy svých dětí. Konverzace, povídání se stává nepříjemné. Jak člověk zapadne do komunity a do společnosti, ve které jsou naše rodiny tak důležité? Jak se dá s hanbou vypořádat?
Dalším strašidelným aspektem PA je starost rodičů o blaho svých dětí. Literatura o dospělých dětech s PA není úplně povzbudivá. (5) Ne vždy „nakonec přijdou,“ jak dobří lidé často říkají. Doktor Jones přemýšlí, uvidí někdy ještě své děti? Budou schopni vytvořit důvěrné a milující vztahy? Budou v pořádku?
Dr. Jones se dozvěděl o Studijní skupině pro rodičovské odcizení (Parental Alienation Study Group – PASG), organizaci věnující se rozvoji a podpoře výzkumu příčin, hodnocení, prevence a léčby PA. Kromě dalších akademických činností každoročně pořádají mezinárodní konferenci, na níž se setkávají odborníci v oblasti duševního zdraví, právníci, sociální pracovníci a odcizení rodiče, aby dále porozuměli tomuto ničivému stavu. Toto úsilí dává naději rodičům jako je Dr. Jones po celém světě. A s nadějí a porozuměním přichází i určitý stupeň společenské akceptace.
PA překračuje genderové a socioekonomické hranice. Není známo, zda jsou lékaři vystaveni zvýšenému riziku PA. Ponoření do praxe klinické medicíny však může způsobit, že lékaři budou emociálně nepřístupní a nezralí. Rovnováha mezi profesionálním a osobním životem je vratká. Zvyšování povědomí o PA mezi rodiči a všemi osobami zapojenými do vysoce konfliktních rozvodů je prvním krokem k prevenci.
Předvídatelné a léčitelné
Tragédií je, že se PA vůbec vyskytuje. Někteří autoři srovnávají PA s nečekanou, předčasnou smrtí. Pro odmítnutého rodiče je to jako smrt jejich dítěte. Pro dítě je to srovnatelné s předčasnou smrtí jeho rodiče, navíc je to komplikované bolestivým a provinilým pocitem, že přispělo ke ztrátě rodiče. To znamená, že dítě si vzalo za svou indoktrinaci upřednostňovaným rodičem a aktivně odmítlo odcizeného rodiče – bez jakéhokoli dobrého důvodu.
PA je duševní stav, ve kterém dítě – obvykle to, jehož rodiče jsou zapojeni do vysoce konfliktního odloučení nebo rozvodu – se pevně spojuje s jedním z rodičů (upřednostňovaným rodičem) a odmítá vztah s druhým rodičem (odcizeným rodičem) bez legitimního odůvodnění. Všimněte si, že u PA dítě odmítá odcizeného rodiče bez dobrého důvodu. Řídíme se konvencí většiny autorů, kteří používají termín „estrangement“ k označení oprávněného odmítnutí rodiče a „alienation“ pro neodůvodněné odmítnutí.
Identifikace nebo diagnostika PA je založena na modelu pěti faktorů. (6, 7) Jsou-li přítomny následující faktory, je vysoce pravděpodobné, že rodina zažívá PA:
Faktor jedna: dítě se aktivně vyhýbá, brání nebo odmítá vztah s rodičem.
Faktor dva: existence předchozího pozitivního vztahu mezi dítětem a nyní odmítnutým rodičem.
Faktor tři: absence zneužívání nebo zanedbávání nebo závažně nedostatečné výchovy na straně nyní odmítnutého rodiče.
Faktor čtyři: použití více způsobů odcizujícího chování upřednostňovaným rodičem.
Faktor pět: je viditelná většina nebo všech osm projevů chování odcizeného dítěte. (viz tabulka)
Odkazy:
1. Gardner RA. Recent trends in divorce and custody litigation. Academy Forum. 1985;29:3-7.
2. Psalm 22:15. The New American Bible. 1987. Iowa Falls, IA: Catholic World Press.
3. American Academy of Child and Adolescent Psychiatry. Practice parameters for child custody evaluations. J Am Acad Child Adoles Psychiatry. 1997;36(10 Suppl):57S–68S.
4. Cohen GJ, Weitzman CC, AAP Committee on Psychosocial Aspects of Child and Family Health, AAP Section on Developmental and Behavioral Pediatrics. Helping children and families deal with divorce and separation. Pediatrics. 2016;138:1–8.
5. Baker AJL. Adult Children of Parental Alienation Syndrome: Breaking the Ties That Bind. New York, NY: WW Norton; 2007.
6. Bernet W. Introduction to parental alienation. In: Lorandos D, Bernet W, eds. Parental Alienation- Science and Law. Springfield, Illinois: Charles C Thomas; 2020.
7. Gardner RA. The Parental Alienation Syndrome: A Guide for Mental Health and Legal Professionals. Cresskill, NJ: Creative Therapeutics; 1992.
Převzato z Psychiatric Times. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
Okomentovat