Jonathon van Maren

–

Kdysi dávno, za dětských let sexuální revoluce, byli sociální konzervativci vysmíváni za „rodinné hodnoty“ a neodmyslitelnou suchopárnost, kterou se tato stále političtější fráze zdála nést s sebou. Nudní staromilci s jejich úhlednými domky, manželstvím a (často) hromadou dětí představovali všechno, čemu se sexuální revolucionáři chtěli vyhnout, i všechno, od čeho chtěli společnost „osvobodit“. Sexuální osvobození nabídlo lidem „volnou lásku“ bez závazků, a než se šedesátá léta přehoupla v sedmdesátá, proměnila se Amerika od základů.

Od té doby se situace změnila. Daleko za sebou jsme nechali zhroucení tradičního manželství, vzestup nezávazných vztahů a kulturu Playboye, kterou zvěstoval nebožtík Hugh Hefner. Nejenže v roce 2015 Nejvyšší soud USA vnutil všem padesáti státům homosexuální „manželství“, ale následně zemi převálcovalo transgenderové hnutí, přičemž elitářský triumvirát progresivních politiků, médií a zábavního průmyslu se s gustem poslušně přidal. A s touto druhou vlnou sexuální revoluce – již předcházela, provázela a podporovala kulturně destruktivní exploze digitálního porna – prostopášníci změnili taktiku.

Můžete si všimnout, že LGBT aktivisté se už rodinným hodnotám nevysmívají. Rétorika se naprosto obrátila: Teď tvrdí, že to oni představují „rodinné hodnoty“ a sociální konzervativci – a ještě konkrétněji tradiční křesťané – tyto hodnoty ve skutečnosti ohrožují. To křesťané, jak vyčítavě hlásají sexuální revolucionáři, jsou „homofobní“ a „transfobní“, a pokud se drží morálních hodnot, na nichž dva tisíce let spočívala západní civilizace, aktivně tím ohrožují vlastní děti. Podle tvrzení LBGT aktivistů jsou ti, kdo zastávají tradiční hodnoty, přímo odpovědní za sebevraždy homosexuálů a transsexuálů.

Bez nejmenšího smyslu pro ironii LGBT hnutí opustilo morální relativismus, který jeho stoupenci použili jako filosofický nástroj, aby kulturu dostali až sem, a teď tvrdí, že oni jsou ve skutečnosti novou morální většinou. Jsou přesvědčeni, že křesťanské adopční agentury musejí skončit, protože odmítají svěřovat děti homosexuálním dvojicím, a každý, kdo chabě trvá na tom, že dětem nejvíce prospívá péče matky a otce, je zuřivě ukřičen jakožto fanatik. A ještě hůře: adopční a pěstounské agentury dokonce odmítají svěřovat děti křesťanským rodičům kvůli jejich křesťanské víře. Křesťané jsou nebezpeční, varují LGBT aktivisté.

Tato druhá vlna sexuální revoluce se od první liší. Revolucionáři už netvrdí, že nic jako objektivní morálka a nic jako morální většina neexistuje. Teď jen prohlašují, že křesťané stojí na špatné straně největších morálních otázek doby a oni nyní tvoří novou morální většinu. Vzhledem k tomu, že více než 80 % mužů a více než 50 % žen používá pornografii, trasgenderová ideologie se valí veřejným školským systémem a celý zábavní průmysl pumpuje dogmata sexuální revoluce do hlav miliónů lidí, je tento triumfalismus pochopitelný.

Sexuální revoluce nebyla jen revoluce. Byl to naprostý zvrat – a okamžité zaplnění uvolněného prostoru. Jakmile ze zákonů, které nám vládnou, zmizí zbytky židovsko-křesťanské morálky, nahrazují je nové zákony a dokonce nové definice biologické skutečnosti. Biblická pravda se v mnoha případech považuje za „hate speech“, projev verbálního násilí. Dalším cílem je náboženská svoboda, poněvadž LGBT aktivisté trvají na tom, že nová sexuální dogmata, která se zmocňují našich institucí, se mají vztahovat i na ni. Debata už překročila rámec toho, jak se lidé mají chovat a v jaké míře může takové věci diktovat zákon. Teď je to válka o uspořádání naší společnosti, boj o duši naší civilizace.

V této chvíli se zdá, že křesťané těžce prohrávají.

Přeložila Lucie Cekotová, článek byl publikován na webu Duše a hvězdy