Mgr. Agnieszka Janiec-Nyitrai, PhD.
2. Povětroň – otec jako východisko a cíl
V románu „Povětroň“ jsou zachyceny tři paralelní příběhy bezejmenného člověka, který podlehl těžké letecké nehodě. Jeho život poznáváme prostřednictvím tří variací na téma jednoho lidského života. Překvapující je však, což zdůrazňuje Jan Mukařovský9, že společným rysem povídky milosrdné sestry, povídky jasnovidcovy a povídky básníkovy je právě nepřítomnost matky a negativní, odmítavý vztah k otci.
Z jednotlivých verzí života neznámého cestujícího se dozvídáme hodně nejen o jeho životě, ale především o samotném vypravěči: milosrdné sestře, jasnovidcovi a básníkovi, a o jejich způsobech chápání skutečnosti. Sám Čapek to zdůrazňuje v „Doslovu“: Každý z nich vřazuje daný fakt – bezvědomé tělo člověka – do jiné životní řady; příběh je pokaždé jiný podle toho, kdo jej vypravuje; každý do něho vkládá sebe sama, své zkušenosti, své řemeslo, svou metodu a své náklonnosti. (Doslov, s. 449) V podstatě jsou zde zobrazeny tři jednotlivé příběhy lidí, zrcadlící se v příběhu Povětroně. Podívejme se nyní, jak je v nich prezentována postava otce.
„Povídka milosrdné sestry“ přináší obraz otce – strážce tradice, morálky a systému, pro něhož je nejpodstatnější hodnotou povinnost, který neuznává jiné pohledy na svět a úzkostlivě se drží vlastních představ a hodnot. Vztah otce a syna je jednoznačně negativní. Se mnou nemluvil jinak než napomínaje a dávaje sebe za příklad, nejspíš považoval lidský život za něco předem hotového, jako zděděný dům nebo jako firma, kterou převezme nástupce (P, s. 164-165). Vzájemné nepochopení pramení z touhy podřídit si toho druhého a z otcova silného přesvědčení, že má právo řídit osud svého syna. Svůj vztah ke světu hrdina konstruoval v opozici ke světu otce, všechny jeho činy v mládí byly reakcí na činy otcovy, vzpourou proti řádu, který mu otec marně vnucoval. Vzpomínka na otce je velmi intenzivní, v povídce milosrdné sestry padají dokonce slova o nenávisti: Nenáviděl jsme ho v té podobě, že jsem ze všech svých sil, zlomyslně a potají porušoval vše, co by mohl očekávat (…) (P, s. 165). Otec byl pro hrdinu cizí (srov. P., s. 166). Nad otcovou rakví však Povětroň zároveň poprvé pocítil, že je sám. Tento klíčový okamžik generoval v synovi neočekávané pocity, pochybnost a strach, iracionální překvapení, že vznikl z tohoto mrtvého těla. Otcova smrt v hrdinovi evokovala myšlenku na jeho vlastní smrtelnost. Zároveň Povětroni najednou dochází, že je opravdu kostí z jeho kostí, tělem z jeho těla a po otcově smrti je přirozeně, ačkoliv nechtěně pokračovatelem v jeho široce pojatém díle. Synovská vzpoura však pokračuje a majetek, který otec po dlouhá léta pracně shromažďoval, Povětroň rozhazuje.
„Povídka jasnovidcova“ vypráví jiný příběh, ale současně, co se týká postavy otce, doplňuje příběh předešlý. Elementy známé z předchozí povídky se vracejí s ještě větší intenzitou. Jasnovidec tak popisuje dětství a mládí umírajícího Povětroně:
Zpátky až k dítěti, které nemá matky a vede s otcem tichý a zuřivý boj. Ti dva si nemohou rozumět. Vdovec chce poroučet a vychovávat za dva, zdvojnásobuje svou autoritu a přepíná ji malicherně, nedůtklivě a s pedantskou sekaturou; dítě nevyhnutelně vzdoruje a revolta v něm utkvívá jako trvalý mravní tik. Po celý život se nezbaví toho konfliktu se společností, s pořádkem, kázní, subordinací a kde čím; až do své smrti se potýká se svým otcem. (P., s. 200)
Básník nahlíží na konflikt s otcem podobně, otec je velký, cizí a přísný (P., s. 288). Syn je princem následníkem (P., s. 289), který má převzít otcův majetek a pokračovat v jeho díle. Příběh se dostává do ještě hlubší roviny – roviny mytické, archetypální. Syn vzdoruje otci a odchází z domova, ale ve světě ho čeká pouze ponížení. Objevuje se zde biblické podobenství o marnotratném synovi:
Nejdřív musím domů. Nevím, je-li můj tatík ještě živ, ale je-li, bůh ví, že mu políbím ruku a řeknu, požehnej, otče, pasákovi prasat, který si žádal jíst mláto dávané sviním. Zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. A on, starý skrblík, se potěší a řekne: Tento syn můj byl umřel, a zase ožil, byl zahynul, a nalezen jest (P., s. 298).
Návrat k otci přerušuje však neočekávaná havárie letadla. Podle Oldřicha Králíka je pro Čapkovu tvorbu typický návrat ne k matce, ale k otci10. Obdobné motivy najdeme v románu Krakatit (1924), kde otce ztělesňuje stařeček – Bůh, objevující se na konci románu. Hordubal se vrací k pastýři Mišovi, který mu prozrazuje, že brzy zemře. Návrat, v Čapkově trilogii neodlučně spojen se smrtí, znamená ne návrat k matčině lůnu, ale právě k otci.
V Povětroni Čapek kreslí patriarchální společnost, která se v důsledku nedostatku ženského prvku mění v strukturu vystavěnou pouze ze zákazů a povinností. Postava otce znázorňuje freudovské superego, psychickou složku, která odpovídá za kontrolování pudového chování a dodržování společenského, morálního systému norem. Svět vytvořený otcem se podobá totalitnímu systému, kde vládnou striktně ustálená pravidla chování. Chaotický, neuspořádaný život hlavního hrdiny, který je řízen spontaneitou, chvilkovou příjemností a nezodpovědností je neustálým protestem proti otcově nadvládě a má své kořeny v přísné, svobody a citů zbavené výchově. Otec sám sebe pasuje do role diktátora, krutého Boha, který stále něco vyžaduje za to, že dal život svému dítěti. Otec umírajícího Povětroně po celý svůj život věřil, že mu syn zajistí nesmrtelnost, protože bude pokračovat v jeho díle.
Hrdina po celý svůj život (ve všech třech příbězích) trpí komplexem svého otce, který je z hlediska společenských norem člověkem úspěšným, je bohatý a ctěný. Cena, jakou musí zaplatit Povětroň, aby získal samostatnost a svobodu, i když jak je patrno, neúplnou, je vysoká – musí neustále utíkat před sebou samým, totiž před tím, což v něm formoval výchovou a kázní otec. Na rozdíl od prvního románu, kde je otec – Hordubal přítomný, ale žije vedle dítěte a nemá na něj žádný vliv, v Povětroni otec sice není fyzicky přítomen, ale stále řídí a ovlivňuje hrdinův život.
Zobrazená v románu vzpoura proti otci může mít své prameny v typické pro toto období krizi otcovství, kterou popsal v knize Soumrak otců11 italský psychoanalytik Luigi Zoja. Průmyslová revoluce zničila patriarchální společnost a vedla k destabilizaci rodinných rolí12. Otec přestal být vzorem, který mladý člověk měl napodobovat, a stál se někým, za koho se chlapec styděl. Svou vlastní identitu vystavěl tedy v negativním kontextu vůči svému otci. Příznačné je, že obdobné motivy jako v Čapkově románu: strach z otce, popis jeho přísnosti, výchovy podobající se vojenským cvičením, najdeme ve známem Kafkově Dopisu otci13. Podobně jako u Kafky je život neustálým útěkem před otcem, neustálou konfrontací s minulostí ztělesňovanou otcem.
9 Srov. J. Mukařovský, Vývoj Čapkovy prózy, in: Kapitoly z české poetiky, sv. II, Praha 1948, s. 340.
10 Srov. O. Králík, První řada v díle Karla Čapka, Ostrava 1972, s. 117.
11 L. Zoja, Soumrak otců, Praha 2005
12 Ibidem, s. 161.
13 Srov. F. Kafka, Dopis otci a jiné částečné povídky, Praha 1996, s. 163 – 167
Okomentovat