Marek Kožušník
–
Rozhovor s Alešem Hodinou vyšel v časopisu Playboy 09/2022
Je pro dítě rozvod horší než život v nefungujícím vztahu rodičů? Měli by manželé v takovém vztahu zůstávat jen kvůli dětem? Mají hledět především na nejlepší zájem dítěte?
Jen poznámka k tomu zájmu dítěte: tento pojem se někdy zneužívá, za zájem dítěte se dá schovat prakticky cokoli. Když chce někdo něco prosadit, řekne, že je to v zájmu dítěte. Pak může rozvedená žena účelově říkat, že zájem dítěte je chodit na modelářský kroužek místo toho, aby trávilo čas s tátou. Ale o ten opravdový zájem dítěte je potřeba dbát. A prioritou číslo jedna by podle mě měla být snaha zachovat dítěti jeho nejbližší, což jsou oba rodiče.
Takže je možná varianta v klidu se rozejít a nastavit takové podmínky péče o dítě, které vyhovují oběma?
Osobně mám za to, že se dnes lidé rozvádějí a rozcházejí až příliš lehce. Tím nechci říct, že by měli zůstat spolu za každých okolností. Může se stát, že se člověk v průběhu manželství tak výrazně změní, že to bude peklo pro všechny. Ale asi by bylo vhodné se přece jen trochu snažit a hledat cesty, jak společně fungovat. Kvůli dětem i kvůli sobě.
Co má rodina maximalizovat z ekonomického hlediska – své štěstí, štěstí dítěte, svůj příjem, svůj volný čas? Jak máme dnes vnímat smysl rodiny?
Prioritou by určitě mělo být dítě. Předat dětem co nejvíc toho nejlepšího, co předat jde. Chodit do práce, vydělávat peníze a platit daně je ekonomická nutnost, ale smysl rodiny je asi jinde. Rodina se samozřejmě neobejde bez peněz, musí mít co jíst a z čeho fungovat, ale asi by se mělo rozlišovat, co je cíl a co je prostředek k tomu cíli.
Potřebuje mít dítě mužský i ženský vzor, mámu a tátu? Co se stane, když o jeden z nich přijde?
Dnes se poměrně hodně mluví o různých sociálních vazbách a hodně se zapomíná na přirozené biologické vazby. Dítě v sobě má něco z mámy a něco z táty. Když dítě zbavíme jednoho z rodičů, de facto přichází o část své identity. Mluvím o situaci, když někdo z rodičů zamění druhého rodiče dítěte za někoho jiného. Za jiného partnera opačného, nebo někdy i stejného pohlaví. Vůči tomu dítěti je to cizí člověk. Může tam maximálně vzniknout nějaká sociální vazba, ale nikdy tam nebude přirozená biologická vazba.
Vadí to? Když jeden z rodičů zemře, to už nemá ten druhý nikoho hledat, aby nepřivedl cizího člověka bez biologické vazby?
Srovnávám to s jinou situací – není dobře nahrazovat vlastního rodiče nevlastním, pokud tam ten vlastní je. Pokud tam není, musíme samozřejmě najít nějaké jiné řešení. Ta náhražka by měla být skutečně vnímána jako náhražka, ne jako lepší řešení.
Proč si muž nemá hrát na tátu cizích dětí? Jeho (pouze) sociální vazba opravdu neobstojí?
Za prvé je to nekolegiální. Pokud otec nezemřel, dítě svého vlastního tátu někde má, a i když bude žena říkat svému novému partnerovi, jak byl její bývalý hrozný, jak je opustil, jak o dítě vůbec nemá zájem, pravda může být nakonec úplně někde jinde.
Je tedy v těchto případech nejlepší nějaká velmi přirozená a vstřícná střídavá péče?
Střídavá péče zachovává dítěti oba rodiče. Muž, který vstupuje do vztahu s ženou, která má dítě, by si měl k tomu dítěti zachovávat kamarádský vztah, ale určitě se nepasovat do role rodiče, kterým prostě není. Nechat výchovu na vlastních rodičích dítěte. Nějakým způsobem pomoci, ale nestavět se do role táty. Navíc – když už by se tento nový muž do pozice rodiče postavil, nikde není psáno, že ho žena taky neopustí, už to koneckonců jednou udělala. Takže on takhle de facto o své přisvojené děti může přijít, děti přijdou o něj. Děti tuhle situaci zažijí podruhé a bude to pro všechny hodně nepříjemné. Proto bych radil v těchto situacích zachovávat určitý menší odstup. Neříkat: Já jsem tvůj táta.
Co má muž udělat, když se zrovna rozvádí a manželka bez varování sebere děti a odjede s nimi ke své mamince přes půl republiky?
Nečekaný odchod ženy s dětmi je v podstatě únos dětí a je třeba se mu bránit. Zákon říká, že změna bydliště dítěte je významná záležitost, na které se musí shodnout oba rodiče. Pokud se na tom neshodnou, může o tom rozhodnout soud. Ale rozhodně to není tak, že by měl jeden z rodičů právo sebrat děti a odvézt je 300 kilometrů daleko. Muž pak samozřejmě může udělat to samé a děti si zase odvézt zpátky, to ale tátové často nedělají. Myslí si, že máma má nějaké zvláštní právo si děti takto odvézt, kam chce. Skutečně to tak není. Žádný z rodičů nemá k dítěti větší právo. A pokud tam není soudní rozhodnutí, což obvykle na počátku rozchodu ještě nebývá, a žena sebere dítě, nijak se s vámi nedohodne a nadiktuje vám, kdy s dítětem můžete být, nejste povinen to respektovat.
Jenže žena dítě porodila. Není mu právě proto tak trochu blíž?
Jasně, žena dítě nosí v břiše, pak ho porodí, kojí. Z těchto důvodů je na počátku života dítěte vazba matky k dítěti určitě mnohem silnější než vazba otce k dítěti. Problém je v tom, když se toto počáteční stadium života dítěte protahuje v podstatě na celé dětství. Normální je, že se postupně navazuje vazba dítěte s otcem. Proběhly výzkumy, že když otec zůstává s dítětem na rodičovské dovolené, dítěti to vůbec nijak neublíží oproti tomu, kdyby zůstalo s matkou. Před několika lety u nás proběhla kauza jedné pojišťovny, která finančně podporovala plavání maminek s dětmi. Teprve po nějaké urgenci to změnila na plavání rodičů s dětmi. A to je dobře, protože neexistuje vůbec žádný důvod, proč by s dětmi nemohli chodit plavat tatínkové. Je třeba bořit stereotypy, že matka s dítětem je téměř jedna bytost, patří k sobě neoddělitelně, a otec je tam někde bokem navíc.
Co tedy máme my muži dělat pro to, abychom nebyli trubci?
Přemýšlet a chovat se skutečně rovnoprávně. Pokud žena vyžaduje rovnoprávnost, vyžadujte ji taky. Pokud od vás žena vyžaduje určitou galantnost a slušné chování, vyžadujte ho po ženě taky. Každá výhoda má být něčím vyvážená. Nelze, aby jedna strana čerpala výhody a na druhou stranu přenesla všechny povinnosti. Pokud si tohle muži uvědomí a nebudou zaslepeni zamilovaností nebo sexuálním chtíčem, může to vést k normálním pohodovým vztahům.
Okomentovat