PhDr. Jana Nováčková, CSc.
7. Vědomosti či rozvoj osobnosti není dilema – chce to však jinou školu
Kdyby se nás někdo zeptal, čemu jsme se ve škole naučili, většina by začala vyjmenovávat kromě čtení a psaní především soubor určitých vědomostí z jednotlivých předmětů, eventuálně určité postupy (zejména v matematice). Málokdo by jmenoval schopnost komunikovat, schopnost vcítit se a pomoci druhému, vážit si odlišností, nebát se jich, pochybovat a ověřovat si věci z různých stran, schopnost spolupracovat a další důležité věci pro život. Ne, tím se škola doposud nezabývala. Ale bude – s novým školským zákonem tento úkol dostala. Představa, co je to vzdělání, je značně vázaná právě na onu sumu vědomostí. Za vzdělané považujeme ty, kdo v televizní soutěži sypou ze sebe data.
Znalost pojmů je víc než pouhá faktografie
Nepodceňuji význam faktů, informací, znalostí. Ale také je nepřeceňuji. Myslet bez znalostí se nedá. Mít znalosti a neumět myslet, neumět tyto znalosti propojovat a hlavně použít, je také k ničemu.
V obecném povědomí je, že naše děti i dospělí mají více znalostí, než je běžné v jiných zemích. Také to bývá jeden z argumentů, abychom toho raději ve škole moc neměnili. Všechny znalosti však nemají stejný význam a užitečnost pro život. Rozhodně jsou cennější znalosti na úrovni pojmů (např. co je to zdravá výživa) než na úrovni pouhých faktů (např. že energetická hodnota potravin se vyjadřuje v joulech), které tradiční škola upřednostňuje, mimo jiné protože se nejsnáze ověřují i hodnotí.
Jak na tom naše děti doopravdy jsou?
První sonda zjišťující, do jaké míry je oprávněné tvrzení, že naše děti jsou na tom dobře s vědomostmi, byla podniknuta v lednu 1994 na podnět tehdejšího ústředního inspektora Mgr. P. Roupce. Obsahovala 16 otázek, na které odpovídalo více než tři tisíce žáků devátých tříd. Výsledky nebyly příliš povzbudivé: jednoduchý příklad na procenta (cena televizoru je 30 000,- Kč, což je o 20 % více než od výrobce – jaká je původní cena?) vyřešilo správně jen 13 % dětí. Najít spoj v jízdním řádu svedlo jen 9 %, seřadit chronologicky do správného pořadí upálení Jana Husa, založení Karlovy univerzity a bitvu u Lipan se podařilo jen 22 % dětí. Mezi nejúspěšnější patřily odpovědi na otázku, co to je fotosyntéza (70 %) a jaké jsou složky krve (69 %).
Menší děti „obstály“
Potom se čeští žáci účastnili také prvních mezinárodních srovnávání (1995). Ve čtení (tedy v porozumění psanému textu) byli jen průměrní. Sama považuji tento výsledek za dost varující. V dalším testu z matematiky a přírodních věd měly naše děti ze 4. a 8. tříd základní školy úspěch: byly na předních místech. Na rozdíl od méně úspěšných vrstevníků z jiných zemí však naše děti neměly tyto předměty rády. Rovněž vztah ke škole byl na pováženou. Tyto údaje se však nebraly jako závažná věc, kterou bychom se měli vůbec obírat. Všichni jsme přece takovou školou prošli a je jasné, že milovat ji nelze (výzkumy ukazují, že pokud dítě chodí rádo do školy, je to hlavně kvůli kamarádům, nikoliv kvůli učení).
Jako dětem nám to vadilo, jako dospělí jsme „pochopili“, že škola zde není od toho, abychom ji měli rádi. Tato instituce má do nás dostat vědomosti, ať to stojí cokoliv, nebo v horší variantě – je jí třeba jakýmkoliv způsobem projít a získat „papír“ o absolvování vzdělání. Bohužel to není právě v souladu s potřebou celoživotního vzdělávání a rozhodně to nelze považovat za rozvíjení klíčové kompetence k učení, jak ukládá Rámcový vzdělávací program.
Středoškoláci přinesli zklamání
Po jednom mezinárodním úspěchu přišel pád z oblaků: žáci v období střední školy (učňovské školy, průmyslovky i gymnázia) byli najednou v matematice na předposledním místě. Nabízí se několik možných vysvětlení. Jedno je, že našprtané poučky bez porozumění a souvislostí si pamatujeme jen krátce (často jen do nejbližšího zkoušení), pak je často zapomínáme vůbec. Pokud se testy týkají látky probírané nedávno, pak je šance na úspěch podstatně větší. Když se zadají příklady z témat probraných před delší dobou, které teoreticky měly přejít do „skladiště“ trvalých vědomostí, je to horší (vzpomeňme na velké selhání v příkladu na procenta, od jejichž probírání dělil deváťáky již nějaký ten rok). Další možností je, že naše děti sice umějí odříkat poučky a vzorce, ale nedovedou je použít. Možná také něco napoví fakt, že srovnání ukázalo jeden z největších rozdílů mezi úrovní učňů a gymnazistů. To znamená, že z tradičního způsobu výuky dokáže profitovat jen malá část dětí. Ty se pak starají svými vítězstvími na olympiádách a soutěžích o pocity národní hrdosti. Jenže život se neskládá z olympiád a netýká se jen určité části národa. Co ostatní děti? Na nich nám nezáleží?
Výsledky z r. 2003
Zatím poslední údaje jsou ze šetření OECD pod zkratkou PISA z r. 2003. Čtenářská gramotnost našich dětí se neposunula, v přírodovědné gramotnosti a v řešení problému jsme nad průměrem zemí OECD. Tato studie však přinesla mnoho údajů, jejichž zlepšení by mělo být předmětem našeho zájmu (rozdíly mezi dívkami a chlapci, zlepšují se především ti lepší, velký počet dětí s minimálními dovednostmi, podprůměrný zájem o matematiku, velká závislost výsledků vzdělání na úrovni rodiny, vysoká selektivita systému atd.).
Znalosti i rozvoj osobnosti – obojí lze
Dost lidí bude asi souhlasit s tím, že vzdělání by opravdu nemělo být jen sumou encyklopedických vědomostí, že škola by se měla záměrně a systematicky starat o kultivaci osobnosti dětí, o jejich sociální i emocionální rozvoj. Vzpomínky na vlastní školní léta však hned vnukají myšlenku: Ano, ale kdy? To by se muselo hodně zredukovat učivo – a přece jen: neublížíme tím dětem, nebudou potom sice vyrovnané, tvořivé, ale hloupé? Rovněž od učitelů slýchávám: „Jsme si vědomi, že by to bylo třeba, ale kde na to vzít čas? Osnovy jsou přeplněné!“ Představa, že buď budeme rozvíjet osobnost dětí, nebo jim poskytneme onu sumu vědomostí, je velmi rozšířená. Při tradičním modelu výuky, kdy učitel vysvětlí látku, procvičí a vyzkouší, by to opravdu byla volba buď – anebo. Tudy cesta ale nevede. Vede přes jinou organizaci i metody vyučování, především (ne však jedině a výlučně) přes kooperativní učení, projekty, integraci předmětů. Když žáci poslouchají výklad, mlčí a jsou pasivní. Když spolupracují ve skupinách, komunikují navzájem, jsou aktivní, je tam prostor pro rozvoj mnohých sociálních dovedností.
Karel Čapek řekl, že vzdělání je to, co zbude, když zapomeneme, co jsme se ve škole naučili. Kéž by nám zbylo kritické myšlení, tvořivost, úcta k sobě i druhým a další pozitiva.
Okomentovat