PhDr. Ida Želinská
Vyvalila jsem oči. V psychiatrickém posudku mé nejstarší klientky, paní M. (85), na straně 6, tam, kde psychiatr shrnul to důležité, co našel ve spise, jsem najednou četla, co o mně (ne o mé klientce – ale o mně) napsala pracovnice odboru sociálních věcí Městské části Bratislava – Staré Mesto: „Následně po prošetření situace paní M. na oddělení sociálních věcí telefonovala paní PhDr. Ida Želinská, která řekla, že má plnou moc od paní M. Paní Želinská po naléhání byla přijata k úřednímu rozhovoru. Byl sepsán úřední záznam, který dokládáme soudu. Při komunikaci byla paní Želinská mimořádně agresivní, použila výhrůžky směrem k úředníkům a úřadu.“ Počítala jsem nejdřív do deseti, aby mě netrefil šlak, a pak na prstech, kdo všechno to četl: psychiatr, vedoucí odboru sociálních věcí, která dopis podepsala, pak paní v podatelně na úřade a na soude, vyšší soudní úřednice a možná i soudkyně, u které mi běží pár případů. Určitě protistrana, její advokát a zejména moje klientka a její známí. Nejméně 20 lidí najednou vědělo, že jsem se 22. srpna 2012 na úřadě chovala jako hulvát. Bylo by to v pořádku, kdyby to nebyla lež.
Když jsem se přestala třást a telefonovat všude možně a stěžovat si kamarádům, co si to vůči mně „ti“ úředníci dovolili, sedla jsem si za počítač a požádala Městskou část Bratislava – Staré Mesto o mimosoudní dohodu. Nechtěla jsem nic jiného, než omluvu za poškození mé profesionální cti, (jakž takž) dobré pověsti a jména, a to na stejném hlavičkovém papíře, na jakém mě pošpinili.
Žádost jsem odeslala 1. 12. 2012. O tři dny později, 4. 12. 2012, jsem seděla u šéfky kanceláře starostky a během tři čtvrtě hodiny byl postup jasný. Ano. Trvalo ještě 47 dní, než mimosoudní dohoda prošla byrokratickou mašinérií úřadu a já jsem si na poště vytáhla papír a na něm „promiňte“. A nejen to. Městská část Bratislava – Staré Mesto doručila na Okresní soud Bratislava I, tedy tam, kde se újma stala, opravu.
Na chvíli, z určitého úhlu pohledu, jsem měla intenzivní pocit, že žiji v civilizované zemi. Udělali botu, okamžitě zareagovali. Frajeřina. Kdybych nezastupovala lidi, co jim úředníci slovy a lží takto a ještě mnohem mnohem víc ublížili, myslela bych si, že je to normální. Ale vím, že to tak není. Že já jsem měla (pokolikáté už?) pouze štěstí.
Zachránilo mě to, že jsem s úředníky nehrála tak úplně otevřenou hru, jak jsem zvyklá. (To neznamená, že jsem nehrála čistě a čestně. Hrála.) Jen oproti jiným případům, kdy stojím na druhém konci stolu sama, tu se mnou na jednání chodívala kromě klientky, paní M., i Nataša. A tak vznikaly záznamy pro zpravodajské účely a hlavně ve veřejném zájmu (za takové by vás zavřít neměli). Ano, je na nich slyšet křik. Ale nejsem to já, ani moje klientka, kdo křičí. Nahrávání nebylo nic jiného, než funkční ochrana paní M. před podrazy a podvody ve frašce, kterou proti ní úředníci vedli.
Kdyby nahrávka neexistovala, pravděpodobně by mě čekaly měsíce dokazování. Asi bych po pár týdnech a pár setkáních a konfrontacích nad tím mávla rukou a řekla si: „škoda energie“. Jsem přesvědčena, že dvě tety, co rozhovor s námi vedly, by jedna druhé hravě dosvědčily, že jsem na ně křičela a vyhrožovala jim. Mým svědkům – Nataše a paní M. – by těžko někdo uvěřil. Nezávislí novináři jsou podezřelí už jen svou nezávislostí a klienti jsou „jen klienti“ – už od pohledu nedůvěryhodní. Slušní lidé přece nechodí na sociálku.
Ano. Je to tak.
Úředníci, co nepracují s čísly, ale se slovy, ti „ze sociálky“ (jedno či z obce, nebo z úřadů práce, sociálních věcí a rodiny), vstupují do osudů a bytů lidí. Představí se u dveří a my je z jakéhosi stereotypu, se směsí úcty (a strachu) k razítku, pustíme dovnitř. Něco – a často nevíme co – si u nás o nás zapisují. Pak z toho dělají zprávy, které posílají na soudy, a ty pak rozhodují, i na základě toho, co v těch zprávách najdou. Pokud nejsme v kůži klienta, ani nám nedojde, jak velkou moc mají ty nenápadné tety a jakou moc má papír, na který napíší, co viděly a zjistily. A co navrhují – kolik budete po rozvodu moci být se svými dětmi, kolik na ně budete platit, jestli u vás budou moci přespat, nebo zda jste už na tom tak špatně, aby vám vzali svéprávnost…
Já hraji s úředníky tak maximálně o své dobré jméno a profi čest. Ale lidé, které zastupuji, opravdu hrají o život. O pravdivosti toho, co o nich úředníci napíší, málokterý soudce pochybuje – konec konců, je to také jen státní úředník.
Proto moje soukromá válka nebyla banalitou. Je jasnou zprávou: „pokud lhali o mně, mohli lhát o kterémkoliv z mých klientů“.
Lepší než nahrávky by však byla jasná a čitelná pravidla, kterými by se úředníci ze „sociálky“ musely řídit. Dokud ta pravidla nejsou, dokud si je někde nemohu nastudovat, neměl by být žádný papír nahoře se státním znakem a dole s úředním razítkem považován automaticky za pravdivý.
Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
5. 3. 2013 at 12:56
Pokud je mi známo, tak úřední jednání není osobní projev a nevztahuje se na něj ústavní ochrana, proto je možno úřední jednání nahrávat. Podle mého názoru i bez vědomí nahrávané osoby. V případě lži nahrávané osoby pro účely soudního řízení si je lze předvolat jako svědky a nechat je o skutečnostech vypovídat. Pokud i u soudu zalžou, lze je žalovat pro křivé svědectví, kde jde o trestný čin a v něm se nahrávka uplatní. Pokud se pletu, prosím o uvedení paragrafu, který by toto znemožňoval.
5. 3. 2013 at 13:06
Život každého naučí… vědět, kdo je kdo.
5. 3. 2013 at 13:10
je to naprosto správně. Akorát odůvodnění je mylné. -úřední jednání není a ani nemůže být osobní povahy, proto se na něj nevztahují ustanovení občanského zákoníku na ochranu osobnosti.
5. 3. 2013 at 13:11
Já už nahrávám i vrátného na úřadě.
5. 3. 2013 at 13:44
Kdybych měl tu moc, šel bych ještě dál. Jsem přesvědčen o tom, že by bylo pozitivní, kdyby všechny úřady (nejen úřady jako městský, finanční, pracovní, …, ale rovněž soudy, policie, OSPOD, …) měly povinnost pořizovat nahrávky jednání s klienty. Alespoň za předpokladu, že o to alespoň jedna strana požádá.
5. 3. 2013 at 13:50
Na státní úřady kamery a záznam rovnou on-line na internet. A mají po prdeli podvodníci a primitivové vydávající se za úředníky. Chvíli to dělá v Tescu ve skladě a potom to jde dělat na úřad.
7. 3. 2013 at 12:16
Opravdová tragédie jsou pak soudci, co lžou do protokolů i do rozsudků. Dokonce i když ví, že si je nahráváte.
16. 10. 2014 at 8:53
Pani Želínskej by som odkázala, že by sa mala zamyslieť nad tým čo hore dole rozpráva. Ak chce pomôcť laickej verejnosti, aby rozumela, aký je skutočný problém v našej sociálnej sieti počnúc od zdravotníctva, školstva, obecných, či mestských úradov, matrík a úradov práce, na ktoré sa hádžu všetky problémy, ktoré sú len a len problémom nefungujúceho systému, mala by sama najprv veci rozumieť. To že bola niekde riaditeľkou, ktorá len niečo vedie a sociálnej práci nerozumie, lebo tú treba robiť a až potom pripomienkovať, hlboko opovrhujem. Pekný deň pani Želinská a poprosím o trocha slušnosti „Vážená