Petr Cihlář
–
Dvojčata, chlapec a děvče, dostanou hračku. Začnou se o ni hádat i rvát. Povyk uslyší maminka, vyslechne je a zjistí, že se nedokáží dohodnout. Chlapeček si chce hrát společně s holčičkou nebo sám, holčička si chce hrát sama. Rozumná maminka je rozsoudí a situaci vyřeší takto. Řekne:
“Děti. Hračka je vás obou. Pokud se nedokážete dohodnout, budete každé ráno losovat, kdo si bude hrát s hračkou dopoledne a kdo odpoledne. Kdo pravidlo poruší, dostane na zadek! A tak to bude, dokud se nedokážete domluvit a hrát si společně!”
Zásah maminky byl nejen spravedlivý (hádky dětí utichly), ale také výchovný. Obě děti pochopily, že je v jejich zájmu maminku na sebe neupozorňovat a raději se dohodnout a hračku si stejnou měrou půjčovat, pokud si s ní nechtějí hrát společně.
Stejně tak to má být i ve sporech o děti. Tím spíše, že dítě není hračka a má právo být s oběma rodiči stejně. Navíc, pobyt s jedním rodičem dítěti neprospívá. Ve sporech o děti je v roli maminky autorita státu, potažmo soud.
Někteří rodiče jsou skutečně jako děti a dohodnout se nedokážou. Stačí, aby se nechtěl dohodnout jen jeden z nich, a k dohodě nedojde. Jsou dospělí, namítnete. Ano, ale člověk se dospělým stává postupně. Nedospívá dovršením 18. roku věku. Postupně se vyvíjí, učí se a zraje. Celý život. Má smysl takové dospělé “děti” vychovávat? Ano. V zájmu jejich dětí. Vždyť i důchodce může jít do vězení s účelem převýchovy. Zde se stát o převýchovu snaží. I v případech mnohem méně společensky závažných, než je odpírat dětem právo na kontakt s druhým rodičem. Ano, soud pošle do vězení zloděje za krádež autorádia, ale matku, která rok nepředává děti otci ani o víkendech, potrestá pokutou 1000 Kč. Proč by nebylo na místě výchovně na rodiče působit direktivním nařízením střídavé péče, když jsou oba navíc silně motivovaní a proklamují společný zájem o dítě?
Myslím, že většina z vás, čtenářů, postup zmíněné maminky schvaluje. Nařízení střídavé péče není nic jiného a mělo by být přirozené. Je na místě právě tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout. Přesto se české úřady chovají tak jako maminka, která by hádku dětí o hračku vyřešila svěřením hračky holčičce. Na pořád. Jednou za 14 dní o víkendu by holčička měla hračku půjčit chlapečkovi. Snadné je domyslet, jaké výchovné dopady by to na holčičku a chlapečka mělo. Troufám si tvrdit, že by holčička brzy začala situace zneužívat, co by si zamanula, to by si na úkor chlapečka vykřičela, vydupala a vyplakala. Chlapeček by zase cítil frustraci, méněcennost, ukřivděnost a závist, v důsledku čehož by namísto uklidnění vztahů rostla rivalita dětí a jejich vztah by se měnil v nenávist.
Není na místě řešit tyto spory následně výzvami k dohodě, chozením k psychologům, přemlouváním chlapečka, aby se společné hračky vzdal… Chybu je třeba napravit už tam, kde vznikla. Na počátku. Je potřeba obnovit spravedlnost a dát dětem co jim patří. Nehledat důvody, proč by děti měly být svěřeny do střídavé péče, ale hledat důvody, proč ne.
Střídavá péče je pro děti přirozenější a prospěšnější, než péče jen jednoho rodiče. Pokud by to nebylo v prokazatelně závažném rozporu s potřebami dítěte, měla by být automaticky nařízena tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout, jsou-li výchovně způsobilí a mají-li o děti zájem. Účelové maření střídavé péče, například odstěhováním se do vzdáleného města bez dohody s druhým rodičem, povede – jako výraz neúcty k dítěti a nerespektování jeho potřeby mít své bližní blízko – k sankci. V krajním případě ke svěření dítěte druhému rodiči. Obavy z trestu budou motivovat rodiče k dodržování pravidel, respektování jeden druhého a ke komunikaci. Rodiče přestanou děti proti sobě navádět, protože to nebude mít smysl. Dítě bude mít možnost srovnávat a obrázek si udělá samo. Časem se komunikace rodičů zlepší, spolu s tím, jak čas rozvodové rány zhojí. A výsledek? Tím budou spokojenější a zdravější děti, připravenější na život a vytvoření nové, tentokrát už třeba úplné rodiny se vším všudy. S maminkou společně žijící s tatínkem.
Ano, zájem dítěte je vždy na prvním místě. Ten je ale jasný. Není třeba jej s pomocí drahých a často věrolomných znalců hledat. Ti by měli nastoupit až v případech, kdy je nařízení střídavé péče problematické a sporné. Takových případů je menšina. Nesouhlas jednoho rodiče a pouhé odkazování se na jakousi neschopnost rodičů se domluvit by střídavé péči bránit neměly.
15. 1. 2011 at 12:09
A co kdyby se to vyřešilo tak, že bude chtít dítě do péče otec, který matku nevytěsňuje?
15. 1. 2011 at 12:36
to nejde, dát ženě prostor, ustoupit a čekat, že se situace uklidní a ona začnedítě ochotněji dávat. Jak ustoupíte, ztracené pozice nezískáte.
15. 1. 2011 at 14:10
Varianta xxx v zásadě proč ne, ale malé děti mají na matku často mnohem silnější vazby než na otce, přeci jenom chlapi děti nerodí ani nekojí, nebude to tak snadné. Je to těžké.
15. 1. 2011 at 17:42
Proto bývá u malých dětí interval z počátku krátký. My střídali tak, že napřed dopoledne se mnou, odpoledne s ní, pak jeden den se mnou, druhý den s ní.. Pak jsme najeli týden/týden, jak to nařídil soud.. A dítě to lím sneslo. Mělo 3 roky
16. 1. 2011 at 14:32
V přirozeném prostředí by pravděpodobně dítě od malička bylo v kontaktu s oběma rodiči a rozvíjelo si současně specifický vztah k matce i k otci (případně i k dalším členům rodiny žijících ve stejné domácnosti, jak ukázaly výzkumy přírodních kmenů v Jižní Amrice nebo Hispánských rodin), přičemž během prvního roku života by vazba byla výrazně silnější na matku (díky tomu, že dítě nejprve sebe a matku chápe jako celek a teprve postupně si během prvních měsíců vytáří chápání sebe sama jako odděleného jedince), zhruba od 9. měsíce by se to začalo vyrovnávat a od jednoho roku by děti měly silný vztah k oběma rodičům.Bohužel jsme si vytvořili prostředí umělé s umělými společenskými a ekonomickými strukturami. V ČR je navíc velmi stritkně (striktně ve srovnání např. se Skandidávií) nastaven mod
16. 1. 2011 at 14:33
2. část: V ČR je navíc velmi stritkně (striktně ve srovnání např. se Skandidávií) nastaven model otec živí (= obvykle kvůli tomu musí odcházet od rodiny = není přítomen), matka vychovává (= je s dětmi), a to běžně i ve věku 1,5 roku – 4 roky, kdy by všechny děti už potřebovaly mít stejnou měrou k dispozici mužský a ženský model. Bohužel i v celkem spokojených rodinách, kde rodiče žijí spolu, je řada otců je k dispozici svým dětem jen při večerním ukládání do postýlky nebo o víkendech.Dítě tak tráví většinu času s matkou, a při případném rozvoduje jí přidělováno (v ČR téměř automaticky), čimž se ještě sníží už beztak níkzký vliv otců na výchovu (pokud vidítě dítě jednou za 14 dnů, tak ho těžko můžete vychovávat, podporovat v jeho aktivitách apod., ať se snažíte sebevíc) . Existuje určit
16. 1. 2011 at 14:35
3. část: Existuje určitá skupina mužů, kteří model uspořádání “matka se stará, otec živí” vyžadují (např. by nesnesli horší finanční status rodiny, kdyby jejich méně výdělečně způsobilá manželka přinášela do rodinu jen zlomek jejich příjmu, zatímco oni by byli s dětmi), ale moje zkušenost jako ženy je taková, že daleko větší skupina mužů-otců malých dětí by dala nevím co za to, aby se mohli starat o své malé děti, krmit je, přebalovat, rozvíjet je, trávit s nimi čas a pracovat pouze na zkrácený úvazek, avšak za předpokladu, že za to nebudou ostrakizováni a to jak ze strany manželky (= neustále stížnosti na nedostatek financí, hlášky “muž je živitel…” “měla jsem si vzít Pepu, podívej se na to jejich nové Volvo, ten se umí otáčet…” nebo dokonce i přímý odpor
16. 1. 2011 at 14:40
4. část: nebo dokonce i přímý odpor manželky na tom, že by se měla podílet na finančním zabezpečení rodiny),tak ze strany společnosti (verbální nátlak v zaměstnání, přeskakování při kariérním postupu, společenské předsudky proti těmto mužům, a to i od žen (!!!) apod.). Jinými slovy, celkem velká skupina mužů je současným uspořádáním společnosti vytlačována z raného života svých dětí, i když žijí v rodině a i když se umí o dítě postarat. To, že o dítě mohou přijít, si uvědomují až v době rozvodu, kdy je najednou dítě směřováno do oficiální péče matky (ona byla přece doma a s dítětem). Málokdo se zaobírá tím, zda toto uspořádání vlastně vůbec otcům vyhovovalo nebo zda ho přijali, protože neměli jinou možnost. Domnívám se, že jediná cesta ven z této pasti vede přes přijetí švédského modelu
16. 1. 2011 at 14:42
5. část:Domnívám se, že jediná cesta ven z této pasti vede přes přijetí švédského modelu rodinné péče – povinnost obou rodičů vystřídat se na rodičovské, změna společenského postoje k otcům zaměstnaným na zkrácený úvazek; odstranění genderového předsudku, že otec je horší rodič než matka; podpora toho, aby oba rodiče rovnou měrou pracovali a rovnou měrou se starali o děti, a samozřejmě v případě rozvodu automaticky střídavá péče až na závažné výjimky, kdy je jeden z rodičů opravdu nezpůsobilý o dětio pečovat.
16. 1. 2011 at 14:45
Postoj Alexandry je o skutečné rovnoprávnosti. Pokud máte zájem, pošlete nám svůj příspěvek jako článek. V diskusi může zapadnout.