Stephen Baskerville, PhD
–
Máme za sebou čtyři desetiletí nejtroufalejšího sociálního experimentu, který se kdy uskutečnil v západních demokraciích. Teď už jasně vidíme plný dopad toho, co bylo známo pod smělým označením: „osvobození žen“.
Oba politické směry – jak levice, tak pravice – se tiše shodly na tom, že omezí úvahy o emancipaci žen na několik neškodných polemik jako: diskriminace v zaměstnání, rozdíly v platech nebo pozitivní diskriminace. Snad jen téma umělého přerušení těhotenství mohlo mít hloubku, ale uvízlo ve slepé uličce.
Z hlubin politického radaru se mezitím vynořily skutečné důsledky tohoto experimentu: masivní restrukturalizace společenského uspořádání, demografické trendy, které ohrožují samotné přežití západní civilizace a (patrně nejnenápadnější) exponenciální vzrůst rozsahu a moci státu, který je čím dáĺ byrokratičtější a panovačnější.
Feminismus se pasoval na předvoj levice a posunul témata politických projevů od ekonomických a rasových do sociální a ve stále rostoucí míře genderové oblasti.
Socialistický výpad proti majetku a podnikání vzal na sebe podobu sociálního a genderového útoku na rodinu, sňatek a maskulinitu.
Vznikl tak mezník zcela nového druhu politiky, té nejosobnější a tedy i potenciálně nejvíce totalitní, která tu kdy byla: politiky soukromého života a genderových vztahů.
Od feminismu k lesbismu
Genderová politika je jak feministická, tak i homosexuální; není žádná výraznější linie, která by je oddělovala. Feminismus představuje zjevnější politickou doktrínu. Až donedávna šlo gayům hlavně o to, aby je společnost nechala na pokoji; tím získali širší sympatie.
Mnoho homosexuálů, zejména mužů, zřejmě nepřemýšlí o své sexualitě vědomě v politických souvislostech. Přesto může být homosexualita sama o sobě politickým vyjádřením, a to zejména lesbismus, který pro mnohé představuje osobní dimenzi feministické ideologie.
„Feminismus je teorie, lesbismus je praxe,“ řečeno slovy připisovanými Ti-Grace Atkinsonové. Pro mnoho našich dnešních feministek je lesbismus mnohem víc než jen sexuální orientace nebo preference. Je to (jak se učí studenti na mnoha univerzitách) „ideologický, politický a filozofický nástroj k osvobození všech žen z heterosexuální tyranie.“1
Pro genderové aktivisty není pohlaví, sex nebo sexuální orientace soukromou, ale politickou záležitostí. Připomeňme definici politiky od Henryho Adamse jako „systematické organizování nenávisti“. Netřeba velké představivosti, abychom viděli, že tato rebelie proti sexuální „tyranii“ zpolitizovala a transformovala sex, tedy akt, jehož vyšší sublimaci spojujeme s láskou, v něco, co se může jevit jako čistý extrakt nenávisti.
Přeložil Ondřej Höppner
1 Rene Denfeld, The New Victorians. New York: Simon and Schuster, 1995, p. 45.
4. 2. 2019 at 14:01
Prepojenie feminizmu s lesbismom či homosexualitou (resp. LGBTIQA…) sa zdá byť podivné. Genderová ideológia je natoľko uletená od reality, vedy, aj zdravého rozumu, že je ťažké uveriť, že by sa prirodzene presadili do života v takom veľkom rozsahu ako to dnes sledujeme.
Preto sa zdá, že dôvod tohoto divného spojenia a aj úspešnosť tých nezmyslov vysvetľuje len fakt, že USA identifikovali rast populácie v zahraničí ako bezpečnostné riziko (National Security Study Memorandum 200 (NSSM-200)) a začali hľadať prostriedky boja proti nemu. Po nútených sterilizáciách a pod. si našlo feminizmus a propagáciu porúch sexuality ako dobré krytie, do ktorého natlačili more peňazí a zabezpečili, aby sme si ho potom financovali sami.