Stephen Baskerville, PhD
Lidské soukromí v ohrožení
Žádná ideologie nebyla nikdy postavena na sexu. Její nebývalá síla je stejně zřejmá jako skrytá. Zpolitizování sexu a sexuálních vztahů proniká do lidské psychiky mnohem hlouběji a podstatněji než všechny ideologie, které kdy byly napadány radikálními ideology v minulosti. Uvolňuje energii, rozpoutává emoce, rozbíjí vztahy a instituce. Schopnost feministické ideologie vniknout do soukromé sféry života nemá obdoby ani v byrokratických diktátorstvích minulého století a je proto horší než ony.
„Radikální feminismus je to nejdestruktivnější a nejfanatičtější hnutí, které jsme zdědili z 60. let,“ píše Robert Bork. „Je to revoluční, nikoliv reformní hnutí, a má úspěch. Je totalitární svým duchem, je hluboce antagonistické k tradiční západní kultuře a usiluje o úplnou restrukturalizaci společnosti, morálky a lidské povahy.“2
Pomalým, ale rafinovaným útokem vpřed!
Odpověď na otázku, jak dochází k realizaci feministického scénáře, není jednoduchá. Politická kultura se ocitla v tak důkladném feministickém sevření, že jeho destabilizující prvky zůstávají často nepovšimnuty i jeho nejtvrdšími kritiky. Genderová politika má mnoho zastánců, ale jen málo kritiků. Je spíše zlehčována jako prostě jedna z variant levičáctví, jako například socialismus a rasový nacionalismus. Její význam a síla jsou ale mnohem větší.
Je nejkomplexnější a nejrafinovanější politickou ideologií dneška. Na jedné straně jako by se už vyčerpala a neměla co nabídnout. Mnozí se domnívají, že jako politická síla je „feminismus mrtev“ a že už žijeme v „postfeministickém“ věku.
Současně se ale také stalo, že se feministické hypotézy už dávno nekrčí na okraji politického zájmu. Pronikly do hlavního proudu, bují a sílí, nikým nenapadány a nezpochybňovány jak na levici, tak ve středu či dokonce v pravé části politického spektra.
Nebezpečí genderové politiky nespočívá v absurdních tvrzeních jejich extremistických protagonistů. Ta už budí jen pramálo respektu. Základní hrozba tkví v ustavičné a vytrvalé erozi sociální soudržnosti, občanských svobod a především soukromí.
Učily se od marxistů
Genderová ideologie zpolitizovala osobní život. Všechny nás nakazila, aniž bychom si to uvědomovali (jsme imunní proti uvědomění si tohoto vlivu). Nebezpečí feminismu tkví nejen v malém množství kritiků, ale i v jejich soudržnosti. Feminismus víc než kterékoliv jiné politické hnutí neutralizuje a v přeneseném slova smyslu kastruje své odpůrce. Mnoho autorů si všimlo podobnosti mezi feminismem a marxismem, ale jen málo z nich rozpoznalo, jak ten první dokonale využil logiku socialismu a její agresivní potenciál.
„Hnutí za osvobození žen možná není nejextrémnější, ale určitě je nejvlivnější neomarxistické hnutí v Americe. Má stejný dopad na americké domovy, jako měl komunismus na ruskou ekonomiku, přičemž většina škod je nevratná,“ píše Ruth Wisseová z Harvardské univerzity.
Hnutí definovalo vztahy mezi muži a ženami v pojmech moci a soupeření místo toho, aby použilo pojmy vzájemná výhodnost a spolupráce. Tím toto hnutí rozcupovalo nejzákladnější a nejkřehčí vazbu v lidské společnosti: rodinnou jednotku, ze které všechny ostatní sociální instituce čerpají svoji sílu.3
Přeložil Ondřej Höppner
2 Robert Bork, Slouching Towards Gomorrah: Modern Liberalism and American Decline. New York: Regan-Books, 1996, p. 193.
3 Quoted in Arnold Beichman, „Undercurrents in the Conservative Tide,“ Washington Times, 11 February 1997, p. A17.
Okomentovat