Stephen Baskerville, PhD
–
Rodina jako majetek státu
Zpolitizování sexu a pohlaví znamenalo pro logiku třídního konfliktu velký skok kupředu. Obvinění z „útlaku“ není zaměřeno na široké, neosobní sociální třídy, nýbrž na nejniternější osobní vztahy. Utlačovatelem není podnikatelská třída či podnikatel, ale manžel (nebo „důvěrný přítel“), otec či dokonce i syn. Ve jménu utlačovaných tak všemocný stát znárodňuje – po socialistickém vzoru – soukromí rodiny. Poslední útočiště jedince před státní mocí přestalo být vedlejším poškozeným a stalo se hlavním terčem.
Nebezpečí tedy nespočívá v útoku na svobodu obecně (což je hrozba tradičních tyranií), ale specificky ve výpadu proti soukromému, zejména rodinnému životu (který tradiční diktátorské režimy obyčejně opomíjejí).
„Radikální feminismus je totalitní, protože upírá jedinci právo na soukromí; každá myšlenka a jednání je veřejné, a tedy politické,“ píše Bork. „Strana nebo hnutí si vyhrazuje právo na kontrolu každého aspektu života.“4
Tohoto nepřátelství k soukromí jedince si všímá také Daphne Pataiová. „Dnešní feminismus stírá hranice mezi veřejným a soukromým, a tím píše novou kapitolu zvrácené tradice špehování, kontroly a nesvobody,“ konstatuje Pataiová. „Každé gesto jednotlivce, každá jeho myšlenka jsou vystaveny hodnocení jeho spoluobčanů.“5
Útok na soukromí je mimořádně nebezpečný i proto, že mnoho konzervativců, kteří by jinak feminismus kritizovali, dnes už nepřikládá hodnotě soukromí a občanských svobod takový význam. Je to až destruktivně ironické, protože si tyto termíny už přivlastnily feministky, když je dokázaly využít jako ospravedlnění potratu, jak předvedly například v soudním sporu Roe v. Wade. To vedlo konzervativce (kteří svého času bedlivě střežili hradby soukromého života) k tomu, že toto pole vyklidili. Mnoho konzervativců zapudilo tyto hodnoty také proto, že se staly záminkou, pod kterou jsou zločinci zprošťováni viny. Tím byl ponechán monopol strážců Listiny práv a svobod levici.
Viníci často zůstávají nepotrestáni, ale to se děje částečně proto, že místo nich bývají usvědčeni nevinní. Brzy uvidíme, že hlavní politickou silou, která dnes určuje, kdo patří za mříže, ať je vinen či nevinen, je zpolitizovaná sexualita.
Zalíbení v totalitních praktikách
„Revoluce jsou vůči soukromí velmi tvrdé,“ poznamenává přední sociolog revolučních hnutí.6 Všechny totalitní režimy 20. století pronikaly občanům do života, politizovaly jejich soukromí a ničily jejich rodiny.7 Žádný z nich však obvykle neměl destrukci rodinného života jako svůj explicitní cíl. Genderová politika se v kontrastu s dřívějšími totalitami zaměřuje specificky na soukromí a jde jí zejména o rodinné soukromí. Politický teoretik Carol Paterman připouští, že „rozštěpení veřejného a soukromého … je podstatou feministického hnutí“ a dvě prominentní feministky se jízlivě posmívají „ideologii rodiny jako bašty soukromí“.8
Základní princip feminismu – že „osobní je politické“ – je tak výrazně totalitní, že ho historik Eugene Genovese (sám dřívější marxista) označil za „stalinistický“.9
A znovu: tento potenciál je teoretický. Jen málokdo si ale uvědomuje, do jaké míry byl tento potenciál využitý. „Radikální feministky určitě mrzelo, že neměly tak velký vliv jako stát a jeho mechanismy, aby si vynutily kontrolu nad myšlenkami a chováním lidí,“ zamýšlí se Bork. „Tak jako tak, feminismus svůj vliv v soukromých a veřejných institucích získává postupně, trpělivě a krok za krokem.“10 V současné době ho už má.
Přeložil Ondřej Höppner
4 Bork, Slouching, p. 201
5 Daphne Patai, Heterophobia: Sexual Harassment and the Future of Feminism. Lanham, Maryland: Rowman and Littlefield, 1998, p. 199.
6 Crane Brinton, Anatomy of Revolution. New York: Vingate, 1965, p. 181.
7 Allan Carlson, „Standing For Liberty: Marriage, Virtue, and the Political State“, lecture delivered at the Family Research Council, Washington, D.C., 16 June 2004. I am grateful to Dr. Carlson for a copy of this lecture.
8 Carol Pateman, „Feminist Critiques of the Public/Private Dichotomy“, in Stanley Benn and Gerald Gaus (eds.), Private and Public in Social Life (London: Croom Helm, 1983); Chow and Berheide, Women, the Family, and Policy, p. 18.
9 Interview in National Review, 24 February 1997, pp. 55(3).
10 Bork, Slouching, p. 201.
Okomentovat