Stephen Baskerville, PhD
–
Útlak a superiorita
„Mocenské postavení je alfou a omegou současného komunismu,“ napsal Milovan Djilas během represí v roce 1950. „Ideje, filozofické principy a morální ohledy … to vše lze změnit a obětovat. Avšak nikoliv moc.“23
Něco podobného lze říci o dnešním feminismu, ideologii, která nemá pevné principy, zato je obdařena schopností rozvíjet nekonečné diskuse o své „skutečné povaze“. Někdy jsou všechny genderové rozdíly sociálními konstrukcemi; jindy se dozvídáme, že ženy mají zvláštní „potřeby“.
Ženy jsou prý genderovými rolemi utlačovány, ale stejné role jim umožňují činit si nárok na morální nadřazenost, podle níž jsou ženy více „pečující“ a více „soucítící“. Muži a ženy musí soutěžit za úplně stejných podmínek s výjimkou případů, v nichž je třeba muže vyloučit, aby ženy mohly vyhrát.
Otcové se mají na péči o děti podílet stejně, ale svěření dítěte do péče (které je provázeno mocenským postavením a penězi) musí vždy směřovat k matkám.
Alison Jaggarová, autorka knihy Život s nesrovnalostmi (Living with Contradictions) bez uzardění tvrdí, že feministky mají trvat na tom, aby to měly obojí. „Feministky by se měly chopit obou pólů tohoto dilematu,“ píše. „Měly by užívat rétoriku o rovnosti v situacích, které škodí jejich zájmům, ať už je s nimi nakládáno buď jinak, nebo stejně jako s muži.“24 Její slova mnohé odhalují.
Tato „rétorika o rovnosti“ je ale opravdu jen tím, co se za rétoriku prohlašuje. Je to podobné jako v dětské říkance Humpty Dumpty25 . Slova jako „rovnost“ mění svůj význam podle toho, jak se to právě hodí. Pouze „zájem“ přetrvává.
Jaggarová přiznává, že feminismus povstal z principu moci; nejde o ženy obecně, ale o upevnění vlivu těch, kteří tvrdí, že mluví ve jménu většiny. Prasklo to s módním eufemismem, který měl zakrýt podstatu: „empowerment“ (posílení).
Jak získat víc moci?
Posun od liberálních požadavků na „rovnost pohlaví“ k nárokům na pozitivně nadřazenou politiku, charakterizovanou větší „péčí“, „vnímavostí“, než je v tradiční mužské mocenské politice, měl dalekosáhlý dopad. Co mohlo vypadat jako rozumný kompromis tradičních mužských a ženských rolí, bylo ve skutečnosti jen malou obětí ideologické čistotě, výměnou za více moci.
Politická teoretička Kathy Fergusonová předvídá svět, v němž bude dosavadní, muži ovládaná politika nahrazena femininní politikou s posilováním postavení žen. Představitelé mužské moci budou nahrazeni quasi-platónskými ženskými „pečovatelkami“, jejichž nárok na vedoucí postavení bude dán jejich soucitem s ostatními.
Zbývá jen vyřešit, kdo bude v této feministické utopii pečovat o potřeby těchto svatých duší. „Pro feministickou komunitu pak lze platónskou otázku: kdo bude hlídat strážce? parafrázovát na: kdo bude pečovat o pečovatele?“26
Profesorka Fergusonová by byla méně vizionářská, ale důvtipnější, kdyby se ptala: „kdo bude hlídat pečovatele?“ Její sen o vládě syndikátu pečovatelek se totiž stal realitou a pečovatelky se chovají jako smyslů zbavené.
„Pečovatelky podávají opuštěným dětem nadměrné dávky léků,“ hlásá titulek na titulní straně v Los Angeles Times. Děti jsou pod státní ochranou v kalifornských skupinových útulcích a dětských domovech krmeny silnými psychiatrickými léky, aby zůstaly poslušné a tvárné vůči svým přepracovaným pečovatelkám.27
Přeložil Ondřej Höppner
Okomentovat