Vlasta Hurtová
„Hele, starouši, tak už to mám potvrzený černý na bílým. Že mám jako právo být naštvaná a nespokojená! Jednak ty seš fakt nemožnej a neschopnej, nechápu, proč jsem si tě vůbec brala. A navíc, i kdybys měl někdy náhodou nějakou tu světlejší chvilku – nemůžu si pomoct! Mám to evolučně daný. Psali o tom dokonce už i na Střídavce!“
Doufám, že takový nebo podobný monolog žádný z příznivců stránek Střídavky nemusel po uveřejnění článku NESPOKOJENOST ŽENY PO SŇATKU vyslechnout. Autora Phdr. Eduarda Bakaláře, Csc. si sice moc vážím a tento příspěvek mě velmi zaujal. Přesto mám ale pár výhrad a postřehů.
Často a ráda hledám poučení pro život v historii, ale raději než u opice začínám od Adama. Zároveň si také myslím, že každý z nás je zodpovědný za své jednání tady a teď. A že se nemusíme zase až tak moc ohlížet na to, jak primitivně žili naši předkové kdysi kdesi, třeba v jeskyních. Nejsme přece vykopávky! Máme svobodu ve svých rozhodnutích. Chceme být pružní a moderní.
Ale budiž, pojďme na skok do té sluje či chýše. Představa, že věčně remcající a se vším nespokojená žena má nějakou větší šanci na přežití, je prostě bláhová. Naopak, taková žena by byla tehdy prakticky odsouzena k záhubě – pravděpodobně spolu s dětmi. Opakované projevy nespokojenosti mohly být jasnou příčinou k jejímu zapuzení. Muž – lovec si totiž nebral v ničem servítky a žena byla na muži naprosto existenčně závislá. Neexistovaly žádné alimenty, žádné výživné manželky, nic podobného…
Takže pokud bych měla pro tentokrát uvažovat evolučně, musím vycházet z faktu, že uspět mohli jen ti nejschopnější a nejlepší jedinci. Mezi ženami to ale rozhodně nemohla být ta, která pouze parazitovala na muži a ještě k tomu byla stále s něčím nespokojená. Naopak. Evolučně úspěšná mohla být jen ta, která dokázala svým pozitivním přístupem svého muže motivovat k co nejlepším výkonům. Ne jej srážet věčným reptáním. A především se uměla také spolupodílet na jeho úspěchu svou příkladnou pílí a vlastními nápady. Byla to prostě ta, která nasbírala nejvíc bobulí, nejlépe vyčinila kůže a navíc se upřímně radovala z úlovků svého muže. A přestože někdy důvodů k radosti ubývalo, neklesala na mysli. V dobách zlých a ještě horších léčila nemoci, ošetřovala rány, vyšla i s málem, vykrývala mužova slabá místa… Byla věrná, silná a tak dál.
A takto je tomu stále. Nespokojené ženy jsou totiž samy proti sobě. Jejich vztahy končí dnes často rozvodem či rozchodem. A pak nastávají dvě možnosti. Buďto se poučí – uvědomí si svou situaci a v dalším vztahu přizpůsobí své nároky přiměřeně situaci a naučí se dělat aktivní kroky ke změně, směrem ke své spokojenosti. Nebo stále pokračují v projevech své nespokojenosti a v litování sama sebe a dopadne to s nimi pak podobně jako v té pohádce O zlaté rybce.
Moje maminka mi kdysi vyprávěla, že nikdy neměla odvahu si svým rodičům byť jen v nejmenším stěžovat na svého manžela. Ne, že by byl náš táta dokonalý a že by k tomu občas neměla důvod. Ale věděla, že by se dočkala jen jedné odpovědi – máš, koho sis vzala! V tom vidím inspiraci pro každý vztah. Je nutné věnovat velkou pozornost výběru vhodného partnera. A poté hledání a srovnávání definitivně ukončit, smířit se s tím, co máme, a aktivně se podílet na spokojenosti vlastní i celé rodiny. Kdo ví, o kolik dalších geniálních děl, nápadů a vynálezů by nemuselo lidstvo být ochuzeno, kdyby EINSTEIN, TOLSTOJ nebo MOZART či spousta dalších velikánů měla vedle sebe tu pravou neremcající partnerku, která by je dokázala správným způsobem podpořit.
Navíc je pro mě těžké uvěřit, že by bez újmy na zdraví dokázal být někdo permanentně nespokojený či naštvaný. Pokud je takovéto chování v partnerství jen manipulativní hrou, je to zlé. Pokud je to doopravdy, je to ještě horší. Právě žena trvale nespokojená v manželství se podobá těm, kteří se bez pudu sebezáchovy vydávají na okraj propasti. Ohrožuje tímto chováním nejen sebe, ale především své potomky.
Takže co víc si přát závěrem, než hodně spokojenosti všem čtenářům Střídavky v novém roce 2013!
8. 1. 2013 at 1:33
Souhlas: „Je nutné věnovat velkou pozornost výběru vhodného partnera. A poté hledání a srovnávání definitivně ukončit, smířit se s tím, co máme, a aktivně se podílet na spokojenosti vlastní i celé rodiny.“
8. 1. 2013 at 9:38
Tenhle článek je napsaný tak, jak to je zakódováno v ženských chromosomech XX :-)A i tento způsob ženského chování – natvrdo řečeno přetvářky – popisoval pan Bakalář velice plasticky a zasvěceně!
Každý kdo má uši přeci ví, jakým negativním způsobem se ženy baví o svých partnerech mezi sebou, jak se neustále instinktivně staví do pozice nespokojené, podvedené, chudinky … Celý feminismus je postavený na tomto všelidském instinktu, těmto „chudinkám“ neustále pomáhat – tím více, čím více se cítí ukřivděné i přes to, že nezaslouženě dostávají víc než jim patří.
Lež o tom, že existují ženy nestěžovací a chápavé bych zařadil do stejné kategorie o které hovořil kdysi pan Bakalář: „každá žena řekne instinktivně tátovi s kočárkem: „jé ten jako by vám z oka vypad´!“ i když je naprosto zřejmé, že to dítě má jeho žena s někým zcela jiným. A ženy to dokáží i velice dobře rozpoznat, protože to je jedna z věcí, které jsou v ženském mikrokosmu velice důležité. To až kamarádi v práci – kteří si takových blbostí, jako tvar uší a očí atp. většinou vůbec nevšímají -přivedou tatínka k tomu, že se stará o malou kukačku. Jak se zpívá v té chytré písničce: „každej má tu svou, jedinou nevinnou ….“
8. 1. 2013 at 11:01
Takže podle jjj se přetvařuju a lžu
Ale nemůžu za to, mám to tak zakódováno…
Asi nemá smysl se ani omlouvat a říkat, že se polepším, taková šance tu zřejmě není, jsem totiž pouhá žena, plémě hadí, odsouzená ke své pernamentní nespokojenosti…Nejzajímavější ale tom je, jak i sama sobě věřím, že i přes všechny špatné a zlé věci jsem ve výsledku spokojená a vděčná za vše, co mi můj život přinesl! Neměla bych se léčit? Nejsem divná?
8. 1. 2013 at 12:03
Jednoznačně doporučuju léčbu. Pokud si je někdo vědom svých negativních nedostatků, které lze navíc odstranit a okomentuje to tím, že za to nemůže (slyšel jsem i jiné výklady, jako třeba „jsem jaká jsem“), tak skutečně potřebuje léčebnou kůru.
8. 1. 2013 at 12:23
Copak já sama tvrdím, že za to nemůžu? To si myslí pan jjj, že to mám zakódováno. Já jeho názor nesdílím, to byl jen pokus o ironii. Nebudu se už na stará kolena učitnapř. přetvařovat, lhát ( ani nad něčím kočárkem ani nikde jinde ) jen abych tak potvrdila něčí hloupé teorie… Možná i proto jsem nakonec vcelku spokojená žena
8. 1. 2013 at 15:27
Žádáme diskutující, aby se v diskusi vystříhali osobních výpadů.
8. 1. 2013 at 16:08
a mně se článek Vlasty líbí, protože odlišnost interpretace od dr. Bakaláře zdůvodnila. Rozhodně je tam řádově více logiky než v oddůvodněních soudkyň
9. 1. 2013 at 0:27
Srovnání se soudkyněmi má být lichotka, nebo urážka?
9. 1. 2013 at 11:36
Lépe jest žít na střeše za komínem než v domě s ženou svárlivou – Starý zákon. Kdeže se vzala ta zkušenost? Jakže by to bylo v pravěku u lovců? Lépe jest být v brlohu nedvěda divého …
9. 1. 2013 at 11:57
Díky, Samojede! Já samozřejmě v článku vycházím z Přísloví 31,10 – 31:
Chvála ženy statečné :
10 Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.
11 Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist.
12 Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život…
Vím, je hodně žen svárlivých, ale rozhodně ne všechny a nemáme to nijak „evolučně“ dáno