Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Irena: Přistihla jsem se, že se vlastně těch svejch dětí bojím, že se bojím tý zodpovědnosti

Irena má dvě děti – sedmiletou dceru a dvou a půlletého syna. Sami jsou spolu rok a půl. Předtím, než od manžela definitivně s dětmi odešla, asi čtvrt roku odcházela a zase se k němu vracela tak trochu i s nadějí, že když si odpočine, dokáže třeba v jejich soužití pokračovat. „A v podstatě jsem odešla od manžela poté, co mi došlo, že žiju s alkoholikem a že asi tak, jak teďko žijeme nebo jak jsme žili v tu dobu, takže mě to ničí, že nemám pak sílu ani v podstatě na děti. A že asi bude lepší, když odejdeme. Půl roku jsem to asi řešila, jestli teda odejít nebo odejít, protože synovi v tu dobu nebyl ještě ani rok. Takže jsem se bála odejít vlastně, když jsem na rodičáku,  nemám žádný jiný pořádný příjem, tak jsem se vlastně bála odejít. Ale vzhledem k tomu, že v tu dobu vlastně manžel měl problémy s příjmama, tak jsem pak nakonec si říkala, že takhle aspoň já sama budu vědět, na čem jsem a že sice asi peníze v tu dobu nebudou, ale že aspoň si to já nějakým způsobem ohlídám, že to budu mít ve svých rukách. A já jsem i tady tohle to rozhodování, tak jsem odnesla zdravotně, protože jsem z toho nakonec v podstatě měla kolaps, kdy jsem nejdřív skončila na nějakých uklidňujících prášcích, injekcích a  pak dokonce i s hospitalizací [v psychiatrické nemocnici]. A pak jsem se zase z toho všeho snažila nějakým způsobem jakoby dostat a postavit se na nohy právě kvůli dětem.

To, proč jsem si pak nakonec řekla, že odejít můžu, tak byla v podstatě ta věc, že jsme [s manželem] měli byt, který byl na hypotéku a že jsem teda si udělala vlastně jakoby záložní plán, že prodáme byt a že vlastně z těch peněz, který dostaneme, z rozdílu mezi nezaplacenou hypotékou a z toho, co bude, takže nějakou dobu vlastně budu moci pokrýt naše příjmy. A že budu díky tomu moci fungovat. Než tady k tomu došlo, tak mi ještě pučoval bratranec nějaký peníze a vlastně na základě toho, že se shodou okolností dokonce uvolnil byt vedle mojí matky v bytě, která mi teda moc pomohla, a nemít mámu, tak skutečně nevím, jak by to bylo dopadlo, tak vlastně jsem neskončila někde v azylovým domě, protože jinak vlastně nevím, jak to paní, který nemají rodinu, nemají takhle možnost nějakýho příjmu nebo tak, ocitnou se v takovýchdle situacích, tak teda jako musím říct, že jako to musí být opravdu hodně, hodně těžký. A už jenom o tom, že si člověk pak připadá asi jak zkrachovalá existence nebo něco takovýho, tak teda jako klobouk dolů s tímhletím.“

Proč si vybrala za manžela právě tohoto muže? „No to proč jsem pak od něj odešla v podstatě, jo? Protože prostě byl úplně jinej než všichni ostatní. (smích) Že nebyl asi… jo, přišlo mi, že je to originální člověk, kterej má hodně jako širokej, jak bych řekla, rozsah a rozptyl zájmů a toho jako, co umí a tak a nebo teda minimálně o tom aspoň uměl dobře mluvit, což pak teda jako přesně to, že uměl o všem dobře mluvit, tak mě na konci neskutečným způsobem štvalo, protože jako říkám jsem neměla možnost v podstatě ani cokoliv říct, protože to byl jako neustálej monolog o tom jako, co on ví a že to jeho přesvědčení je nejlepší a tak. Ale uměl to ze začátku… to uměl prostě podat tak, že jsem se seznámili na inzerát a já jsem… nebo po internetu. A byl to jeden z mála lidí, kterej mi tam na moje otázky odpovídal plnýma, rozvinutýma větama, takže bylo vidět, že v podstatě jakoby… že přemejšlí nad tím, co dělá a když něco píše, tak i o tom, že prostě přemejšlí, takže jako, že to je chytrej, inteligentní chlap.“

V době, kdy řešila své psychické obtíže, se jí s péčí o děti snažila pomáhat její matka. Celodenní péče o temperamentního syna, kterému tenkrát bylo rok a půl, však byla nad její síly. Irena hledala pomoc na různých místech, obrátila se i na OSPOD. Pomohlo by jí, kdyby tehdy měla možnost využít cenově dostupné dlouhodobé hlídání ve své domácnosti. Taková služba k dispozici není, na OSPOD jí tedy bylo doporučeno, aby děti svěřila do Klokánku (zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc). Tento krok vážně zvažovala, ale bylo jí proti mysli umístit děti mimo jejich rodinu a domácnost. Situaci se jí nakonec podařilo vyřešit tak, že pro syna našla soukromou školku, která ho přijala, přestože se ještě neobešel bez plen a jíž hradila z peněz, které jí zůstaly z prodeje bytu a původně měly sloužit jako rezerva pro horší časy.

Irena za příčinu svého psychického kolapsu považuje celkové vyčerpání, jehož příčinou byla její zlomová životní situace, ale i únava z předchozího těžkého období. „Jednak malej, když se narodil, tak odmalička špatně vlastně spal, ze spaní různě brečel a tak. Myslím si, že možná podvědomě vnímal něco, že není v pořádku. No a pak jsem během toho roku, co jsem se… co předcházelo ještě tomu, tak vlastně bylo to, že třikrát jsem volala sanitku manželovi, kterej mi zkolaboval, jednou jsem volala sanitku synovi, s kterým jsem pak byla 10 dní v Motole na pozorování kvůli podezření na nějakou formu epilepsie, ale v podstatě se mi dostával do stavu, kdy měl fialový rty, šedivej v obličeji, oči v sloup prostě, hrozný. Takže jako si myslím, že tam bylo jakoby… No a pak teda k tomu tady to nevyspání a toho kluka, kterej opravdu špatně spal. Za noc jsem ho třeba desetkrát kojila a sotva jsem usla, vzbudil se a pak už jsem zase nemohla spát já. A pak teda skutečně jsem měla strach o tu jakoby budoucnost, o to, z čeho, jak budeme žít, jo? To se mi honilo pořád hlavou, že jako jestli to dáme, jestli neskončíme někde pod mostem nebo prostě, co budeme jíst. Já jsem se dostala do stavu, kdy když jsem šla do obchodu nakupovat, tak se mi dělalo špatně, opravdu jsem myslela, že v tom obchodě prostě omdlím, bála jsem se, že jo, já jsem pak šla, koupila jsem rohlík a kefír, to jsem měla pocit, že to je jediný, co si v tu chvilku v podstatě jako můžu dovolit. A takže jsem vlastně z celkovýho toho nevyspání… Pak se mi stalo, že jsem třeba několik nocí pořádně nespala, jo? Když jsem spala třeba dvě hodiny v kuse… jako hrozně dlouhou dobu to bylo tak, že můj spánek nebyl delší v kuse třeba než dvě hodiny, jo? Někdy to byla jen hodina, někdy dvě hodiny. Takže jako to bylo celkově takový jakoby vyčerpání v tom, že vlastně jsem neměla, bych řekla, zástup nebo prostě nějakou tu oporu, že jo, která by část toho vlastně jakoby převzala. No, i když tam byla ta moje maminka, říkám, to jako jsem věděla, že to nemůžu vlastně jakoby hodit nějak na ní, takže to bylo skutečně bych řekla asi celkový vyčerpání. A říkám, že jsem asi i trošičku přecenila svoje schopnosti, myslela jsem si, že to všechno zvládnu a docela dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si sama připustila, že už to nezvládám a že potřebuju  pauzu.“

V psychiatrické nemocnici absolvovala měsíční pobyt. Co jí přinesl? A jak se jí dařilo po návratu domů? „…pobyt v léčebně, mi pomohl v tu dobu (…), když mě odtamtud pouštěli. Nebo respektive, když jsem byla tam, tak to bylo dobrý, ale v podstatě ve chvíli, kdy mě pustili… Tam jsem si připadala, že jsem někde na táboře, kde nic nemusím, že mi tam o zábavu se postarají, že na mě není žádná zodpovědnost. Ale v podstatě ve chvíli, kdy mě pustili domů, tak asi během tří dnů, tak jsem byla skoro zase tam, kde jsem byla předtím, protože jsem se přistihla, že se vlastně jako těch svejch dětí bojím, že se bojím tý zodpovědnosti. Já jsem nebyla schopná jim uvařit, jo? Jako prostě všechno mi přišlo strašně složitý. Takže jsem hledala nějakou jakoby trošičku cestu co a jak, jednak jsem se teda zkusila tam vrátit nazpátek, tam mě odtamtud vyhodili v podstatě s tím, že si tam z toho dělám sociální ústav a jako, že mám sklony k hospitalismu a nevím, takovýhle nějaký jako ne zrovna úplně hezký věci. A v podstatě nikoho moc nezajímalo to jakoby, jak mi v tý chvíli je, a že tam jsou prostě ty děti. Já jsem pak párkrát šla, někde nějakou jsem si zaplatila soukromou psychoterapii, ale věděla jsem, že to prostě není jen tak… Oni už mi tenkrát v tý léčebně nabízeli nějakej stacionář… ale ten, co mi nabízeli, tak mě nevzali, protože jsem jim nepřišla dostatečně stabilizovaná na to, aby mě vzali do stacionáře. A pak… no ale v nemocnici mě nechtěli, tam jsem pro ně zase byla stabilizovaná moc. A odcházela jsem samozřejmě z tý léčebny, tak jsem vlastně odcházela s práškama, antidepresiva jsem měla, plus jsem k tomu ještě měla takový ty prášky na ty okamžitý stavy (…) Ještě jsem teda trošičku do toho zkusila jakoby lehce nějakou alternativní to, ale zase to už stálo peníze, ta alternativní, ten stacionář byl zaplaťpánbůh na pojišťovnu.“ Co pro ni ve stacionáři bylo nejužitečnější? „Asi pomohlo to, když jsme se tam pak dostávali k takový tý věci, že jednak to, čeho se bojím, tak je kolikrát jenom moje představa, že pak ta zkušenost nebo skutečnost, respektive skutečnost, že není tak hrozná, jak si jí dokážu jako pěkně v hlavě vykreslit. A že pak zpětně právě mě vraceli i jako k tomu, že jsem těch věcí vlastně plno zvládla a že ono, i když v tom stavu, v kterým jsem teda jako potom byla docela šíleným, kdy mi bylo opravdu špatně, tak jsem přesto zvládla zařídit vlastně prodej bytu, našla jsem si, že jo, tenkrát realitního … makléře a tak podobně. (…) zařídit věci okolo vypovězení hypotéky a tak a že vlastně jako, i když jsem byla v tom stavu, kterej vypadal jakoby dost šíleně a měla jsem pocit, že neumím koupit ani rohlík, tak přesto jsem vlastně zvládla jakoby dovést až do podpisu tý kupní smlouvy na prodej toho našeho bytu. Takže taková ta zpětná vazba jakoby od těch ostatních a uvědomit si, že se jako o sebe opřít můžu, že jako můžu bejt ta silná, ale že si můžu říct o pomoct, že nemusím bejt ta silná ženská, která to všechno zvládne sama. Já můžu bejt silná ženská, a přesto mi lidi okolo pomůžou.“

S manželem zatím ještě rozvedená není. Zatím mají rozhodnutím soudu upravenu péči o děti a stanoveno výživné. „…dává mi nějaký peníze, sice já bych si asi představovala nebo potřebovali bychom o něco víc, ale zaplaťpánbůh za to, že dostáváme to, co dostáváme, protože zároveň vím, že jsou maminky, který jednak nedostávají peníze, a pak ani děti nejsou v kontaktu vlastně s tím rodičem. A to teda pak musí bejt hodně těžký. (…) Je to dohoda, ale já jsem si představovala, že dostanu větší peníze, potřebovali bychom určitě víc peněz, ale vzhledem k tomu, že pokud bychom neupravili děti, tak nás nerozvedou, takže jsem šla cestou toho, že radši si vyřeším vlastně rozvod, a pak případně můžeme řešit dál ty peníze a zároveň jako vím, že asi manžel není tak schopnej si vydělávat, tak můžu bejt ráda za to, že mi vůbec… že vlastně vůbec něco mám.“ Obtížná bývá domluva na  jednorázových mimořádných výdajích (jako např. tábor). S přechodem dcery na základní školu je obtížné pokrýt všechny dny školního volna. „… což teda teďko jako se ukazuje jako takovej trošičku oříšek, protože jejich otec je OSVČ, takže v podstatě se tváří, že ve chvíli, kdy teda je s dětma, tak nevydělává, tím pádem mi teda nemůže dát peníze. A já mám 25 dní dovolený a prostě tím to končí, jo? Tím to hasne. Jo? Asi by mi dali nějaký neplacený volno, ale tak pak zase by byl trošku problém jako s tím, jak z toho vlastně vyžít. A těch dní teda je opravdu hodně. I když třeba tady u nás ve škole, tak občas nabízí třeba i teďko, když budou velikonoční prázdniny, tak nabízí družinu, sice bez obědů, ale že
teoreticky by možnost prostě byla tam to dítě jako dát.“

S dětmi je manžel v kontaktu, jednou za čtrnáct dní s nimi tráví víkend. Podle Ireny je má rád, má o ně zájem a ony mají rády jeho. Vzhledem k jeho způsobu života, k němuž patří nadužívání alkoholu, a jeho celkovému zdravotnímu stavu (mj. epilepsie), má obavy, jak dlouho jeho organismus může takovou zátěž vydržet. Neví, zda děti to, že jejich táta má problém s alkoholem, vědí, nicméně už z obav z genetické predispozice alkoholové závislosti a přebírání rodičovských vzorů jim to, až budou starší, chce říci. Díky soužití s manželem se Irena dostala do kontaktu s podpůrnou skupinou pro rodinné příslušníky alkoholiků. Když na jejím setkání od jedné z účastnic zaslechla, „dcera mi vyčítá, že v tom musela žít“, tak ji to podpořilo ve správnosti jejího rozhodnutí, že od manžela odešla. Je naděje, že děti tak nebudou považovat dennodenní popíjení alkoholu za normální. Současně doufá, že dala dceři příklad, že není nutné setrvávat v destruktivním vztahu, „…že prostě když mi někde v něčem není dobře, tak v tom nemusím bejt.“

Sama vyrůstala jen s matkou a otce vídala jednou či dvakrát do roka, nechtěla by, aby takto žily její děti. A tak přestože komunikace s manželem je pro ni stále ještě obtížná, nechce, aby to, že si nerozumí, mělo dopad na děti. „…jako upřímně v tuhle tu chvilku nejsem ve stavu, kdy bych si s ním šla sednout na kafe, prostě ne, mám v tom pořád ještě hodně silný emoce. (…) My jsme měli problémy s tou komunikací trošku mezi sebou, protože v podstatě jako po nějaký době to nebyl dialog, ale monolog jednoho člověka, z kterýho jsem já víceméně vycházela jako ta poražená, takže mám vlastně tohle to jako v sobě asi to nastavení, že jako, že nemám kolikrát argumenty ani sílu prostě s ním jako o čemkoliv mluvit.“ Když se rozcházeli, absolvovali terapeutická sezení na podporu partnerské komunikace. Jejich vztahu nijak nepomohla, jediné co podle Ireny přinesla bylo, že během sezení získala prostor také něco říci: „…že v tu chvíli, když jsem já mluvila, tak že bylo chvíli ticho, že on mi do toho neskákal, že mě nechal domluvit. Ale jako… jo, tak asi možná je v tu chvilku určitě jakoby dobrý, když to teda pak je opravdu řízený, že tam je někdo jinej a ten prostě to, že jo, hlídá, abysme si navzájem neskákali jakoby do řeči. A to… to jako, takhle asi možná jo, že si myslím, že v některejch případech je to opravdu docela důležitý a téměř i jakoby nutný, protože jako my bysme to opravdu jakoby doma si to neřekli takhle jakoby vůbec, takhle jsem možná měla šanci aspoň vůbec něco říct. Že jsem byla ve stavu, kdy jsem třeba něco… jako dostala otázku a dřív, než jsem na ní mohla odpovědět, tak už si odpověděl sám nebo už mi kladl nějakou další.“ Kdyby měla tu možnost nyní, absolvovala by sezení na podporu rodičovské komunikace? A jo, tak jako takhle, asi kdyby prostě u toho byl ještě jakoby někdo další, tak možná čas od času, tak bych třeba jako si takhle jakoby popovídat šla, ale jako opravdu prostě, kdyby mi teďko řekl, že si pudeme sednout na kafe, tak prostě to odmítnu a já s ním sama nikam nejdu. (…) Já třeba mám u něj v bytě, kam se on přestěhoval, tak tam zůstaly nějaké jako moje věci. Já říkám – já si tam pro ně sjedu. Ale já si fakt opravdu… nedokážu si představit, že přijedu do toho bytu a budu tam v tom bytě s ním sama a to. Já se nebojím, že on by mi něco jako udělal fyzicky, ublížil nebo já nevím prostě co, ale prostě jako já mám pocit, že nemůžu opravdu jakoby s ním sama mluvit a tak. Já mám opravdu v sobě prostě po tom jako obrovskej blok. Mám pocit, že by se mi nafoukla hlava a asi praskla. (smích)“

Jak Irena vidí svou současnou situaci? „Tak my jsme, bych řekla, jako jsme relativně asi stabilizovaný, já jsem teda od ledna nastoupila do práce. A vlastně ráno odcházíme všichni společně do školy, do jeslí, je tam okolo teda toho různě spojený emoce, protože musíme stíhat tramvaje, abysme přišli do školy včas a tak. To když se chodí do školky, tak je to v podstatě sranda, tam nějaká minutka jako se nic nestane, ale do tý školy, tak tam už teda ta minutka se stane. Hm… takže to jako to. Ale v podstatě bych řekla, že teďko nějak víceméně žijeme relativně v klidu. No… v podstatě to, co je nebo jak to jakoby zařídím, tak to je, (…) takže opravdu jsme jako bych řekla parta, ale jak říkám, pořád to prostě zároveň chci, aby děti věděly, že mají prostě toho tátu. Jo?“ Přála by si potkat nového partnera, ale „jako před školou a na dětským hřišti, tak asi jako tolik chlapů k potkání není. (smích).“ Chtěla by, aby si s jejími dětmi rozuměl, ale nehledá náhradního tatínka, děti toho svého mají. Hledá partnera pro sebe a kvůli sobě.

Jít na úvod

Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.