Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.
–
Aneta: Já musím bejt ta přísná, což jsem nikdy nechtěla
Aneta se do Adama, který byl o dvanáct let starší a již jednou rozvedený, zamilovala, když jí bylo dvacet let – „…to jsem byla puberťačka“. Společně si užívali života, bavili se, jezdili na dovolené, sportovali. Po dvou letech Aneta neplánovaně otěhotněla a po dalších dvou letech, to už syn byl na světě, se vzali. Narození syna Anetu změnilo, dospěla: „A potom jakoby to ve mně se to zlomilo, nějaká zodpovědnost, že jo, už to bylo jinde. A on tam jako zůstal. A pak už jsme se jako moc neshodli.“ V trávení volného času a dovolených si stále rozuměli, ale v každodenní všední realitě jejich vztah přestal fungovat. Rozcházeli se ve svých očekáváních: „Manžel, že jo, chtěl přijít domů a spát, a aby ho nikdo neotravoval, aby bylo ticho, aby bylo uklizeno, uvařeno, připraveno. A klid. A já naopak tam toho chlapa chci mít proto, abysme si třeba večer sedli spolu, popovídali si, že jo. Když už tam je, tak já si nechci připadat jako, že jsem tam sama, že jo. No a on byl takový jiný v tomhle. Nebo šel do hospody pařit. A to se potom… no, to pak nedopadlo dobře. (smích) (…) … on je takovej věčnej puberťák, dodneška, takovej bohém.“ Než se rozešli, vzájemně se iritovali, doma bylo napětí, nicméně nehádali se. Rozvedli se, když bylo synovi pět let. Stále spolu vycházejí jako kamarádi. Ani jeden z nich nemá dalšího partnera, slaví spolu Vánoce, synovy narozeniny, občas si všichni vyjdou na večeři. Rok po jejich rozchodu se Adam se synem vídali i poměrně často (syn měl dva domovy), pak změnil práci, většinu času je mimo město a se synem se vídá jeden víkend v měsíci. Aneta má za to, že jejich způsob rozchodu syna, kterému je nyní sedm let, poznamenat nemohl, ale to, že doma není muž, na něj dopad má. „Protože to jde na něm hrozně vidět, že tam není ten táta (…) … co se týče výchovy, tak mi v tom nemůže [pomoci], nemá jak, že jo, takže je to všechno na mně. Tím pádem já musím bejt ta přísná, což jsem nikdy nechtěla. Já jsem chtěla, aby to byl ten chlap. Takže spíš dělám toho chlapa doma. Takže malej mi to vyčítá, že jsem jako hrozně přísná a spíš se jakoby těší, až přijede ten táta, protože ten je ten, co mu potom všechno dovolí, s kým bude mít jenom ty zážitky, výlety a zábavu. A já po něm furt něco chci, že jo, protože chci, aby z něj vyrostlo něco normálního. Takže jsem se postavila do role, kde jsem nechtěla bejt. (…) Takže to není sranda. A kor on [syn] je hodně živej a hodně tvrdohlavej a má vlastní názor a myslí si, že hejbe světem, takže spolu bojujem často.“ Co se pro Anetu změnilo tím, že zůstala sama? „Všechno. Nejdřív jsem se cejtila… nejdřív jsem se srovnávala s tím, že já jsem ho [manžela] vlastně milovala, že jo, takže s tím, že on odešel. Když jsem se srovnala s tímhle, tak jsem se začala srovnávat s tím, že už jsem na to sama, že se nemám na koho spolehnout a že když vypadnu z práce nebo něco bude s malým, že nemám za kým jako jít. Tak s tím se srovnávám teda doteďka, že je to takový… (…) Cejtím tu zodpovědnost na sobě. Předtím jsem to tak nevnímala, protože on byl ten, co se o nás jakoby postaral. I když jsem třeba chodila do práce, jako nebyla jsem doma, ale necítila jsem tu zodpovědnost tolik. Takže hodně, hodně.“ Aby syna a sebe zabezpečila, vedle své práce ještě o víkendech chodívá na brigády. Syn jí to, že je kvůli práci často pryč, občas vyčítá. „Jenže potom taky chce chodit na kroužky, že jo, jet na dovolenou… (…) Je trošku sobecký tím, že je jedináček, protože on chce mít všechno, ale chce mít i mě prostě doma, ale nechce se vzdát těch materiálních věcí. Já mu to vysvětluju dokola, takže my furt debatujeme. Já ho třeba nikdy nebiju jako, nikdy, to nechci. Takže my furt vedeme na tý bázi, že spolu diskutujem pořád. A pořád a on je hodně chytrej teda, protože on má hodně argumentů na mě, takže vedeme takový rozhovory. (smích) Doufám, že to k něčemu bude někdy.“ Adam výživné na syna posílá pravidelně, když je potřeba uhradit nějaký výdaj za syna, na který Aneta nemá, stačí, když to Adamovi řekne, a on ho zaplatí. „Co se týče malýho, a řeknu mu, že prostě na to nemám, tak to zaplatí. V tomhle jako problém nemám, ale samozřejmě naše úroveň s malým se, protože manžel vydělával hodně, takže my jsme se jakoby měli dobře. A teď, když jsem na to sama, tak malej to samozřejmě… o už si na to teda zvykl, ale byl to pád dolů, že jo. Už to není o tom, že někam jdeme – mami, mami, mami. A já mu nic nekoupím. Furt mu říkám, že prostě to nejde, že na to nemám, že jo. A tohle jsem musela opakovat často. Ale já jsem i ráda, aspoň není rozmazlený. Aspoň jako nemá, na co si ukáže. To zase, když přijede ten táta, tak mu to prostě koupí.“ Přesto Aneta žije od výplaty k výplatě, to, aby každý měsíc dokázala vyjít, ji stresuje. Nebrání se tedy přijmout místo dárků od rodiny peníze (ostatně její blízcí vědí, že to je právě to, co potřebuje nejvíce, takže dárky už jí ani nekupují), ale aby je požádala o peníze, když nevychází, v tom jí brání hrdost. Hrdost by jí také bránila v tom, aby žádala o sociální dávky. Má za to, že by je měli dostávat potřebnější lidé, než je ona. Jelikož splácí hypotéku na byt, která na ni po rozvodu přešla, domnívá se, že by ani na sociální dávky neměla nárok.
Byť má se členy své původní rodiny blízké vztahy, s hlídáním jí může tu a tam vypomoci jen její matka. Ráda by potkala muže, který by jí se vším pomohl… s výchovou syna, ale i se zabezpečením domácnosti.
R: Potřebovala bych nějakýho chlapa, kterej mi s tím pomůže, co nejvíc.
T: A jak vlastně se dá, když je máma sama s dítětem, navázat nějakej partnerskej vztah nebo jako…
R: Já se na to snažím přijít. (smích) Zatím jsem ho nenavázala. Nevím, já doufám, že jo, ale samozřejmě ten výběr je úplně jinej, než když jsem ho měla před osmi lety, když jsem se tady zamilovala do manžela, že prostě pro mě je důležitý, aby měl rád malýho nejdřív, že jo, aby to byl rodinnej typ, a to je pro mě jako důležitější než to, že se mi líbí, že jo. Takže zatím to ne to. A i když… nemyslím si, že by ale nebyla k tomu příležitost nebo čas, myslím si, že ty chlapi jsou hrozný, že není z čeho vybírat. (smích)
T: A byla někdy nějaká možnost nějakýho vztahu, kterej jste odmítla právě kvůli malýmu?
R: Nedostala jsem se k žádnýmu. Nebo takhle, já když vidím, že by to bylo jenom na nějaký fyzický bázi, tak do toho prostě nejdu, kvůli malýmu. A mě to ani neláká tohle, vůbec. Já hledám někoho domů, že jo, ne pro zábavu. Jako v tom mám asi jasno. Určitě vím, že nechci bejt sama jako, že jako fakt chci někoho najít.
T: Co by bylo lepší, kdybyste byli ve dvou?
R: Hm? Myslím si, že ten mužskej element by tam změnil toho malýho jednání, protože by měl nějakej… on má k chlapům respekt zase takovej přirozenej, ke mně ho nemá, se mnou furt jako diskutuje. A možná to dělám blbě já. Myslím si, že by to vnímal jinak. A samozřejmě mně by pomohl časově, že jo, že… já přiletím domů, udělám úkoly, vařím, tady to, nezastavím se. Že by se to nějak jako rozdělilo. A hlavně bych nemusela třeba chodit na ty brigády, že jo, i finančně by mi to pomohlo. Já, když jsme jako žili ve dvou, tak jsem se cejtila svobodněji. Teď jsem furt ve stresu, protože přece jenom z vejplaty do vejplaty, že jo, tak vždycky na konci měsíce – no, tak zase jsme nevyšli. (smích) Tak prostě je to stresující, ale jako zvykám si. Zase ale musím říct, že bych to určitě nevyměnila, protože žít s někým, s kým si nerozumím, pro mě není správný řešení, jako určitě vnitřně se cejtím líp po tom rozvodu, i když je to náročnější. Ale určitě bych to nevyměnila. To ne.
Muži, které Aneta potkává, jí připadají nedospělí. Dříve uvažovala o tom, že by ráda měla ještě další děti. Teď si to rozmýšlí: „Protože bych se zase bála toho, že zase zůstanu sama. Možná jsem ještě zklamaná.“ Celý její život se nyní točí kolem práce a syna. Ze svého společenského života obětovala téměř vše, má za to, že v tomto ohledu to muži mají mnohem snazší:
R: … já jsem člověk jako hodně společenskej, že se ráda bavím a tady to, ale není na to prostor, fakt jako málo. Jako asi kdyby nebyl malej, tak žiju úplně jinak. Já mám prostě ráda kolo, já bych hrozně chtěla jezdit každej den na kole, že jo. Ano, s malým vyjedu, ale to je takový… Já chci jezdit po horách a teď nemůžu. Chtěla bych cestovat a chtěla bych chodit do kina, prostě nemůžu. Takže jako všechno. (smích) Ale samozřejmě mně to nevadí jako, je to tak, jo? To je normální. Ale možná ty chlapi si to někdy jako neuvědomujou, nebo si toho neváží. Já bych chtěla jako chlapa, kterej tohle chápe. Můj manžel to nebyl teda. Ten tomu jako moc nerozuměl.
T: Co by měl chápat?
R: Že nejsem jenom chůva, že mám i svůj osobní život, kterej…
T: Jo, svoje potřeby.
R: …v tom prostě není, od tý doby, co se narodil malej, tak nebyl. A on, ten chlap ho má pořád, protože ten si může vždycky jít, kdy chce, kam chce, že jo. A moc se teda ani neptá. A nedej bože, když já řeknu – já bych chtěla jít jako. – Tak si zařiď hlídání a blablabla. Já nevím, jestli to tak funguje všude nebo jenom jestli já mám špatnou zkušenost? Ale podle mě to není vyrovnaný, jako chlap ženská.
Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.
Okomentovat