Stridavka.cz
V nedělních Otázkách Václava Moravce si předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský postěžoval, že neubývá ústavních stížností, a to včetně těch, které se týkají střídavé péče. Ústavní soudci je prý nestíhají vyřizovat.
K tomu Václav Moravec trefně připomenul: „Jak je možné, že když existuje dostatečné množství nálezů, že se objevují stále další a další ústavní stížnosti v té věci a že soudy nižších stupňů neberou v potaz vaše nálezy?“
A Rychetský se začal kroutit: „Já samozřejmě nechci z tohoto místa vynášet nějakou příliš ostrou kritiku vůči obecným soudům. Naše nálezy jsou skutečně obecně závazné. Na druhé jsou samozřejmě závazné pro typově stejné, analogické kauzy. A každý soudce… si posuzuje tu věc zcela individuálně a patrně tam, kde se odchýlí od naší judikatury, dospěje k závěru, že ta jeho věc typově není shodná…“
K čemu vede „individuální posuzování“
Ano, v tom je skutečně problém. Soudkyně vedena svou nezávislostí (i na zákonu) věc individuálně posoudí… A dospěje k závěru, že v tomto konkrétním případě (stejně jako ve všech ostatních, které soudí) je věc typově odlišná od nálezů Ústavního soudu (nějaký důvod se vždycky najde), a proto nelze dítěti zachovat péči obou rodičů.
Nejhorší je, že takto postupují i sami soudci Ústavního soudu. Senát ve složení Sládeček, FORMÁNKOVÁ a Lichovník „odůvodnil“ odmítnutí střídavé péče tím, že „je výrazně omezena komunikace mezi nimi (rodiči), mohlo by nařízení střídavé péče vést ke vzniku dalších konfliktů“ (IV. ÚS 2532/14). Ignoroval zde dokonce vůli nezletilé. Ne, to není rozhodnutí deset let staré. Je z 25. září 2014.
Co na tom, že Ústavní soud ve svém nálezu, který je závazný pro všechny (tedy i pro Ústavní soud), ve stejný den, tedy 25. září 2014, konstatoval: „Jak vyplývá z výše uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu, absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. To zejména pokud je svěřeno do péče toho rodiče, který je za špatnou komunikaci odpovědný. … Nicméně i pokud vina na špatné komunikaci mezi rodiči je na straně obou rodičů, nelze tuto okolnost přičíst k tíži výhradně jednomu rodiči a svěřit dítě do péče pouze jednomu z nich. Obecné soudy naopak s ohledem na nejlepší zájem dítěte musí aktivně usilovat o zlepšení vztahu rodičů, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapii a nelze střídavou péči zamítnout proto, že se podle soudů rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout.“ (I. ÚS 3216/13)
Jestliže toto nerespektují ani někteří ústavní soudci, což potom soudkyně nižších soudů? I ony si ovšem také stěžují na svou přetíženost – a chtějí za řešení opatrovnických kauz více peněz.
Celá justice si však tuto přetíženost způsobuje sama tím, jak přistupuje ke svěřování dětí do péče. Místo jednoduchého uznání přirozených rodičovských práv obou rodičů je podrobuje zkoumání, zda jsou vůbec schopni se starat o své děti (a to jen proto, že se rozešli, předtím je nikdo nezkoumal). Preferováním výlučné péče jednoho rodiče je pak staví proti sobě, protože tu může získat jen jeden z nich. Nutí je tak spolu bojovat, házet na sebe špínu, podávat soudu různá podání, místo toho, aby si péči jednoduše (byť třeba ne úplně ochotně) podělili.
Historie nás však učí, že každý špatný systém jednou skončí a je nahrazen lepším. Je i na nás, kolik mu dáme ještě času. Když soud svěří dítě druhému rodiči a vy proti tomu nepodáte ani odvolání, proč by někdo měnil zaběhnuté postupy?
Cesta ke změně
Změnit je může jedině důsledný odpor: Navrhovat střídavou péči, proti výlučné péči druhého rodiče (a to i stanovené předběžným opatřením) se odvolat, v případě neúspěchu odvolání podat ústavní stížnost, po jejím odmítnutí stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Při jakékoliv změně poměrů podat nový návrh na střídavou péči, proti jeho zamítnutí se odvolat, atd. Protestovat, psát stížnosti, poukazovat na konkrétní pochybení soudkyň. Teprve justice zahlcená kvůli své vlastní neschopnosti hájit péči obou rodičů bude donucená hledat lepší řešení.
“Všechno právo ve světě bylo vybojováno na těch, kteří se mu vzpírali. Právo není pouhým pojmem, ale živou silou, nepřetržitou prací celého národa. Všechny vymoženosti, jež historie práva může zaznamenat – zrušení otroctví a nevolnictví, dosažení nejrůznějších svobod – byly vydobyty bojem trvajícím i celá staletí. Odpor proti bezpráví je povinnost nejen k sobě samému, neboť je splněním příkazu mravního sebezachování – ale je současně povinností i vůči celku. Hájí-li jednotlivec své právo, hájí tím současně platnost práva vůbec. Odpovědnost nemají pouze ti, kteří zákon přestupují, ale i ti, kteří neměli odvahu jej uhájit.”
(emeritní soudce Ústavního soudu Vladimír Čermák)
Nemusí to být jednoduchá cesta. Alternativou však je stát se místo rodiče „stykačem“, své děti vidět jen občas na návštěvě, rezignovat na jejich výchovu, pozorovat oslabování vzájemných vazeb. Toto opravdu chcete? Ztratit to nejcennější, co máte? Bohužel zde platí: „Kdo bojuje, může prohrát, kdo nebojuje, prohrál už předem.“ Takže i když se snažíte a nakonec neuspějete, můžete se aspoň svému dítěti, až vyroste, podívat zpříma do očí a říci: „Nevzdal(a) jsem se tě. Celou dobu jsem usiloval(a) o to, abychom mohli být víc spolu.“
A protože myšlenky se materializují, mají ti, kdo se o něco opravdu snaží, velkou šanci dříve nebo později uspět. Možná se změní přístup soudu… a třeba nakonec i druhý rodič pochopí, že dohoda je pro něj lepší než nekonečný boj za vlastní sobecké výhody.
27. 10. 2014 at 13:12
Je na podání ústavní stížnosti třeba advokáta? Nejen ve sporech o děti…
27. 10. 2014 at 13:32
jasně že ano, právníků je jak sraček a musejí si nějak přihrávat kšeft, neboť bez toho by za ty jejich sračky co plácaj a stejně si je soud vyloží jak chce NEDOSTALI ANO KORUNU šmejdi.
Já toho Vola používám jen jako poštáka (soud vše samozřejmě posílá pouze jemu) za přítěž za prachy.
27. 10. 2014 at 14:08
Přesně tak, ryba smrdí od hlady. Dokud sám předseda ÚS bude takto znevažovat vlastní nálezy, nic se nepohne. Je to alibismus, kterým nechce naštvat opatrovnickou svoloč.
K ÚS tuším, že je zastupování advokátem podmínkou, holt právo pro lidi, nebo spíš pro advokáty a soudní (rozvodový) průmysl. Točí se v něm ročně pár miliard. Slušný byznys, tedy i odpověď na první odstavec.
27. 10. 2014 at 14:23
advokát je k ÚS potřeba (zákonná podmínka, aby to mělo už úroveň),
vyberte si ale někoho, kdo s tím má již nějaké zkušenosti viz např.:
https://www.stridavka.cz/pravni-poradny-stridavky.html
27. 10. 2014 at 16:25
4u – “..nedám Rychetskému pokoj, dokud si na svém soudu neudělá pořádek…”
Diky. Docela by me zajimalo, zda to dohromady neoficialne resili a dospeli k tomu, ze to fakt posrali a ze si musi davit vetsi pozor, a hledali cim to protentokrat “oduvodnit” az nasli, nebo si jen nekdo sedl a napsal univerzalni duvod – rozdilnost pripadu, ktera se vzdy najde, kdyz se chce, a frr, jede se dal. Chce se mi verit tomu prvnimu.
27. 10. 2014 at 19:12
Tuleň: nebyla to zkopírovaná univerzální odpověď, evidentně věděl, o čem píše, citoval z usnesení, ale vykrucoval se. Točil se na individuálním zájmu dítěte a pak nás poslal do … pardon, k ESLP.
27. 10. 2014 at 19:20
ještě Tuleň: no za nos se nechytli, protože v dalším nálezu, kde zásah do práv dítěte byl ještě masivnější (předběžko na 5% péče otce), s tím taky nic neudělali, zopakovali kraviny, že se nejedná o definitivní rozhodnutí a účelem je úprava v míře nezbytně nutné a ještě šli nejen proti I.ÚS 618/05, ale i proti dalšímu nálezu tím, že vyšachovali z ústavní stížnosti nezletilou stěžovatelku pro nepřípustnost jejího zastoupení otcem kvůli možnému střetu zájmů a pro nevyčerpání opravných prostředků.
Nález II. ÚS 1945/08, bod 8, říká: „Je nutno vyjít z toho, že stěžovatelem může být jakákoliv fyzická osoba, které svědčí tvrzené ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na její způsobilost k právním úkonům či věk. Pokud stěžovatel nemá plnou způsobilost k právním úkonům pro nedostatek věku, může za něj podat ústavní stížnost jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi (Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 404 bod 9).“
Takže I. senát Šimíčková, David a Zemánek dokonce dvojnásobně porušil §23 zákona o Ústavním soudu.
27. 10. 2014 at 21:31
zelenáči můžeš 🙂
28. 10. 2014 at 19:36
HAN – velmi trefně vyjádřené aneb trefa přímo do černého (y)
28. 10. 2014 at 19:46
to AH: Velmi trefné, věcné i dobře sepsané včetně argumentace – reality práce ÚS a kontextu věci samé.