Noemi Matějková

Vývoj vztahu k synovi a motivace pro jeho získání do střídavé péče

Porod syna označil „jednoznačně“ za nejkrásnější okamžik v životě. Byl provázen rozčarováním nad neschopností všech lékařů, kteří doposud nebyli schopni určit, že se narodí pětikilové dítě, což znamenalo řešení pomocí císařského řezu.

„Takže to bylo krásný, já jsem tam čekal vedle v tý místnosti a oni ho přinesli ještě s tou pupeční šňůrou a já jsem ho pak držel v náruči.“

Náhled synka na situaci výborně vystihuje malá epizoda z jejich vzájemného vztahu.

„…chápe význam slova střídat ve smyslu jdeme na nákup a střídáme se o tašku nebo tak. A jednu neděli, když jsem ho právě připravoval k předání mamince, která si pro něj přijela, už byl v předsíni vystrojenej, dal jsem mu rukavičky, to bylo teď v lednu, on mi dal pusinku a říkal „musíte se střídat, tati, že jo“. A běžel k mamince. A to byla příhoda, která mě utvrdila v tom, že to dítě to chce, být s maminkou i s tatínkem.“

To, že se jedná o uvážené rozhodnutí a ne jen nějaký boj či zadostiučinění manželce shrnuje tak, že se jedná o velký závazek, záležitost na léta, nikoli o „výhru“.

„…pro ty tatínky je to v určitým smyslu dobrovolně podstoupená oběť, kterou podstupujou rádi, protože si myslej, že tomu dítěti chtěj dopřát tu možnost být s tím otcem, má to smysl v tom, že jsou ochotný poskytnout nákladný zázemí a postarat se i po období jeho dospívání.“.

Takové rozhodnutí je během na dlouhou trať, znamená to velké změny v uspořádání priorit a životního stylu. Rovněž větší porozumění pro manželku, která se v dítěti plně realizuje.

„Musel jsem odstřihnout všechny koníčky, dovolený, musím se tomu podřídit. Odměnou je že ten syn se na to těší. Já už víc rozumím tý manželce, že pochopím, že se v tom může plně realizovat, že vymejšlí, kam půjde. Riziko je závislost. Máte jedno dítě, dáte tomu všechno.“

„…máte syna a to je koníček. Nemusíte, ale je to zábavnější, když se do toho dětskýho světa dostanete a ono to ani není tak těžký, vymyslíte něco, co toho kluka baví…“

Po celou dobu naráží pan Miroslav na společensky uznávanou praxi, kdy „dítě patří samozřejmě k matce“. Rovněž manželka pana Miroslava byla niterně přesvědčená o svém mateřském právu na „svoje“ dítě, a podle toho jednala na sociálce. Až její právnička jí musela vysvětlit, že dítě má rodiče dva.

„…domluvila na sociálce, aby mě srovnali. Tatínek dělá problémy. Ona si to představovala tak, že ta paní mi vysvětlí, že matka je prostě matka.“

Současné úprava péče o syna vyplývá z dohody, kterou uzavřeli právě na sociálce. Zde pan Miroslav vidí rovněž důležitý prvek v cestě za svým synem. Ne všechny sociální pracovnice jsou totiž naštěstí „odchované režimem“ a přesvědčené o dobrotě matek a zhýralosti všech otců.

„… mladší paní, prostě ne s tou setrvačností… začala tím, že nám dala podepsat takovej papír o právech dítěte, to jsou výtažky z charty práv dítěte a takový ty úmluvy, kde se říká, že dítě má právo na oba rodiče… A pak nastalo přesvědčování, dohodnutí nějakýho režimu.“

„… s pomocí té sociální pracovnice se podařilo dosáhnout toho a přes velkou scénu manželky, která tam ztropila skandál. Ječela tam na ni, vy nevíte, jaký to je mít dítě…“

Pan Miroslav se během návštěvy u soudního znalce z oboru dětské psychologie informoval o vhodnosti střídavé péče pro takto malé, tříleté dítě.

„… jeho odpověď byla úplně jednoznačná. Pokud dítě není kojený, tak není žádnej důvod, proč by nemohlo být u otce. Není nikde prokázaný, že by se tatínkové, pokud maj´ zájem, měli o dítě starat hůř.“

Pro oprávněnost požadavku na střídavou péči hraje fakt, že pan Miroslav i jeho manželka byli schopni se dohodnout v situaci, kdy nebylo jasné, kde jejich syn vlastně bydlí, protože jej přehlásila. Podmiňovat střídavou péči dohodou před soudem tak dostává novou dimenzi. Když se dohodnout musí, jedná se o život jejich dítěte, najednou je dohoda možná. Manželka si přesto klade podmínky vycházející z přesvědčení o automatickénadřazenosti vztahu dítěte k matce.

„…manželka je za určitých podmínek ochotna akceptovat ten způsob, jak je teď, já úterý až neděle, a ona ten zbytek, ale chce ho mít ve výhradní péči. Ty podmínky jsou některý rozumný, některý jsou v podstatě rozumný, že budu dítě dobře vychovávat, že ho nebudu poškozovat. A že budu upřímně litovat, to si tam vkládá svoje frustrace. To jsem si tam poznamenal z tý mediace. Když budu litovat, ona mi bude půjčovat dítě. Na to já nechci přistoupit, chci to dotáhnout až na střídavou péči.“

Pan Miroslav zmiňuje formulaci, která byla brána jako podpůrný argument pro střídavou péči.

„Ona subjektivně s tou péčí nesouhlasí, ale objektivně je schopná ji realizovat. Jsou i horší případy, kdy manželky totálně odmítnou komunikovat, nepředávaj dítě, nezvedaj telefony, když to dítě dostávám, napíšeme si spoustu e-mailů, co je potřeba…“

Další důležitý prvek ve snaze pana Miroslava o střídavou péči souvisí s vymahatelností výkonu rozhodnutí soudu, tedy s tím, aby matka dítě předávala, jak bylo určeno. Se současným rozsahem péče by i souhlasil, ale hrozí, že se manželka rozhodne dítě nepůjčovat a při současné vymahatelnosti práva v tomto ohledu by to mohlo znamenat začátek dlouhých soudních tahanic. Poselství, které zaznívalo i z úst dalších otců pak staví „bojovně se jevící“ muže do zcela jiného světla. Nemají v podstatě na výběr v současné situaci, kdy je rozvodová problematika redukována na otázku výživného.

„Ten rozsah tý péče není tak hroznej, to úterý až neděle, to si umím představit, že tak by to mohlo bejt, ale je tam nebezpečí, že tam manželka bude mít dítě ve své péči… když máte dítě ve střídavé péči, když se jeden z těch partnerů utrhne a řekne, že to dítě předávat nebude, tak je to trestnej čin, únos. Kdežto když ta manželka ho má ve své péči a řekne, že ho předávat nebude, a odůvodní to čímkoli, řekne, že to dítě má rýmu, nebo že nechce…tak tam ta vymožitelnost toho práva je minimální.“

Převzato z webu Spravedlnost dětem

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST