Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.

–

Ukázka z knihy, str. 109 – 114, video pod textem:

Ráno jsme vstali za svítání. Mirkovi se zalíbil pohled z okna na jerevanskou televizní věž, hezky nasvícenou. Slíbil jsem mu, že pokud se vrátíme večer ve slušnou dobu, zítra bychom nemuseli spěchat zpět do Karabachu a můžeme se k věži podívat.

Po snídani jsme vyrazili směrem Gruzie a za pár hodin přijeli do hraničního města Tašir. Cesta sice na mapě vypadá krátce, ale překonává jeden z kavkazských horských hřbetů. Aspoň naše žaludky nevyšly ze cviku a znovu si ozkoušely kličkování sem a tam.

V Taširu na nás čekal Mikaelův známý, pracující u arménské pohraniční policie. Nastínil nám, že z formálního hlediska jsem se dopustil správního deliktu. Na hraniční kontrole, než dostanu výstupní razítko, sepíšeme protokol. V něm prohlásím, že k porušení délky pobytu došlo z mé neznalosti a že toho lituji. Bude třeba zaplatit 50 000 dramů pokutu, což mne moc nepotěšilo, ale bral jsem to jako nečekaný výdaj, který se během dobrodružství prostě přihodil.

Vyrazili jsme na kontrolní stanoviště, kde jsme zašli do kanceláře, a tam jsem podle domluvy prohlásil, že jsem porušil pobytová pravidla. Jeden z mladých policistů dostal za úkol vše sepsat, já mu dal pasy a účtenku o zaplacené pokutě. Mikaelův známý nás vzal do své kanceláře a chvíli jsme si povídali o všem možném. Na dveřích měl svou hodnost a funkci napsanou arménsky, ale já tehdy ještě nerozuměl ani písmenku.

Popsal jsem evropský rozvodový folklor a rozvedl, jak se moje manželka snaží mi znepříjemňovat život. U soudů a policie ve Španělsku i v ČR již navykládala všechno možné. Mikaelův známý jen mávl rukou. Gruzíny prý nic takové ho nezajímá. Vlajky Evropské unie vyvěšují jen jako symbol, který v praktickém životě nemá žádnou váhu.

Hlavou mi běžela celá historie našeho útěku z Evropy. V Arménii jsme všechno jakžtakž zvládli. Nyní přejedeme do Gruzie, která se sice s Evropskou unií nadstandardně kamarádí, ale v systémech evropského pátrání by být neměla.

Mladý policista přinesl protokol, který jsem podepsal, a vyšli jsme s Mirkem z kancelářské budovy k arménské pasové kontrole. Tam policista strčil naše pasy do čtečky, vyvalil oči a pronesl jediné slovo – INTERPOL. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Policista vyšel ze strážního domku a zavolal na Mikaelova známého, který pravděpodobně zastával nějakou vyšší funkci.

Jen z tónu arménského rozhovoru jsem vytušil, že je zle. Na stránky Interpolu jsem se dříve několikrát díval, v žádné veřejně dostupné databázi jsme nebyli. Ani jako pohřešovaní, ani jako pronásledovaní.

Jenže kromě publikovaných seznamů existují ještě tajné. Člověk se učí celý život a zrovna poznatky toho dne nás přišly hodně draho. 24. srpen 2015 si budu pamatovat až do smrti.

Z hranic zavolali do města, přijelo pro nás policejní auto a odvezlo nás zpět do Taširu. Mikael s řidičem za námi jeli svým autem.

Na maloměstské policejní stanici jsme byli při příjezdu středem pozornosti, protože mezinárodně hledané zločince tam jen tak nemívají. Policisté si nás zvědavě prohlíželi a já si připadal jak westernový bandita, kterého mají oběsit na nejbližším stromě. Odvedli nás do náčelníkovy kanceláře. Mladý náčelník se představil rusky, ale jeho jméno jsem v hrůze zapomněl v tu chvíli, kdy ho vyslovil.

Stručně nastínil, že došlo k nějakému problému, který zatím nikomu na stanici není jasný. Počítač pohraniční policie upozornil na mezinárodní zatykač, ale veškerá dostupná informace je pouze v angličtině, kterou na zdejší policii nikdo neovládá.

Odpověděl jsem, že tuším příčinu problému ve svém rozvráceném, ale stále ještě nerozvedeném manželství, v manželčině konfliktní povaze a sporu o syna.
Náčelník zavrtěl hlavou, že rodinné spory nejsou věcí Interpolu a bude za tím něco jiného. Zavolají učitele ze školy, aby pro mne tlumočil a překládal, protože neoficiálně se mnou rusky mluvit mohou, ale veškerá úřední komunikace musí proběhnout v úředním jazyce – arménsky.

Na stanici rovněž přijede místní prokurátor a bude komunikovat s Generální prokuraturou v Jerevanu, která zařídí překlad požadavků Interpolu z angličtiny. Do té doby se můžeme volně pohybovat po budově, případně si nechat poslat pro jídlo a pití, ale vzdalovat se nemáme.

Náčelník vytáhl ze skříně složku, zalistoval v ní a řekl, že zavolá na české velvyslanectví do Jerevanu. Abych byl jako český občan v kontaktu se svým státem. Odevzdaně jsem přikývl, protože v tuto chvíli už bylo zbytečné náš pobyt utajovat.

Chvíli mluvil po telefonu a podal mi sluchátko. Představil jsem se a ze sluchátka se ozvala Ani Šaginjanová. Pamatoval jsem si ji z českého ministerstva zahraničních věcí. Arménka, která se jako dítě s rodiči přestěhovala do ČR a později získala občanství. Když jsem před odjezdem do Běloruska pracoval na asijském odboru, chodila do kanceláře, kde jsem seděl, za jedním kolegou. Pracovně jsme nikdy ve styku nebyli, ale podle jména se známe. Bude mít jistě velkou radost, že má o práci více. Zadržení českého občana v cizině obnáší pro diplomaty spoustu papírování.

Náš hovor začal tím, že mi vytkla porušení bezvízového pobytu v Arménii. Odpověděl jsem, že toto není problém, kvůli kterému sedíme se synem na policii. Ke správnímu deliktu jsem se přiznal a zaplatil pokutu, ale taková věc by sotva mohla být sledována Interpolem. Na policii mne přivezli z hranice, kde mne objevili v nějaké utajené mezinárodní databázi.

Začínalo to být tragikomické. Velvyslanectví si představuje mé zadržení za banální přestupek, který Arméni sami spláchli za 50 000 dramů. Policejní náčelník si představuje nějaký velký zločin, který teprve vypluje na povrch. Já jsem tušil, odkud vítr fouká, ale nic konkrétního mne nenapadalo. Je to nějaká provokace, aby se zjistilo, kde s Mirkem jsme?

Vzpomněl jsem si na pražskou policejní stanici, kde mne před třemi lety, po Teresině únosu, vytrvale ujišťovali, jak si nerozvedený rodič může s dítětem odjet, kam chce. Hlavně aby z toho pro policii a státní aparát nekoukala žádná práce.

Po konci hovoru jsme se s Mirkem uchýlili do odpočinkové místnosti pro policisty, kam nám Mikael s řidičem přivezli oběd. Snažil jsem se před Mirkem nedat najevo znepokojení, ale asi se mi to moc nedařilo. I on se tvářil smutně a ptal se, proč nejedeme do Gruzie. Vymluvil jsem se na nějaké nedorozumění, že místo výletu teď budeme chvíli tady.

Policisté byli celkem pohostinní, podle arménského zvyku začali Mirkovi dávat sladkosti a ti hovornější a zběhlejší v ruštině se se mnou dali do řeči. Vyprávěl jsem jim o svém nepovedeném manželství, které se soudu roky nedaří rozvést, a obecně o justičních poměrech v Evropě.

Rozproudila se srovnávací diskuse na téma péče o děti po rozvodu. Arméni znají z evropských a ruských filmů upřednostňování žen, ale sami s rozvody moc zkušeností nemají. Arménská společnost stále smýšlí tradičně, řídí se křesťanstvím a není nakažena toxickým feminismem.

Na venkově je rozvodů minimum, protože muž je hlavou a živitelem rodiny a ženě se nevyplatí ho opustit. Ve větších městech občas jsou, ale i tam jsou považovány za neštěstí. Pokud někdo rozvod zvažuje, širší rodina ho od něj odrazuje. Když už se někdo rozvede, děti skončí někdy s matkou a někdy s otcem, dokonce existuje model podobný evropské střídavce.

Po chvíli mne zavolali k vyšetřovateli. Mladý muž pečlivě zkoumal a prosvěcoval naše biometrické pasy a ptal se na manželství. V podstatě jsem zopakoval totéž, co jsem dříve řekl tajným policistům ve Stěpanakertu. Znovu jsem ukázal občanku se zapsanou manželkou a dítětem.

Vyšetřovatel po chvíli potvrdil, že dokumenty jsou pravé a dítě je moje. Z anglické informace o mém zatčení, kterou policie zatím povrchně přelouskala pomocí internetu, vznikl dojem, že jsem unesl cizí dítě s cílem požadovat výkupné, případně s dětmi obchoduji. Na to jsem ještě ukázal papíry, že legálně žijeme v Karabachu a Mirek brzy nastupuje do školy.

Vrátili jsme se o poschodí níž do odpočinkové místnosti a za chvíli přišel prokurátor. Byl to starší zamračený muž, přivedl s sebou tlumočníka a šli jsme k výslechu. Mirka poručil nechat tam, policisté ho ohlídají.

Odvedli mne o pár místností dál a začali mi předčítat úvod k zatykači. „Španělsko požaduje vás zatknout a vydat ke stíhání, dítě má být dočasně umístěno do dětského domova, aby si ho mohla matka vyzvednout,“ pronesl jeden z policistů. Prokurátor mi ukázal španělský zatykač, napsaný španělsky a anglicky. Překlad prý bude brzy, pak se dozvím více. „Já překlad nepotřebuji, můžu se podívat?“ zeptal jsem se.

Podal mi papír a já začal číst a překládat do ruštiny: „Mirek Jadlovský Panizo je svěřen matce Terese Panizové Lobatové a otec Tomáš Jadlovský ho unesl, navíc bez cestovního dokladu.“ Položil jsem papír na stůl. „Můj syn matce nepatří, soud ještě nerozhodl,“ řekl jsem rozčileně a pokračoval jsem: „Copak je možné, že bychom překročili několikero hranic bez cestovního dokladu? Bez pasu se nedá ani nastoupit do letadla. Vždyť mám doklady tady s sebou, už je viděl váš kolega.“ Znovu jsem vytáhl naše pasy a položil je vedle zatykače.

Poslední dostupné výtisky knihy Otec na útěku lze koupit například zde.