Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.

–

Ukázka z knihy, str. 153 – 157, video pod textem:

Už po srpnovém zadržení na arménsko-gruzínské hranici jsem žádal české instituce, aby zasáhly proti španělskému porušování unijního práva. Kdyby nebylo ve Španělsku nezákonného druhého řízení, nebyl by ani zatykač, ani tak dlouhý spor o dítě.

Tradičně mi odpovídaly, že to nejde, ale mám se prý obrátit na Evropskou komisi. Té jsem psal už několik let a nikdy mi nepomohla se slovy, že zasahuje v případech systémových porušení, zatímco já jsem doložil pouze ojedinělé porušení. Kdo by to byl řekl? Když máte jedno dítě, tak můžete na hlásit jen jedno porušení nařízení o rodičovských právech. S tímto přístupem mohou z Bruselu odpovídat všem podle jedné šablony a hned mají klid od práce.

Mísil se ve mně smutek ze ztráty syna a zvědavost, jestli gangsterská přepadovka se španělským diplomatickým autem konečně přiměje české instituce k jednání. Pořád jsem věřil, že Mirek je ode mne oddělen jen na chvíli a nyní se konečně věci pohnou.

O Mirkově únosu jsem napsal rodičům a několika známým, kteří nás podporovali. Na stránkách K 213 vyšel kritický článek s popisem přepadovky a fotomontáží španělské konzulky na pozadí teroristů. Armine Adamjanová si stěžovala na českém velvyslanectví v Jerevanu na své nactiutrhání a tím se informace o nás dostala k českým diplomatům.

Zazvonil telefon, představila se Ani Šaginjanová a spustila: „Já vás sháním, mohl byste přijít na velvyslanectví?“ „Jistě, mohl, mám teď plno volného času. Ale jestli mi chcete poradit, že se mám obrátit na advokáta nebo přímo na Španěly, tak to můžeme vyřídit takto telefonicky,“ pravil jsem. „Obracet se na Španěly je stejně dobrá rada, jako kdyby policie doporučovala okradenému, aby se domluvil se zlodějem,“ uzavřel jsem.

Zástupkyně velvyslance mne ale překvapila, když pronesla, že se naše přepadení bude vyšetřovat a měl bych u toho být už od začátku. Slíbil jsem, že přijdu.

České velvyslanectví v Jerevanu sídlí ve vícepatrové budově nedaleko náměstí Republiky. Na recepci mne poslali do 6. patra. Velvyslanec se představil jako Petr Mikyska a hned dodal, jak si mne z chodeb ministerstva pamatuje. Nechtěl jsem být kousavý, a tak jsem jen odpověděl, že já mám bohužel špatnou paměť na obličeje.

Článek na K 213 měl v pražském ústředí velkou odezvu a ministerstvo rozhodně přepadovku nepřejde mlčením. Velvyslanec mi nastínil plán. Půjdeme spolu na arménské ministerstvo zahraničních věcí a budeme se dožadovat pečlivého vyšetření od Arménů.

Už mi to docházelo. Češi sami nehnou prstem, ale Armény budou popohánět, aby to vypadalo, jak jim na zacházení s jejich občany záleží.

Budova ministerstva byla od velvyslanectví kousek, proto jsme vyrazili pěšky. Velvyslanec se cestou zajímal, jak jsme se synem rok žili v ilegalitě. Začal jsem tím, že bychom vůbec nemuseli utéct, kdyby se soudy v Evropské unii řídily zákony a muži měli stejná práva jako ženy.

„Teď se všechno mění a rodičovská práva se budou vymáhat. Určitě jste slyšel, jak se v Praze bojuje za děti Evy Michalákové v Norsku,“ snažil se velvyslanec šířit optimismus. „Slyšel jsem, jen si nejsem jist, zdali mám to správné pohlaví, aby se něco dělo také v našem případě,“ opáčil jsem. Zbytek cesty jsem rozváděl své zkušenosti se soudy a novináři.

Došli jsme do budovy ministerstva a na vrátnici nás už čekali. Odvedli nás na konzulární odbor k řediteli, kde jsme se všichni představili.

Ředitel se vyjádřil ve smyslu, že od Španělů dostali požadavek na předání dítěte matce, ale vše se mělo řešit domluvou rodičů nebo soudně. „Já bych to moc rád soudně vyřešil, ale za pět let se mi nepodařilo český nezávislý soud přimět k jakékoliv činnosti,“ vnesl jsem do věci jasno. „A domluva s mou manželkou není možná, protože každý spoléháme na jiný soud. Já na český, ona na španělský. Takto to v Evropské unii chodí, že v jedné věci rozhoduje více soudů a matka si potom vybere, co se jí více hodí,“ pokračoval jsem. Nastalo pár vteřin trapného ticha a ředitel odboru pronesl, že se budeme raději soustředit na to, co se stalo v Arménii, protože justiční rozhodování v Evropě mu komentovat nepřísluší.

Popsal nám, že jejich ministerstvo se spojilo s vnitrem, a dostal jsem kontakt na jednoho z náměstků, který mne vyslechne a určí, kdo se případu bude věnovat. Bylo třeba zjistit, kde přesně k přepadení došlo, a určit, jaký policejní obvod ho má vyšetřovat. Mám tam zajít a na vrátnici se ohlásit, což jsem slíbil udělat co nejdříve.
Na mou otázku, jestli bude postižena španělská konzulka za svou banditskou činnost, jsem uslyšel odpověď, že to bude záležet na výsledku vyšetřování. Rozhovor pokračoval několika detaily a po pár minutách jsme byli s velvyslancem venku. Tím pro český stát věc skončila.

Další den jsem došel na arménské ministerstvo vnitra a odvedli mne k jednomu z náměstků, jehož jméno jsem neudržel v paměti. Zavolal k sobě ředitelku odboru ochrany dětí a ve třech jsme rozebrali podrobnosti. Nakonec se mnou poslali dva spolupracovníky na místo činu.

Dva mladí vnitráci mne vezli po dálnici z Jerevanu směrem na Karabach, až jsem poznal místo přepadení. Byli jsme v katastru obce Marmarašen, a proto přepadovku vyšetřovala policie v Masisu. Tam jsem to dobře znal, protože jsme ve městě s Mirkem týden žili.

Na policejní stanici mne odvedli k vyšetřovateli. Představil se jako Narek Sargsjan a popsal mi další kroky. Nejdříve zavolal učitelku ze školy kvůli tlumočení a znovu jsem detailně popsal celou událost.

Vyšetřovatel byl značně rozladěn chováním řidiče a slíbil, že se zaměří na něho. Nedokážu přesně popsat policejní systém v Arménii, ale tento kriminalista pouze sepsal okolnosti případu a poté spis přidělil jinému kolegovi. Závěrem mne poslal k lékaři, který měl zaznamenat mé modřiny.

Byli jsme předvoláni k výslechu já, řidič a Armine Adamjanová. Řidič se tvářil dotčeně, že ho kvůli mně zavolali až z Karabachu a přichází o kšeft. Přepadovka ho nijak nevzrušila, celou událost bagatelizoval a necítil se poškozený. O baterii z telefonu údajně přišel, ale nevadilo mu to.

Upozornil jsem nového vyšetřovatele, že mu těsně před přepadením zazvonil telefon a s někým mluvil. Arménsky jsem tehdy ještě neuměl. Vyšetřovatel slíbil, že si od operátora vyžádá výpis hovorů a lokalizaci telefonů v inkriminovanou dobu.

Konzulka přijela s advokátkou a během výslechu lhala, jako když tiskne. Přišla s verzí, že na dálnici došlo k dopravní zácpě. Unavená a vyčerpaná z cesty prý položila hlavu na volant a čekala, až bude cesta volná. Dění kolem sebe nevnímala. Mezitím měla přijít Teresa do auta s Mirkem se slovy, že jsme se dohodli na jeho předání. Na nic se neptala, nic jí nebylo divné a odvezla ji na letiště, odkud okamžitě odletěla.

Vyšetřovatel nás vyzval, že si navzájem můžeme klást otázky. Ona na mne otázku neměla, já jsme se ptal, kde je Mirek, a jak je možné, že hned jely na letiště, když původní domluva byla jít další den na velvyslanectví. Není úplně běžné jen tak přijet na letiště a mít v kapse letenku, když cestu neplánujete. Konzulka vytrvale opakovala, že nic neví, že jen plnila přání Teresy. Ať se domluvím s manželkou, že ona není žádná naše prostřednice.

Vyšetřovatel otázku týkající se letiště odpověděl za ni. Už měl zjištěno, že Mirek letecky opustil Arménii pár hodin po přepadení s náhradními litevskými dokumenty. Ty vydalo na žádost Teresy velvyslanectví Litvy v Jerevanu jako zastupující Španělsko. Nevycházel jsem z údivu, jaká mezinárodní spolupráce se dokáže rozběhnout, když jde o přání matky.

Vyšetřovatel doplnil důkazy a za pár dní nás předvolal znovu. Přivedl do kanceláře několik mužů, abych je identifikoval. Nikoho jsem nepoznal. Na místě přepadení byla tma a bandité byli maskovaní. Mohl jsem usuzovat pouze podle štíhlé postavy, kterou měl muž tahající mne z auta. Ale tu nikdo z přítomných neměl.

Poslední dostupné výtisky knihy Otec na útěku lze koupit například zde.