Mgr. Michaela Sigmundová, Ph.D.

–

Povinný navrhl zastavení exekuce, neboť výživné pro oprávněné nezletilé dítě hradil vždy podle exekučního titulu k rukám matky oprávněného. Platebním místem byl však bankovní účet založený na jméno otce jako povinného. Pro zahájení exekuce nebyl dle názoru povinného dán důvod, protože matka k tomuto účtu měla přístup. Nicméně po zahájení exekučního řízení povinný dlužnou částku výživného raději ještě jednou matce uhradil, tentokrát však na účet vedený na její jméno. Jak rozhodl exekuční soud v této věci, o tom pojednává tento příspěvek.

V době společného soužití rodičů otec založil bankovní účet vedený na jeho jméno, kam posílali oba rodiče část svých výdělků, aby uhrazovali z tohoto účtu potřeby svých dětí. Po rozchodu rodičů otec i nadále trval na tom, že na tento účet budou oba rodiče posílat své příspěvky. V době soužití rodičů i po jeho ukončení byla matka neustále pod tlakem otce ohledně nakládání s finančními prostředky, neměla vždy možnost prosadit svoje představy o hospodaření s penězi. I když oba rodiče měli přístup k tomuto bankovnímu účtu, především otec rozhodoval o tom, jaké výdaje pro děti se z něj budou platit a jakou částku na něj rodiče zašlou.

Rodičům se rozpadl vztah, matka se od otce odstěhovala a podala návrh soudu na úpravu péče k nezletilým dětem. Okresní soud následně schválil dohodu rodičů, kterou rozhodl o svěření nezletilých dětí do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů a určil rodičům vyživovací povinnost. Stanovené výživné se rodiče zavázali hradit vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám druhého rodiče. Poté, co soud vydal rozhodnutí, matka hradila na výše uvedený bankovní účet vedený na jméno otce výživné dle předmětného rozsudku. Otec jí však přímo výživné neplatil, ale posílal finanční prostředky na jeho bankovní účet vedený na jeho jméno, který byl založen ještě před rozvodem rodičů pro úhradu potřeb dětí. Matce se tento stav nelíbil a později zrušila svoje přístupová práva k tomuto bankovnímu účtu, což sdělila otci. Nemohla tedy z tohoto účtu hradit potřeby pro děti. V mezidobí došlo k dovršení zletilosti u jednoho z dětí, takže výživné posílala matka přímo k jeho rukám.
Po roce od právní moci rozsudku opatrovnického soudu se matka dopisem obrátila na otce s výzvou, aby jí výživné posílal na její bankovní účet a doplatil dluh na výživném. Otec však na dopis nereagoval. Matka se snažila o dohodu s otcem o doplacení dluhu, leč marně.

Následně matka za nezletilého podala návrh na pověření soudního exekutora provedením exekuce dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, v platném znění. Exekuce byla proti otci zahájená nezletilým dítětem, zastoupeným jeho matkou, a tato byla pro toto řízení dále právně zastoupená advokátem. Exekuce byla vedená formou prodeje nemovitých i movitých věcí a přikázáním pohledávky povinného z účtů u všech peněžních ústavů, kde měl veden účet. Celková výše vymáhané povinnosti byla 200.000 Kč. Po zahájení exekuce uhradil otec dlužnou částku výživného na bankovní účet matky.

Otec v rámci soudního řízení vedeného exekučním soudem uvedl, že výživné uhradil k rukám matky na její účet. K tomu, jak bylo nakládáno s finančními prostředky pro péči o děti se vyjádřil tak, že péče o děti probíhala ze společného účtu rodičů a oba na něj posílali finanční prostředky na péči o děti a výživné. Otec tvrdil, že od právní moci rozsudku do zahájení exekuce na tento účet přispěl vyšší částkou než matka. Dále uvedl, že matka má k tomuto účtu má plné dispoziční právo, platební kartu a za předmětné období z tohoto společného účtu uhradila na péči o nezletilé dítě částku přesahující 90.000 Kč. Ve prospěch dítěte byly nastavené i trvalé příkazy k platbám, které odcházely automaticky z tohoto účtu. Na základě těchto skutečností proto otec nepovažoval exekuci za oprávněnou. Dále argumentoval výší finančních prostředků zaslaných na tento účet oběma rodiči ještě za dobu, kdy byli manželé a pouze spolu nežili ve společné domácnosti, a porovnal částky, které oba rodiče pro děti na účet zasílali. Vyšší částku za tuto dobu na potřeby dětí měl vynaložit otec, rozdíl dle jeho propočtů činil 138.000 Kč k tíži matky. Dále otec uvedl, že s nařízením exekuce nesouhlasil oprávněný tj. nezletilé dítě. Sdělil, že exekuce byla podána bez jeho vědomí v době, kdy mu bylo 15 roků.

Soudní exekutor po provedené úhradě výživného na bankovní účet matky vyzval nezletilého v postavení oprávněného zastoupeného jeho matkou, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy vyjádřil, zda souhlasí s přiloženým návrhem otce v postavení povinného na zastavení exekuce, a aby se v případě, že s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení exekuce nesouhlasí, vyjádřil k tomuto návrhu, uvedl důvody nesouhlasu a předložil listiny k prokázání svých tvrzení. Po podání tohoto návrhu se enormně zhoršily vztahy nezletilého dítěte jako oprávněného s jeho matkou, s níž bydlel ve společné domácnosti.

Exekuční soud měl projednat návrh povinného na zastavení exekuce, a pro toto řízení bylo nutno jmenovat nezletilému oprávněnému kolizního opatrovníka, což může učinit pouze příslušný soud péče o nezletilé, jemuž zašle exekuční soud podnět k takovému kroku. Do doby jmenování kolizního opatrovníka nebylo možné návrh povinného projednat, řízení tedy probíhalo několik měsíců. Jakmile soud jmenoval nezletilému kolizního opatrovníka z řad advokátů, předvolal k jednání povinného a nezletilého zastoupeného kolizním opatrovníkem. V tomto řízení byly projednávané námitky povinného proti exekuci, přičemž k tomuto řízení nebyla předvolávána matka nezletilého, i když za něj podala exekučního návrh. Na rozdíl od opatrovnického řízení, nebyl rodič, jenž podal návrh za nezletilé dítě, jeho přímým účastníkem, byť měl nejvíce informací k celé záležitosti. Exekuční soud projednal námitky otce. Opatrovník nezletilého za účelem zjištění jakýchkoli informací během soudního řízení nikdy nekontaktoval matku nezletilého.

Povinný navrhl zastavení exekuce, neboť výživné pro oprávněného podle exekučního titulu vždy hradil k rukám matky oprávněného, tedy na účet, jenž považoval za společný. Výživné však raději ještě jednou matce oprávněného uhradil na její bankovní účet. Nezletilý oprávněný se prostřednictvím kolizního opatrovníka vyjádřil tak, že souhlasil se zastavením exekuce, protože výživné obdržela jeho matka po nařízení exekuce. Rovněž navrhl zastavení exekuce pro běžné výživné, protože celé řízení pro něj představovalo emociální zátěž, když je exekuce vedená proti jeho otci. Trval však na náhradě nákladů řízení, protože povinný výživné původně nehradil k rukám matky, ale na účet, k němuž měl přístup pouze on sám, takže matka oprávněného z těchto prostředků nemohla ničeho oprávněnému hradit. Za zahájení exekuce tudíž matka žádnou vinu nenese.

Z informací o účtu, z pohybů na účtu a z potvrzení o platbě vyplynulo, že povinný po zahájení exekuce v roce 2024 uhradil výživné pro oprávněného od roku 2022 do 2024 ve výši celkem 150.800 Kč, přičemž šlo o jedinou platbu z jeho bankovního účtu na účet, jehož majitelkou je matka oprávněného. Z informací o účtu a z detailů platební karty soud zjistil, že majitelem účtu je sice povinný, ale že matka oprávněného k němu má dispoziční práva, a to účet sledovat, zadávat i podepisovat pokyny a také s účtem nakládat. Matka oprávněného je současně držitelkou platební karty k tomuto účtu.

Z výpisu z účtu soud zjistil, že povinný na něj v období od roku 2022 do roku 2024 hradil výživné, celkem 168 000 Kč. Z dalších výpisů pak bylo zjištěno, že matka oprávněného s daným účtem minimálně v období od 12. 2. 2022 do 14. 3. 2024 nakládá a mj. jeho prostřednictvím hradí potřeby nezletilého oprávněného, včetně školních obědů, jazykových kurzů, zájezdů, lyžařských výcviků, kroužků a školních potřeb. (1)

Soud měl proto za to, že je na místě exekuci zastavit. Z exekučního titulu plyne, že místo plnění bylo ve shodě s § 956 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník určeno „k rukám matky“ nezletilého oprávněného. Termín „k rukám matky“ je termínem obecně známým a jeho výklad v praxi nečiní žádné problémy. Míní se tím, že jednotlivé platby výživného se musí dostat do dispozice pečující osoby, čímž je nepochybně také bankovní účet, ke kterému má dispoziční oprávnění (2). Jestliže tedy bylo v řízení prostřednictvím uvedených listinných důkazů prokázáno, že povinný výživné až do doby zahájení exekučního řízení hradil na účet vedený na jméno otce, a že matka oprávněného právě z tohoto účtu v rozhodném období hradila potřeby oprávněného, lze konstatovat, že místo plnění „k rukám matky“ oprávněného bylo povinným respektováno, a také že matka oprávněného s tímto místem plnění byla po nikoli zanedbatelnou dobu srozuměna. Soud konstatoval, že i kdyby bylo mezi povinným a matkou oprávněného ujednáno, že dané výživné má být hrazeno na jiný účet, platí, že ačkoli bylo hrazeno na jiný účet, se kterým ale může oprávněná strana nakládat, a poskytnuté finanční prostředky jí nebyly bez zbytečného odkladu vráceny, lze uzavřít, že takové splnění dluhu bylo akceptováno.

Soud ve svém odůvodnění odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009 (3), který byl publikován pod č. 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.“

Na základě uvedeného tedy soud dospěl k závěru, že v době podání exekučního návrhu žádné dlužné výživné nevzniklo a exekuční návrh byl tudíž neoprávněný. Návrh na zastavení exekuce byl proto důvodný a soud proto rozhodl, že došlo k zastavení exekuce.

O náhradě nákladů účastníků řízení rozhodl podle § 89 e. ř. s přihlédnutím k tomu, že ve věci návrhu na zastavení exekuce byl zcela úspěšný povinný. Náleží mu tak plná náhrada nákladů řízení, které sestávají z nákladů za zastoupení advokátem. O náhradě nákladů exekuce soud rozhodl podle § 89 e. ř. také s ohledem na to, že zavinění na zastavení exekuce lze shledat na straně oprávněného, který (byť prostřednictvím své matky jakožto zákonné zástupkyně) podal návrh na zahájení exekuce, ačkoli na výživném nebyl žádný dluh.

Oprávněný byl povinen zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce povinného. Dále byl oprávněný povinen zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku jím vyčíslenou (4). Státu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána v rámci zastoupení kolizním opatrovníkem (5).

Soud dospěl k závěru, že v této věci byly dané důvody zvláštního zřetele hodné, aby náhrada nákladů nebyla státu přiznána (6). I když je účastníkem řízení nezletilé dítě jako oprávněný, zavinění na zastavení exekuce bylo nutno shledat na straně jeho matky. Nebylo by tedy dle názoru soudu spravedlivé, aby z její strany zaviněné náklady musel nést právě nezletilý oprávněný.

S rozhodnutím soudu nebyla spokojená matka nezletilého. Rozhodnutí jí sice soud doručil, ale nebyla účastníkem projednání návrhu oprávněného na zastavení exekuce. Účastníky byl otec jako povinný, nezletilý v postavení oprávněného zastoupený kolizním opatrovníkem jmenovaným z řad advokátů. Právo odvolat se proti rozsudku měl tedy jen nezletilý, přičemž tento si podávat odvolání nepřál, protože nechtěl přímo vystupovat proti otci.

Matka sice do určité doby měla dispoziční právo k účtu, kam oba rodiče hradili výživné, ale tyto peníze nikdy nemohla použít na koupi potravin, příspěvek na úhradu nákladů spojených s bydlením, drogerii pro nezletilého. Nelze tedy uzavřít, že by výživné hrazené otcem na jeho vlastní účet bylo pro matku k dispozici podobně, jako kdyby otec hradil výživné přímo k rukám matky. Všechny odchozí platby měl otec pod svojí kontrolou a matka si nedovolila jakoukoli platbu provést bez dohody s otcem. V situaci, kdy si rodiče hradí výživné navzájem ke svým rukám a na své bankovní účty, nakládají s finančními prostředky dle svého uvážení. Pokud však výživné matka hradila na účet vedený na jméno otce, otec si na tento svůj účet zasílal svoji část výživného, matka byla ve vztahu k čerpání výživného pro nezletilého pod drobnohledem otce. Kolizní opatrovník nezletilého nekontaktoval jeho matku za účelem zjištění podrobností ve věci a uplatnění procesních práv nezletilého.
Nezletilý neměl zájem vystupovat proti otci a chtěl řízení co nejdříve zastavit. Matka nebyla oprávněná podat proti rozsudku soudu odvolání, protože nebyla procesním účastníkem exekučního řízení u soudu. Z tohoto pohledu se stav jeví jako nepříznivý pro nezletilé dítě, které je zastoupeno kolizním opatrovníkem a nemá zájem dále pokračovat v exekučním řízení proti vlastnímu otci, ani nemůže znát podrobnosti celé věci. Matka by měla mít aspoň možnost být vedlejším účastníkem projednání návrhu otce na zastavení řízení v rámci soudního řízení, protože má zájem na výsledku projednání věci.

Dalším problémem je, že soud stanovil nezletilému povinnost k náhradě nákladů tohoto řízení včetně odměny soudního exekutora. Nezletilý však nepracuje a nemá svůj majetek, aby tyto náklady uhradil. Proto se průběh exekučního řízení a zejména soudní jednání o projednání námitek jednoho z rodičů jeví ve vztahu k nezletilému dítěti jako řízení, které nezletilého vystavuje nadměrnému stresu a procesní nevyváženosti, protože jde o nezletilé dítě, jemuž z nastalé situace vyplynula povinnost hradit náklady exekučního řízení.

Obdobně jako v opatrovnickém řízení by měl být tomuto typu řízení přítomen i druhý rodič, jenž podal za nezletilého návrh na zahájení exekuce se všemi procesními právy k takové účasti na soudním řízení, protože v opačném případě nebude mít nezletilý, byť zastoupený kolizním opatrovníkem tolik informací o dané věci, jako ten rodič, který exekuční řízení zahájil. Zejména je však pro nezletilé dítě zcela nepřijatelné, aby přímo vystupovalo proti povinnému rodiči a poskytovalo informace o placení výživného koliznímu opatrovníkovi, když o těchto záležitostech většinou nemá relevantní informace.

Na základě tohoto případu lze tedy shrnout doporučení, jak postupovat v podobných situacích.

Jestliže by jeden z rodičů nezletilého dítěte i poté, co se rodiče rozejdou a nežijí spolu, dále trval na tom, že bude existovat jeden společný účet, kam budou oba rodiče hradit výživné dle dohody nebo na základě rozhodnutí soudu, je na místě nesouhlasit s tímto řešením a preferovat placení výživného na bankovní účet oprávněného rodiče.

V rámci exekučního řízení vedeného pro nedoplatky na výživném nezletilého dítěte, by měl být účastníkem i rodič tohoto nezletilého dítěte, který návrh na nařízení exekuce podal, a to aspoň v postavení vedlejšího účastníka.

Opatrovník nezletilého dítěte v postavení oprávněného by měl vyžadovat podrobné informace od rodiče, jenž za dítě podal návrh na nařízení exekuce, a to včetně listinných důkazů. Vycházet jen z exekučního spisu nebo informací nezletilého dítěte, nezajistí dostatek všech potřebných informací pro pečlivé zastoupení nezletilého dítěte.

V tomto typu exekučního řízení by soud neměl přiznávat náhradu nákladů řízení povinnému z důvodů okolností zvláštního zřetele hodných, protože takové rozhodnutí jde k tíži oprávněného nezletilého dítěte, které je ve většině případů nemajetné.

Aplikace předmětného judikátu v této věci se nejeví zcela přiléhavá, protože jde o rozhodnutí vydané v ryze obchodní věci. Výživné a jeho hrazení je specifické s ohledem na to, jaké výdaje by mělo běžné výživné pokrývat a naopak, že existují výdaje, které musí rodiče hradit nad rámec běžného výživného.

Pokud soud konstatoval, že matka měla možnost z účtu vedeného na jméno otce hradit veškeré potřeby nezletilého a platit náklady spojené s jeho péčí, není tomu tak. Matka z těchto finančních prostředků dítěti nikdy nekoupila jídlo, zboží z drogerie, holiče, léky. Z těchto peněz neměla matka možnost přispět na svoje náklady spojené s bydlením a spotřebou energií, ačkoli u ní dítě trávilo polovinu měsíce.

Výdaje jako je škola v přírodě, adaptační kurz, lyžařský kurz, platby dražší zájmové činnosti, jsou neběžné výdaje, které nejsou pokryté výživným. Rodiče by je měli hradit společně v poměru podle jejich dohody či výdělkových možností. Pokud exekuční soud konstatoval, že matka tyto výdaje mohla ze společného účtu hradit, pak právě z běžného výživného se tak vysoké výdaje uhradit jednorázovou platbou nedají.

(1) Podle § 52 odst. 1 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.

(2) § 1957 odst. 1 o. z.

(3) Sjednají-li si strany, že dlužník bude plnit ve prospěch v dohodě označeného účtu věřitele, lze tuto dohodu považovat za určení místa plnění ve smyslu ustanovení § 335 a § 339 obch. zák. Poukáže-li následně dlužník peněžité plnění na jiný účet věřitele vedený jinou bankou (jako tomu bylo v projednávané věci), neplní (jak Nejvyšší uzavřel již v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008), ve sjednaném místě. Nicméně jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.

(4) Soudnímu exekutorovi podle § 6 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. náleží náhrada nákladů exekuce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty.

(5) O odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka rozhoduje soud, který jej do funkce jmenoval – k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, Cpjn 201/2021, publikováno pod č. 1/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

(6) § 150 o. s. ř.

Publikováno v č. 6/2025 časopisu Právo a rodina