Zdenek Ručka

Je to tak. Je sice svoboda slova a každý má právo vyjádřit svůj názor. Otázkou je, kde je hranice, za kterou se nemá – nemůže jít, a kdo ji určuje. Psal jsem své blogy v dobré víře, s úmyslem popsat jisté skutečnosti, zejména s odkazem na instituce, které rozhodují o osudu našich dětí. Nic víc a nic méně. V podtextu je odkaz, že spolehnout se na „objektivní“ pravdu je pro rodiče, který zůstane bez dětí, častokrát jen iluze a ztráta času. Protože lidi, kteří vyřknou ortel nad budoucností vašich dětí, nezajímáte vy a v konečném důsledky ani vaše děti. Zní to dost pesimisticky, ale taková je realita. Je třeba s tím počítat, protože „život není přímka“ – jak mi jednou řekl jeden moudrý muž…

Nezbývá mi tedy nic jiného, pokud chci psát o tomto tématu, než si pomoci s příběhy jiných rozvedených otců, které jsem měl možnost poslechnout si v době své samoty. V době, kdy jsem hledal dobrou radu, či pomoc, zřejmě i trochu soucitu a pochopení. V době, kdy se začalo více mluvit a diskutovat o střídavé péči či společné výchově. Také jsem četl různá fóra na netu a pátral po radách, jako asi mnoho lidí, kteří řešili podobný problém. Několikrát jsem se příležitostně setkal s lidmi, kteří měli snahu posunout toto téma dále, ne se jen vykecat při kávě. Ano, potkal jsem tam pestrou paletu různých lidí – otců. Mladších i ve zralém věku. S jedním i více dětmi. Spojovala je jedna věc – potřeba podílet se na výchově svých vlastních dětí. Často jsem slyšel a četl, že mnoho lidí zlehčuje toto téma a první jejich myšlenka (myslím, že úplně scestná) je, že tito chlapi, kteří naříkají a „vyhrožují“ střídavkou, chtějí se prioritně vyhnout placení výživného. Přiznám se, nevím, co je k podobným úvahám vede – snad jen jejich nevědomost, protože péče o dítě se vším, co k tomu patří, je určitě podstatně náročnější na čas i peníze, než jen poslat na účet jednou za měsíc samotné výživné.

Na jednom takovém setkání seděl vedle mě chlapík, jeho jméno jsem zapomněl snad ještě ten večer – to je můj velký handicap. Na pohled úplně obyčejný, jakých potkáte denně několik. Spíše introvert. Nebyl to typ muže, po kterém asi ženy šílí. Necítil jsem z něj „vůni“ tabáku ani výpary alkoholu. Neměl rozšířené zornice a netřásly se mu prsty na rukou.

Po nějaké době se trochu rozpovídal a postupně jsem se dozvěděl o něm více – tedy spíše o jeho osudu. Předpokládám, že podobných osudů bude určitě více…

Už rozvedený chlapík, který žil před pár lety normální rodinný život bez excesů a ve víře, že vše je v pořádku. Během manželství velmi vzácně malá slovní výměna názorů – u koho se nevyskytne… V době našeho setkání byly jeho dvě děti v pubertálním věku. Na jednu stranu mi bylo jasné, že každý má pocit, že jeho osud je ten nejhorší v tomto směru. Na druhou stranu vždy trochu váhám – více či méně, do jaké míry člověk říká pravdu, zda umí být „objektivní“. Někdy, i když nechtěně, říkáme věci, které mohou být z druhé strany vnímány zcela jinak a „pravdu“ pak člověk vnímá v jiném světle.

V té době jsem byl na pochybách, zda věci, které zmiňoval, mohly být reálné. I dnes. pokud si na to vzpomenu, po několika letech, nevím, jestli úplně všechno, co bylo převyprávěno, se přesně tak i stalo, protože to byly věci, slušně řečeno, na „hranici zdravého rozumu“. V té době jsem neměl s podobnými věcmi téměř žádnou zkušenost. Rozhodně si však myslím, že mi vyprávěl o skutečných událostech, i když vnímaných jeho „optikou“.

Vzpomínal na začátky „nového života“, které byly velmi nepříjemné. Stále si kladl stejné otázky a stále hledal na ně odpovědi. Tento začarovaný kruh otázek a odpovědí ho obíral o čas, kterého měl v té chvíli nepočítaně. Na ulici potkával sousedy, kteří vnímali události z jejich domácnosti. Cítil jejich nevyslovené otázky vždy, když mlčky procházeli kolem něj. Vzpomínal, že neměl potřebu a ani chuť vysvětlovat svému okolí věci, které se v té době děly… vlastně je ani racionálně vysvětlit neuměl. Prý přišel o společné přátele, kteří se k němu otočili zády, protože měli potřebu zůstat na straně toho slabšího, toho, kdo byl z jejich pohledu vydán napospas osudu. Jejich známí si zaškatulkovali oba a rozdělili je na „zlého muže“ a „dobrou ženu“. Na lhostejného a nezodpovědného a obětavou a milující. Jeho žena – matka zůstala s dětmi, o které se „musela“ najednou sama starat v jiném bytě, a on, muž – otec, zůstal osamocený v jejich společném. Podle jeho okolí se jich elegantně „zbavil“. A punc správnosti jejich rozhodnutí jim dalo i matčino mlčení. Ani ona sama v té chvíli zřejmě netušila, že toto mlčení, které zvolila, je to nejlepší, co mohla udělat, aby podvědomě ukázala prstem na viníka. Nepotřebovala nikomu nic vysvětlovat. Ani přátelům, známým či vlastní rodině. Velmi rychle zjistila, že každý „zvědavec“ si udělal obraz z věcí, které vnímal jen pohledem zvenku. Stačilo se jen správně tvářit a dát ostatním nějak na vědomí, že je to právě ona – matka, která všechno musí zvládnout, že je to pro ni velmi obtížné, že nejdůležitější jsou děti, že ona je ta, která je zachraňuje a musí dětem a zejména sobě odtrhnout od úst. A jako bonus jejího mlčení, pro případné pochybovače, byl nevyřčený „odkaz mezi řádky“. Něco ve smyslu její pokory a korektnosti k otci dětí, kterého nehanila… přesto, že si zasloužil… vždyť se zbavil jí a jejich dětí. To dokáže jen muž – otec bez svědomí a charakteru. Zřejmě to chtělo skutečně „silnou“ ženu, která navzdory tíživé situaci, jíž musela v té době čelit, neměla potřebu svého muže nějak shazovat. Pokud bych tuto část jeho vyprávění shrnul do jedné věty, tak ve smyslu, že to zřejmě byl herecký výkon hodný oscarového ocenění matky, ukrývající ve svém nitru nenávist, cynickou povahu a současně skvělého stratéga a vynikajícího manipulátora, který předhodil okolí tři či čtyři úlomky z mozaiky jejich života a několik polopravd a lží, z příběhu o nepochopení jejích mnoha potřeb, které vnímala jako poslání. To, co vzápětí nutně muselo následovat, nemohlo dopadnout jinak. Každý (ne)zainteresovaný si téměř okamžitě vytvořil obraz matky – zachránce a spasitele, která si zaslouží obdiv. A také obraz otce dětí, který se rázem stal opovrženíhodným mužem – otcem. Začali o něm pochybovat lidé, kteří ho znali několik let. Lidé, kterým pokud nepomohl, tak rozhodně neublížil, kterých si vážil. Dokonce i manželčina nejbližší rodina. Nedá se nenapsat, že je jaksi „nezdravě“ přirozené, že rodiče často vidí své děti jako „bezchybné a dokonalé“ bytosti a často mají potřebu zavírat oči před jejich chybami a prohřešky. Stejně i rodiče jeho manželky, což pocítil velmi brzy. Stal se z něj rázem nepřítel číslo jedna – budižkničemu, přistěhovalec, potkan, kterého je třeba otrávit nebo vyhnat. Je až neuvěřitelné, že se v člověku dokáže nahromadit tolik nenávisti jen z přesvědčení, že jeho dítě je dokonalost sama. Někteří nevidí a nepotřebují vidět, nevědí a nepotřebují vědět. Potřebují jen soudit, kopnout si a hodit špínu na někoho, hlavně ne na jejich vlastní krev.

Byl to dlouhý večer a stejně dlouhý příběh. Toto je jen jeho jedna část – ta lepší, kdybych ji měl porovnat se zbytkem příběhu. Musel jsem ji však zmínit, aby jeho pokračování dávalo smysl a aby obraz celého příběhu byl detailnější.

P.S.: Musím ještě dodat, že tehdy jsem nevěděl, do jaké míry mohu věřit věcem, o kterých ten muž vyprávěl… a nevím to s určitostí ani dnes, ale osobně jsem přesvědčen, že podobné věci se nezřídka dějí.

Převzato z RUCKA.BLOG.SME.SK. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.