Mgr. Tomáš Zdechovský
Většinou píšu o lidech, kteří se prozatím neúspěšně domáhají svého práva, ať už v oblasti péče o děti či jinde. Tento článek bude světlou výjimkou, protože je o polských rodičích, kteří se nakonec dočkali úřední cestou navrácení a nyní chtějí pomáhat těm, kterým se přihodilo stejné neštěstí.
Katarzyna Szyżkowska, která stojí za chystanými celoevropskými demonstracemi proti norské sociálce, ZAŽILA se svým mužem Sebastianem na vlastní kůži, co to znamená stát se předmětem zájmu norské Barnevernetu. Byli na tom stejně jako mnozí další lidé v Norsku, kteří věřili tomu, že když se budou chovat tak, jak se v Norsku sluší, norská sociálka se jim vyhne velkým obloukem. Žili v Norsku už devět let, a jak říká sama matka, měli „čisté konto.“ Před tím žádné udání a samé dobré reference od majitele bytu, sousedů i z práce.
Stačil jen škrábanec
Jenomže 16. září loňského roku přišel šok. Pro děti si bez jakéhokoli varování přišli z Barnevernetu. Rodiče byli zrovna v práci. Jakmile se dozvěděli, co se stalo, spěchali okamžitě na tamní radnici, kde sídlila místní pobočka sociálky. Tam s nimi jednali naprosto děsivým způsobem, křičeli na ně a dle matky se je snažili vyprovokovat k agresivnímu chování, nejspíše aby tím získali argument proti rodičům. Otec s matkou mohli vidět pouze lejstro o okamžitém předání 7,5leté dcerky a 1,5letého syna do péče.
Důvodem odebrání mělo být to, že ve škole zjistili dceři malý škrábanec na čele. Přišla k němu, když syn při hraní na pohovce upustil hračku. K násilí tedy v rodině nedocházelo. Žádné vysvětlování ale nepomohlo. Jejich dcera měla údajně říci, že rodiče ji už čtyři roky bijí. Je zajímavé, že ve školce, škole ani u lékaře nic takového nezjistili. Když se rodiče vrátili domů, babička jim sdělila, že jí vyrvali malého vnoučka, vsadili malé dítě do policejního auta, kde už byla jeho sestra, a odjeli.
Hlavní je nevzdat se
Noví „rodiče“ nutili dceru, aby jim řekla, že ji rodiče bili. Slibovali jí, že se bude s bratrem moci brzy vrátit a že rodiče půjdou na kurz „nebití děti“. Cílem opatrovatelů a sociálky mělo být donutit rodiče přiznat se k násilí, které se samozřejmě nestalo. Dcerku zamykali její „náhradní rodiče“ do pokoje a strašili. Trápení neušel ani malý syn, který byl v noci přivázaný k posteli.
Rodiče začali ihned bojovat za jejich navrácení. První výhrou bylo dosažení odtajnění spisu a možnost setkání se s dětmi, byť jen na dvě hodiny týdně. Vše pod kontrolou Barvevernetu a ozbrojené policie. Museli najít důkazy o tom, že jsou čistí a jen tak se jim podařilo 29. ledna letošního roku nakonec vyhrát a získat děti zpět domů. Stálo je to samozřejmě mnoho úsilí a shromažďování referencí ze školky školy od lékaře a z celého jejich okolí.
Zdálo by se, že celá kauza měla happy end, ale ne tak docela. Odloučení na několik měsíců narušilo psychiku obou dětí a musí být v péči polských odborníků, podle kterých zotavení z traumatického zážitku ještě zabere delší dobu. Krásná země fjordů se pro celou rodinu stala místem hrůzy, kde si nemohou být jistí svými demokratickými právy. Asi nikoho nepřekvapí, že po této strašné zkušenosti se rodina vrátila zpět do Polska a do Norska s dětmi nikdy nepojedou.
Navzdory všem bezesporu děsivým zážitkům měli děti i rodiče štěstí či spíše alespoň štěstí v neštěstí. Podle norských statistik pouze 6 % rodičů dostane děti nazpět. Byl bych rád, kdyby alespoň toto štěstí měli také ostatní z odhadovaných 12 000 dětí, které měly být dosud odebrány. Proto jsme se rozhodli s dalšími lidmi v České republice svolat demonstraci proti norským praktikám. Sejdeme se 30. května v Praze na Loretánském náměstí a půjdeme demonstrovat před norskou ambasádu. Zda bude mít Eva Michaláková podobné štěstí jako polská rodina, záleží na každém z nás.
Přeji hezký den a veselou mysl!
Převzato z ZDECHOVSKY.BLOG.IDNES.CZ
13. 5. 2015 at 14:49
Ona ta ztráta jistoty, že děti půjdou k matce, je dvojsečná. Matky o to víc jsou agresivní v prosazení zatímního stavu takového, který by střídavku vyloučil. Ještě více tlačí na okamžité omezení péče otce, ještě více dětmi manipulují, protože přece přání dítěte je modla.
13. 5. 2015 at 15:19
To je podle mně naprosto přirozená reakce. Chlapi ti taky řádili, když ženy dostávaly práva a možnosti jako muži.
13. 5. 2015 at 15:31
Pak je namístě agresivitu podchytit s odkazem na svěření do péče druhého rodiče. A to by mělo být úkolem pro OSPOD, v jehož zprávě by mělo zaznít, kdo jakou péči žádá, jakou má pro ni objektivní podmínky, kdo koho v péči podporuje a respektuje a kdo naopak péči druhého omezuje a s jakým odůvodněním. A ve speciální kolonce – narušování vztahu dítěte s druhým rodičem – by toto mělo být uvedeno jako podklad pro svěření dítěte spolupracujícímu rodiči. Jinou podobou agrese jsou různé choroby, jejichž příčinná souvislost je přímočaře sváděna na tatínkovu péči. Vyžadovat klinický důkaz léčby omezením tatínkovy péče, požádovat kód diagnózy, ptát se, zda takovu léčbu proplácí zdravotní pojišťovna.
13. 5. 2015 at 17:18
24u: jenže právě ty matky, co to dnes vedou do absurdna, se stridavkou jiz dnes zpravidla konci, jsou prokouknuty. Horší je když navenek panuje ochota a vstřícnost, a jen otec ví, ze jaký čas si nedobude, ten mít nebude. Tam pak vetsinou ještě funguje ochranitelstvi “ te vstřícné“ ženy úřady.
13. 5. 2015 at 18:06
Určitou cestou k prolomení místních vazeb (obec-kraj) by mohlo být zřízení inspekce sociálně právní ochrany dětí. Ale vše je o lidech, kteří úřad vedou.
13. 5. 2015 at 18:20
Ochranitelství matek úřady lze napadat dle zákona 82/1998 Sb. Paragrafy 5,7,13 a vůči úřední osobě – 16.
13. 5. 2015 at 22:31
tutulen:
14. 5. 2015 at 10:27
Tak tímhle blábolem to u mě pan Zdechovský fakt prohrál. Nevěřím tomu článku ani za mák.
Pokud bude tímto nešťastným způsobem pokračovat dál, tak ze sebe udělá jen extrémního magora, který bude diskreditovat všechny otce.
14. 5. 2015 at 10:47
Pro Martin L: Proč tomu článku nevěříte?
17. 5. 2015 at 0:49
ÚS se v roce letošním vrátil k původní praxi – všechny stížnosti odmítat
a s těmi statistikami je třeba opatrnosti – velmi záleží co kam započítáte
podstatné jsou rozsudky krajských (odvolacích) soudů ve věci výchovy
tedy tam, kde je výchova skutečně předmětem sporu
(bez dohody/rezignace v prvním stupni) a těch je pořád zoufale málo