Aleš Hodina

Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

Záznam příspěvku předneseného na veřejném slyšení Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu České republiky dne 20. května 2013

Dobrý den, vážené paní senátorky, dámy a pánové. Byla mi dána úloha v podstatě otevřít z podrobnějšího úhlu pohledu téma, kterým se dnes zabýváme, což je porozvodová péče o děti, právo dětí na oba rodiče.

Já bych si dovolil na úvod trochu zasadit tuto problematiku do určitého historického kontextu a i do řekněme obecnější situace rodin u nás a nejenom u nás. Pokud se podíváme na to, jakým způsobem se vyvíjel stav sňatečnosti a rozvodovosti v ČR za posledních sto let, tak vidíme na jedné straně obrovský pokles počtu svateb, na druhé straně mimořádný nárůst počtu rozvodů. Ještě v roce 1919, tedy ani ne před sto lety, zde bylo asi 120 tisíc svateb každý rok a pouze 2 tisíce rozvodů, čili necelá 2 %. Ještě v roce 1990 zde bylo asi 90 tisíc svateb ročně a 31 tisíc rozvodů, ale už v roce 2010 došlo k velkému přiblížení těchto křivek, kdy počet svateb byl 46 tisíc a počet rozvodů už 30 tisíc, resp. počet rozvodů stagnuje zhruba na úrovni kolem 30 tisíc ročně, ale za stále menšího a menšího počtu lidí, kteří se spolu berou. Čili v nejbližší době při pokračování těchto trendů lze očekávat i protnutí těchto křivek.

Pokud se na to podíváme ještě na základě jiného grafu – grafu rozvodovosti za posledních 60 let, který zveřejnil Český statistický úřad – tak vidíme, že ještě v 50. letech zde byla rozvodovost kolem 10 %, kdežto dnes již dosahuje úrovně kolem 50 %.

To v podstatě ovšem znamená, že došlo k poměrně zásadní změně situace, k poměrně zásadní změně paradigmatu, když ještě do druhé poloviny 20. století byl rozvod brán jako řešení nějakých více nebo méně katastrofických vztahů, kde existoval nějaký vážný důvod k rozvodu, jako byl například alkoholismus, násilí apod. Jednalo se spíše o výjimečné situace, skutečně situace velkých rodinných krizí a soudy v této situaci celkem logicky hledaly toho lepšího rodiče, protože bylo lze předpokládat, že jeden z těchto rodičů je ten rodič tzv. krizový, který je skutečně vážnou příčinou rozvodu.

Ovšem v současné době, když se podíváme na předešlé grafy, tak vidíme, že rozvod se stal bohužel běžným řešením partnerské krize a v podstatě neexistuje pro něj vážný důvod. Většinou jako důvod bývají prezentovány takové věci jako neshoda v zájmech a podobné velmi nekonkrétní důvody. Při této situaci jsou v zásadě oba rodiče normální. V zásadě dnes už se rozvádějí rodiče, kteří jsou normální lidé, nemají žádné vážné osobnostní problémy, ale s ohledem na to, že rozvod se stal opravdu téměř až normou, tak takto řeší své partnerské krize. Ovšem bohužel i za této situace stále soudy při řešení péče o děti hledají toho tzv. lepšího rodiče, a to je ten problém.

Můžeme se ještě podívat názorně na to, jaký podíl dětské populace je zasažen rozvodem, resp. byl zasažen v průběhu historie. Tady máme stav v roce 1919, tady máme stav v roce 1950 a tady máme stav v současné době. Jak na to reaguje soudní praxe? Zhruba 30 tisíc dětí každým rokem přichází o rodiče, o jednoho z rodičů a v naprosté většině případů, jak již zde bylo řečeno, jsou děti svěřovány do výlučné péče matce, ve výrazné menšině případů do výlučné péče otce a v ještě menší menšině případů, to jsou ty malé čárečky tam úplně vpravo, jsou děti svěřovány do péče obou rodičů, ať už společné, nebo střídavé, ať už se souhlasem obou rodičů, nebo proti vůli jednoho z rodičů, který třeba nechce se podělit o péči s druhým rodičem. Ty počty, ty malé čárečky vpravo, to jsou opravdu jenom stovky případů. Bohužel.

Bylo by dobré se podívat na to, kam vede tento přístup hledání tzv. lepšího rodiče. Já jsem si zde dovolil vypůjčit citát z knížky německého opatrovnického soudce Jürgena Rudolpha „Jsi moje dítě“. Jedná se o zkušeného soudce, který je autorem tzv. Cochemského modelu, o kterém ještě zde bude řeč, a tento soudce Rudolph říká:

„Během své profesní činnosti jsem se setkal s mnoha dětmi, které v důsledku rozdělení rodičů a jejich vysoce konfliktního rozchodu žily vnitřně v úplně jiném světě, než ve kterém se skutečně nacházely. Tuto jejich situaci měli vnímat jejich rodiče. V takovém spektru rodinného násilí, i v každém jiném, jsou děti bezmocné a téměř vždy bezbranné.

Platí to i v případech, když se rodiče rozdělí i proti vůli a přání dětí – a jako by toho ještě nebylo dost, jeden z rodičů zmizí z jejich života. Když je tato událost spojena nejen s rodičovským konfliktem, ale také se z něj pramenícím konfliktem loajality dětí, které nechtějí ztratit ani jednoho z rodičů, tak je objektivně naplněna skutková podstata zneužívání dětí, jakkoli to žádný z rodičů subjektivně nechce. Vnímání dětí se zde prostě ignoruje.

Často se zaměňuje pohled dětí na situaci s jejich strategií přežití, kterou si děti v takových případech sami vytvářejí. V rámci strategie přežití dítě často přebírá pozici jednoho z rodičů, aby neztratilo jeho náklonnost. Pokud se konflikt rodičů vyhrotí, seznámí se děti s mnoha dospělými, které do té doby nikdy neviděly: advokátky, pracovnice odborů péče o dítě, soudce, soudní znalci a mediátoři. Časem se k tomu přidá orgán dozoru nad soudním procesem a po dalších vypjatých sporech rodičů se děti seznámí i s dalšími třemi soudci v senátu, kteří místo rodičů vyhrožují vlastním rozhodnutím, pokud se děti nedokážou samostatně rozhodnout. Někdy se přidají další soudem povolaní znalci, kteří s dětmi provádějí podobně nesrozumitelné testy, jaké dělali už znalci před nimi, na něž si už děti chtěly pomalu zvyknout.

Dětem je divné, že jsou najednou důležité jako nikdy předtím – a jak zjistí později – ani nikdy potom. Často slýchávají pojem „dobro dítěte“, který se pro ně pojmově spojuje nanejvýš se srozumitelností pohádek bratří Grimmů, pokud je ale vůbec mohly poznat. Tyto pohádky dobře znal jeden čtrnáctiletý chlapec, který se po rozchodu rodičů cítil více poután k otci, ale na druhou stranu nechtěl opustit svou matku, závislou na alkoholu; při rozhovoru se mnou použil právě větu skřítka Rumpelstilze: „Jak nepopsatelně dutý je na světě ten pojem „dobro dítěte“.“

Možná by stálo za to podívat se, když jsme zmínili zde Cochemský model, jakým způsobem se soudce Rudolph staví k řešení tohoto problému. Na jedné z přednášek soudce Rudolph tuto situaci velmi dobře analyzoval tak, že opatrovnická řízení, která se obvykle vedou, resp. v té podobě, jak se obvykle vedou, totiž bývají často bojem „všechno, nebo nic“, která znamenají, že dítě jako jakýsi jackpot vyhraje buď jeden rodič, nebo druhý rodič. Což vede na jedné straně k rezignaci, na druhé straně k třeba zvýšení boje a podobně. A jakmile tento strach „všechno, nebo nic“ zmizí, tak se situace posouvá do úplně jiné roviny, v podstatě do vylaďování toho, jak, kdy dítě bude se kterým rodičem, ale nezpochybňuje se už to, že dítě má být s oběma rodiči.

V zásadě tento Cochemský model je postaven na několika základních principech. Prvním je rychlost řešení sporu, protože spory, které se táhnou léta, kdy probíhají různé znalecké posudky a všechno možné, skutečně dítě mezitím žije, dítě mezitím dorůstá a čas dítěte ubíhá rychleji než čas dospělého, takže je v zájmu dítěte potřeba nařídit rychle soudní jednání a v rámci cochemského modelu je to do 14 dnů po podání návrhu. Dalším základním principem je skutečně přijetí axiomu, že oba rodiče mají zůstat plnohodnotnými rodiči dítěte, a oni mají být ti, kdo mají hledat řešení, nikoliv to, jak často mám pocit v některých soudních jednáních, že soud má pocit, že nejlepší rodič je soudce. Třetím základním principem je, že rodiče jsou skutečně přinuceni spolupracovat, protože v té konfliktní situaci často není vůle, není zájem, je averze, ale rodiče musí být přinuceni, přesvědčeni k tomu, že spolupráce v zájmu dítěte je nutná, že musí o tom dítěti spolu komunikovat a domlouvat se, a to i pod sankcemi takovými, že rodič, který nemá o to zájem, je diskvalifikován v další péči o dítě. U nás se naopak často potkáváme s tím, že diskvalifikován je ten rodič, který má zájem komunikovat, a je favorizován ten rodič, který druhého rodiče ignoruje.

Taková je bohužel i praxe Ústavního soudu ČR, kdy po několika málo dobrých judikátech v roce 2010 Ústavní soud v podstatě pokračuje v zaběhnuté praxi, kdy šmahem odmítá ústavní stížnosti, které se snaží dětem zachovat péči obou rodičů. Nenapomáhá tak k zachování obou rodičů a používá k tomu často různá svévolná, účelová až někdy kuriózní odůvodnění. Tady jsem ze serveru ustavnisoud.info odcitoval jedno z nich, kdy Ústavní soud tvrdí, že „svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na oba rodiče, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem“. Takto Ústavní soud odůvodňuje to sudovíkendové stykačství, kdy jeden rodič je v podstatě odstaven do role návštěvníka – jednou za 14 dní o víkendu se s dítětem vídat, a podle Ústavního soudu takto má dítě vychovávat a pečovat o něj. Upřímně nevím, jaké jiné formy tady ještě myslí v tom závěru, jestli to je nějaká telefonická forma, nebo snad telepatická. Opravdu nevím.

A jak se říká, ryba smrdí od hlavy, takže samozřejmě toto dopadá dále na obecnou soustavu soudů a tady se můžeme podívat pro změnu ze serveru soudci.info na statistiku, na anketu spokojenosti s rozhodováním soudů – 87 % hodnotí práci našich opatrovnických soudců jako špatnou.

Tady bych jenom vypíchnul jeden velmi častý problém, který je na počátku všeho, kdy už v průběhu řízení je předběžným opatřením zafixována péče jen jednoho rodiče od počátku jakýmsi předběžným opatřením, kdy v průběhu jednoho týdne bez nějakého bližšího zkoumání je v podstatě dítě svěřeno do péče jednoho rodiče a takto to třeba probíhá po celou dobu sporu a pak se řekne, že dítě si zvyklo.

Rád bych se ještě zaměřil na to, jaký je skutečný zájem otců o děti. Byla prováděna anketa u pražských soudů. Tady jsou uvedeny výsledky. Je to už starší věc z roku 2004 a vyšlo to zhruba půl napůl. Zhruba polovina otců navrhovala vlastní nebo střídavou péči a polovina otců neměla zájem o vlastní nebo střídavou péči, tedy souhlasila s výlučnou péčí matky. Ale lze si povšimnout, že i z tohoto počtu, z této poloviny většina svou snahu předem vzdala, a to z důvodů, které jsou například přesvědčení, že otec nemá šanci dítě do výchovy získat, negativní zkušenosti jiných otců, kteří o svěření dítěte marně usilovali, vlastní negativní zkušenosti se soudy či sociálními pracovnicemi nebo nátlak soudu, sociálních pracovnic, matky, doporučení advokáta. A připomínám tedy, jaké jsou pak výsledky soudní praxe.

Podobný průzkum byl proveden i na Slovensku v poslední době, které je nám asi kulturně nejbližší. Tady je vidět, že výsledky jsou podobné. Zhruba 20 % otců chtělo dítě do své výlučné péče, 40 % do střídavé péče, 20 % chtělo více než ten z dřívějška standardní jednou za 14 dní styk a jenom asi 15 % chtělo jenom sudý víkend nebo méně. Za zmínku stojí, že Slovensko přijalo teprve v roce 2010 do své legislativy vůbec institut střídavé péče jako takový. Do té doby v zákoně nebyl. Ovšem zaznamenalo velmi výrazný pokrok, kdy když se podíváme na to, jaké jsou podíly střídavé péče v jednotlivých okresech, tady samozřejmě je to tabulka seřazena od nejvyšších podílů, ale 20 – 30 % střídavé péče, to není v ČR ani 15 let poté, co u nás střídavá péče v zákoně je. U nás je to evidováno po krajích a nejvíce je v Praze – zhruba 10 %.

Situaci na Slovensku velmi pomáhá i slovenská norma o vykonávání funkce kolizního opatrovníka, což je v podstatě v Česku OSPOD. A tady je potřeba zdůraznit, že skutečně klade velký důraz na zachování práva dítěte na udržování rovnocenného vztahu s oběma rodiči a zdůrazňuje, že při rozvodu nebo rozchodu rodičů je třeba myslet na střídavou osobní péči jako na první možnost uspořádání úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti. Naproti tomu v ČR zde se setkáváme naopak spíše s různými mýty a předsudky, které jsou šířeny vůči střídavé péči, resp. vůči zachování péče obou rodičů. Přitom často se jedná o záležitosti, které mnohem více dopadají na výlučnou péči a u ní se naopak nezdůrazňují. Jedná se obecně často o problémy spojené s rozvodem nebo rozchodem. Nejsou to problémy způsobené střídavou péčí.

Například stěhování dětí, kdy dítě při výlučné péči se musí stěhovat. Naopak zde je větším baťůžkářem, protože si musí brát s sebou věci, které u toho druhého rodiče obvykle nemá, zatímco ve střídavé péči má obvykle u obou rodičů vše, co potřebuje. Podobným způsobem je střídavá péče problematizována při konfliktech a nespolupráci rodičů, zatímco při výlučné péči, kdy tato konfliktní situace a nespolupráce může vést až k takové manipulaci dítěte vedoucí k syndromu zavržení rodiče, je toto opomíjeno.

Vezmu to už velmi ve stručnosti. Posledním problémem, který zmiňuji, je vzdálenost bydlišť, kdy zase když dítě musí cestovat na tzv. styk při výlučné péči, tak není ta vzdálenost problematizována, je problematizována účelově při střídavé péči. České soudy naopak přispívají k tomu, že rodiče se často odstěhovávají, protože často je dítě svěřeno do péče tomu rodiči, který se odstěhoval. Zatímco například v Kalifornii k tomu přistupují naprosto opačně a rodič, který se odstěhuje do nějaké větší vzdálenosti a komplikuje tak dítěti situaci, komplikuje tak zachování péče obou rodičů, ztrácí péči.

Tady jsou výsledky studie, která byla prováděna ve Spojených státech, kde je už dlouhodobá tradice střídavé péče už od 70. let. Výsledky jsou velmi zajímavé, a to nejenom v prvním bodě, kdy bylo zjištěno, že děti ve společné nebo střídavé péči jsou významně lépe adaptovány ve všech ukazatelích než děti v péči jednoho rodiče, ale velmi zajímavý je i druhý bod, totiž že adaptace těchto dětí se v zásadě neliší ani od dětí v úplných rodinách, zatímco podle výsledků studie amerického ministerstva zdravotnictví děti, které vyrůstají bez otce, jsou mnohem častěji náchylné k nejrůznějším rizikům typu sebevražd, útěků, páchání trestné činnosti apod.

Já bych si dovolil uzavřít toto své vystoupení a omlouvám se za krátké přetáhnutí. Dovolím si ho uzavřít citátem, který jsem použil v jednom článku. Týká se dětí, jejichž rodiče se rozvádějí nebo rozcházejí, a když tyto děti přicházely na svět, také k tomu nikdo rodičům nevystavoval posudky a nerozhodoval, jestli je lepší vajíčko, nebo spermie.

Děkuji vám za pozornost.